Poselství vzniklé křesťanstvím vnímejme jako zázrak?

5 měsíce starý 21

Co lze přímo pojmenovat, jako kdyby takto bylo automaticky ovlivnitelné tím, kdo takové právo má; vizme mj. počátek knihy Geneze v 2:19-20.) Dost dlouho Židé ještě ovšem uznávali a brali v úvahu, že v odlišných pospolitostech mohou být „konkurenční“ bozi. Hospodinovým dnem byl „sabat“ (jako den začínal v pátek po soumraku, až do sobotního podvečera).

V různých civilizacích starověku se ujalo „pohanské“ mnohobožství; dočasnou výjimkou byla v Egyptě náboženská reforma – či spíše „revoluce“ – Achnatonova. (Anebo mezi stoupenci Buddhy jeho rozmanitá ztělesnění a doprovodné představy o nadpřirozené realitě naopak navodila praktický polytheismus.) V antickém Římě hned na počátku císařství začala tradice se „zbožšťováním“ císařů. Dokonce ještě císař Konstantin, jehož zásluhou se stalo křesťanství privilegovaným náboženstvím impéria, jako pohan původně se považoval za ztělesnění „slunečního boha“ („sol invictus“; latinský význam: „nepřemožené slunce“), jehož dnem byla neděle. To přetrvávalo bez ohledu na Konstantinovy nově vzbuzené představy o křesťanském Bohu po vojenském vítězství u Milvijského mostu [roku 312]. (Římané pojmenovali dny týdne po sedmi tehdy evidovaných tělesech naší sluneční soustavy. Den boha slunce splynul ve 4. století n. l. s křesťanským dnem Páně. Rozličné a vzájemně původně nesouvisící tradice mohou mnohdy splynout. A máme-li za sebou teď zrovna „Květnou neděli“, stěží mohl takový den být svátečním pro židovský Jeruzalém kolem roku 30 n. l.!)

Stále ovšem máme teď na mysli křesťanský tzv. „svatý týden“ a některé cesty, které k němu či od něho v různých perspektivách vedou. Ježíš a jeho „učedníci“ (a taky příští apoštolové) žili zřejmě v jistém „okvětí“ reformně pojaté židovské víry o Hospodinem svěřeném odkazu, jak žít. Přitom naplno v předpokládané autentické židovské tradici, jak by mělo s „mesiášským“ vyústěním doložit taky doprovodné svědectví pozdějšího apoštola Pavla. Ani Ježíšova, ani pak Petrova skupina souvěrců nebyla hned početná či majetkově zajištěná; jako zárodek možné příští židovské sekty neměla ve svém okolí sympatie. (Naznačuje to zvláště delší a blíže přesně nevymezitelný čas po Ježíšově ukřižování. Teprve výrazné odpoutání od některých klíčových židovských tradic a snad hned nečekaný ohlas Pavlovy misie výrazně mezi otroky znamenal průlom a dokonce rozšíření – teď již „kristovských“ myšlenek – za hranice zeměpisné Palestiny a vzestup počtu výchozích nositelů poselství, kterému předtím po Ježíšovi zatím chyběl nový jeho výrazný interpret?)

Prorocké „starozákonní“ texty dostaly po Ježíšově smrti poměrně čerstvě povzbuzující impuls k nové interpretaci právě mezi Ježíšovými sirotky. To nám nepřímo sděluje, že za Ježíšova života se zřejmě ještě nic vzájemně nesdělovalo o možném příštím božím království, ať již na této zemi, anebo přímo v nebesích. Pokud počítáme ve sledované době (nejen na počátku našeho letopočtu) s takřka obecnou negramotností, našli bychom ji rovněž mezi nás teď zajímajícími „galilejskými učedníky“. Též se takto utvrzujeme v domněnce, že – ovšem až s dalším odstupem času po tom hrozném šoku z Golgoty – přišel asi docela nečekaně mezi „sirotky“ někdo kupodivu gramotný a existenčně movitý (tj. nejen se znalostí řečtiny, ale též disponující inspirujícími rukopisnými pasážemi Písma), kdo se asi mezitím již „nějak“ kupodivu stal vyznavačem Ježíšova programu a kdo – jako stále žid mezi Židy – začal nakonec hledat další možnou oporu proti tomu setrvávajícímu a bezperspektivnímu smutku v již dříve vyjádřených, ale v životech lidí nezakotvených jistotách třeba pronesených Izajášem. Vždyť Bůh sešle lidem ku pomoci z těch svízelů „syna“ (mj. Iz 9, 42:1); i dějinami bylo stvrzeno, že se tak děje. (Dokonce pohanský král Kýros [Iz 44:28 a hned dále 45:1-7] se stal Hospodinovým „pomazaným“ [tj. „christos“!]; a nakonec tu bude rovněž pochopitelně výzva, aby se lidé zbavili úzkosti [Iz 51:5, 12, 17]… takže? Přes tu řečtinu mohla být dokonce ta Ježíšova nejdříve jen potupná smrt interpretována konečně jako výchozí „oběť“ k dosažení kýžené spásy [nejdřív ovšem jen pro „vyvolené“].)

