Populární hořické trubičky: Za jejich vznik může zraněný Napoleonův kuchtík

2 měsíce starý 7

Pamatujete se na to, když jsme byli dětmi a měli v ruce poklad? Hořické trubičky. Jazykem a mnohdy i prsty jsme loupali ty nekonečné vrstvy oplatky, až jsme se dopracovali k onomu zázraku - válečku sladké náplně, který se nám záhy na jazyku doslova rozplynul.

Výroba pravých hořických trubiček | Foto: se svolením Václava Klůze

VÁCLAV KLŮZ a trubičky, to k sobě prostě patří už dlouhá létaVÁCLAV KLŮZ a trubičky, to k sobě prostě patří už dlouhá létaZdroj: se svolením Václava KlůzeHořické trubičky, které vznikají v Miletíně nedaleko Hořic v Podkrkonoší, jsou jedním z mála českých výrobků, který má v rámci Evropské unie chráněné zeměpisné označení. I proto se smí vyrábět pouze v nejbližším okolí Hořic v Podkrkonoší.

A jak to všechno začalo? V roce 1812 Napoleon se svojí zdecimovanou armádou táhl přes východ Čech domů a v Hořicích nechal zraněného kuchaře. Kuchtík jako vděk za vyléčení naučil paní Ličkovou recept na oplatku, z níž je možné srolovat trubičku. Paní Ličková předala recept dceři, provdané Klikové, která obcházela místní stavení po domácnostech a pekla oblíbené trubičky. Je zcela jasné, proč se jí říkalo Trubičková bába.

Když se ve druhé polovině 19. století přiženil do rodiny cukrář Karel Kofránek, tak rodinný recept zdokonalil a hořické trubičky proslavil po světě. Novodobá historie hořických trubiček se začala psát po roce 1989. Původní recepturu se naučili i strojař Václav Klůz a jeho žena a oba se pustili ve své garáži do podnikání. Výroba ve velkém se rozjela poté, co pan Klůz koupil starou továrnu. Psal se rok 2000 a Václav Klůz firmu prodal českému majiteli. Firmu ale neopustil, zůstal v ní výrobním ředitelem. Chtěl totiž dělat to, co ho baví. A to se tu daří dodnes.

„Oplatky se pečou na čtyřech karuselových strojích, které jsem si sám navrhl a sestrojil. Pak tři týdny odpočívají v místnosti s pětasedmdesátiprocentní vlhkostí. Před proměnou oplatky v ruličku je potřeba ji prudce zahřát, aby takzvaně obživla,“ říká Václav Klůz.

A je to doslova dokonalá symfonie: Několik žen v bílém sedí na židličkách nad rozpálenou plotýnkou na stole. Po pravé ruce mají štosy tenounkých pečených oplatek. Sáhnou po jedné, položí ji na plotnu, nasadí na okraj tyčku a narolují na ni horkou oplatku a trubička je na světě. „Ty nejšikovnější za směnu srolují i přes pět tisíc trubiček,“ podotýká pan Klůz.

Trubičky většího průměru jsou ze dvou placek uprostřed pomazané přepuštěným máslem s medem skořicí a oříšky. Ty menšího průměru míří ještě do ruční plnírny. Trubičky tu vyrábí 54 zaměstnanců, mezi nimiž jsou i čtyři muži.

„Každý měsíc z Miletína odjíždí čtyři kamióny plně naložené trubičkami nejrůznějších chutí. Čokoládové, vanilko-skořicové, oříškové, jogurtové, vaječnolikérové, kávové, kokosové, arašídové,“ dodává Václav Klůz.

Zdroj