před 3 týdny
25
KOMENTÁŘ / Slovensko bude na straně míru, prohlásil nový slovenský prezident Peter Pellegrini. A v Moskvě mohou slavit, dodejme my. Prezidentské volby v sousední zemi ukazují, jakou sílu mají manipulace, lži a dezinformace a jak na ně demokratická část politiky neumí reagovat.
U nás, stejně jako před časem na Slovensku, dostala demokratická politika šanci. Na Slovensku o ni po neuvěřitelné blamáži koaliční demokratické vlády přišla; nejprve loni v parlamentních volbách, o víkendu demokratický kandidát prohrál i ty prezidentské. V Česku se zatím nacházíme v období, kdy se dá s neblahým trendem ještě něco udělat. Ale čas se krátí.
Slovenská lekce nám přináší především dvě zprávy. Dobrá říká, ze naše společnosti, jistě v mnohém odlišné, netíhnou automaticky k diktátorům. Ta špatná říká, že demokrati tahají za kratší konec.
Rádi si namlouváme, že v nás komunismus probudil jakousi zdravou imunitu vůči diktatuře a zvláštní citlivost na propagandu, onen náš často skloňovaný zdravý rozum. Myslel jsem si to taky, než mě vyvedly z omylu weby, které na naši scénu vstoupily po ruské okupaci Krymu – Aeronet, Parlamentní listy nebo Protiproud, abych jmenoval aspoň ty nejznámější. Ačkoli to slovo nepoužívám rád, jsou to weby na produkci dezolátů – a nemyslím to zle. Dezolátem se totiž člověk většinou nerodí. Dezolátem se stává.
Pravda je taková, že minulý režim vypěstoval v mnoha lidech závislost na propagandě, takže stačí, aby slyšeli podmanivě iracionální tóny její flétny a táhnou za ní jako myšky za krysařem. Vypěstoval taky závislost na tom, čemu se říká paternalistický stát – tedy stát jako chůva, která by měla zajistit od kolébky až po smrt všechnu myslitelnou péči. Vláda se má o nás vždy a za všech okolností postarat, a když stoupne cena energií a pohonných hmot, nemůže za to diktátor země, který rozpoutal válku proti sousedovi, ale naše vláda. Fialova drahota může dokonce i za cenu potravin, které na trh dodává oligarcha s takřka monopolním postavením na trhu. S takovým duchovním a politickým arzenálem nemalé části národa se samozřejmě těžko vyhrává nad populismem, pokud kontrujete více či méně odpovědným politickým programem.
Abychom si rozuměli, nevyčítám vládě, že nám neumí zajistit mír na Ukrajině, levné energie či potraviny. Naopak. Vyčítám jí, že se nedokáže účinně bránit manipulacím, které proti ní rozehrává opozice a které ji prohrávají bitvu o voliče. Vyhrát se to určitě dá, ale musí se chtít. Už jsem tu nedávno učinil štiplavou poznámku, že pokud bezpečnostní poradce vlády neumí říct, co jsou to dezinformace, nemůžeme se divit, že pomalu rozemílají na padrť náš veřejný prostor. A prosím, vůbec nemluvím o tom, že by se mělo něco zakazovat nebo regulovat. Dezinformace musí prohrát proto, že nejsou cool, jsou znakem hlouposti a zaostalosti, nikoli alternativním pohledem na svět. K tomu je samozřejmě nutné budovat celý ekosystém pozitivně pojímaného veřejného prostoru podobně, jako zde byl vybudován toxický ekosystém produkce dezinformací. Malé a nezávislé ostrůvky pozitivní deviace, podpora think-tanků a společenských hnutí, která považují demokracii za nejlepší ze všech špatných řešení. Už včera bylo pozdě.