Teprve Pavlem jako již „apoštolem“ začíná zcela již nová kapitola „křesťanství“ (a řekněme, že v podobě „kristovství“; protože prioritně sledovalo už příští běh světa, k němuž zatím nebylo nutné hledat jeho „ježíšovské kořeny“). Samotné privilegovaně ještě – jako nábožensky „židovi“ – Saulovi z Tarsu tlumočené poselství sděloval již „nebeský Kristus“, nikoli ještě pozemsky tělesný Ježíš. Ze „Saula“ se najednou stal „apoštol Pavel“, který pochopil, že mezi nábožensky židy valné úspěchy to „kristovské“ poselství nemá a obřízka byla brzdou k možnému šíření nového náboženství mezi otroky, kteří o „kristovsky“ pojatou budoucnost měli nesrovnatelně větší zájem… takže jakmile tu mezi „kristovci“ byl výrazně odlišný dvojí obřad pro vstup do společenství (kromě obřízky pro původně ne-židy najednou taky křest vodou pro pohany), znamenal brzy konec pro další společnou tradici s židy a nutnost vlastních shromaždišť k utvrzování ve víře a potřebu i ozvláštnění případných vzájemně stmelujících obřadů.

U Pavla ještě nemáme v jeho řecky psaných listech doklady o tom, že křesťanský Bůh je dogmaticky „trojjediný“. Předpoklady k „bitheismu“ takto ovšem již naznačeny byly. (Latina ovšem již poskytla výraz „Spiritus sanctus“, tj. „Duch svatý“.) Ale ani Markovým evangeliem v jeho kratší verzi (doložitelně po Mk 16:8) ještě automaticky nebylo možné si aspoň trochu více si přiblížit kýženou spásu po tomto „pozemském“ životě. Hned to „Markovo“ evangelium bylo ovšem – jako „evangelium“ – „dobrým poselstvím“, nikoliv historickým dokladem o Ježíšově životě; i když k němu ten text směřoval. (Důležitost těchto možných dokladů toho, jak a co asi si začali představovat vyznavači křesťanské víry s odstupem zhruba 40 let o jistých závažných, ne-li klíčových událostech z Ježíšova života, je tu nesporná; i když o konkrétní totožnosti toho „Marka“ nevíme nic. Hned ten určitě nedopovězený „verš“ Mk 16:8 připouští řadu dohadů. Aniž takto bylo nevývratně dáno svědectví o nadpřirozeném nanebevzetí Ježíšově a o jeho případné substanční proměně v Krista.)

Oč opřít tu jednou vzniknuvší víru, když se celá staletí znovu a znovu opírala vesměs jen o naléhavá slovní poselství? (A když tu byla – přirozeně – touha po přežití smrti…?!) Každou tradici může přitom výrazně pozměnit jinak intelektuálně, technicky, kulturně a mezilidsky nastavený čas. I ten „trojjediný“ Bůh výrazné části křesťanstva je přitom jiný nejen u „unitářů“ a dalších někdy „evangelíků“, ale rovněž u židů/Židů, pokud se míní opírat o Starý zákon.

(Pokud tento text zaujal, řadu dalších možných doprovodných údajů nebo souvislostí možná čtenář/ka najde v Britských listech těchto dní rovněž v předchozích mých příspěvcích:

27. 3. 2021 / Stalo se Ježíšovo ukřižování hned nadějným symbolem?

26. 3. 2021 / Velikonoční týden — jakpak se mohl odehrávat zhruba před 2000 lety? )

Zdroj