Minulý týden se provalilo, že kontrarozvědky některých zemí (v čele s BIS) rozkryly působení ruské propagandistické sítě, která měla základnu v České republice. Jedním z údajně úplatných politiků, kteří měli přijímat peníze od Rusů, měl být německý poslanec krajně pravicové strany AfD Petr Bystroň. On to odmítá. Sociálně demokratický poslanec Bundestagu Joerg Nurnberger vyzval Bystroně, aby odstoupil z postu předsedy slovensko-česko- maďarské-parlamentní skupiny ve Spolkovém sněmu. Kvůli podezření, že přijímal úplatky od proruské vlivové sítě, ho označil za bezpečnostní riziko. Jenže kauza Bystroň není zdaleka jen zahraniční, jak nám sdělila oficiální místa. Petr Bystroň u nás učaroval mnoha vlivným lidem a ti mu otevírali dveře všude, kam jejich vliv sahal. Jeho bolševický slovník, připomínající úvodníky Rudého práva, je měl přitom varovat. Rozhovory s ním ochotně otiskovala Babišova MF DNES, která prozrazovala, že Václav Klaus by ho rád viděl v české politice (tehdy myslím konkrétně v čele Trikolory) a tatáž MfD tomuto „vlasteneckému“ politikovi velkoryse poskytovala svou komentářovou rubriku.
Pokud chcete, můžete ocenit onu bezmeznou názorovou svobodu, která z kdysi liberálního listu vytvořila platformu pro výplody kremelské propagandy, ale já jako novinář ze staré školy tak nadšený nejsem. Loni jsem po Bystroňově neuvěřitelném vystoupení v talk show u Luboše Xavera Veselého napsal v deníku FORUM 24 tento komentář.
Co pan Bystroň spáchal, nebo nespáchal, budou muset dokázat k tomu určené úřady a orgány. Ale už teď by měl být případ Bystroň impulzem k jisté reflexi toho, čeho jsme v naší zemi dlouhodobě svědky. Jde o to si uvědomit, že i tento případ je součástí cíleně uskutečňované výroby společenské proměny v demokraciích, které jsou s Ruskem v konfliktu. Vedle Ruska na ní pracují tisíce domácích dělníků, ať už pro peníze nebo z přesvědčení. Například v Radě ČT sedí úplně v klidu lidé, za jejichž demokratické přesvědčení bych nedal ani pětník. Abych jmenoval aspoň dva nejviditelnější, mám na mysli pány Pavla Matochu z někdejších Babišových Lidových novin, který se obdivem k Putinově diktatuře nikdy netajil, nebo Bystroňova hostitele Luboše Xavera Veselého. Oběma pánům jejich proruské názory neberu, ale nevím, proč bych měl tolerovat jejich zcela neospravedlnitelné působení v radě veřejnoprávního média.
Připomeňme, že Matochův někdejší zaměstnavatel Andrej Babiš se docela nedávno nechal slyšet, že by lidé neměli platit koncesionářské poplatky za televizi a rádio. Jako správný diktátor by je platil ze státního rozpočtu, aby tím „našim lidem“ od nepopulárních poplatků ulevil; jiná věc je, že by mu „naši lidé“ televizi platili skrytě ve svých daních a on by si za jejich peníze mohl udělal hlásnou troubu své vlády, tisíckrát výkonnější, než bylo jeho mediální impérium MAFRA – jak fantasticky babišovské!
Na Slovensku během kampaně na straně Petra Pellegriniho předseda hnutí ANO prohlásil, že Česká televize o něm neinformuje pravdivě, ačkoli z někdejšího hlídaciho psa udělal s pomocí svých poskoků v radě pokojového pejska. Z tohoto prohlášení si snadno můžeme odvodit, jaké vysílání by Babišovu vkusu vyhovovalo. A už ho brzy opravdu může mít. To samo o sobě je jasně definovaný záměr na likvidaci jedné z důležitých demokratických institucí, jejíž proměna v nástroj státu je znakem systémové změny – od demokracie k autoritářské společnosti. Jestli na to máte nervy, podívejte se, jací konšelé sedí v dalších mediálních radách – od Rady ČTK přes Český rozhlas až po velkou vysílací radu (RRTV).
Slovenské volby jsou rozhodně budíček a naši demokratičtí politici by měli něco začít dělat hned. Rozhodně je nevyzývám k tomu, aby mluvili s kohoutem Silverem. Ale byl by již čas, aby jim láska k demokracii ráčila z úst vjeti do rukou a do těla, abychom pro samou lásku k demokracii o tu demokracii nepřišli. Pokud na Slovensku rozhodlo, že Peter Pellegrini v závěru kampaně ze sebe udělal kandidáta míru a ze soupeře stoupence války, nelze než očekávat, že s podobně pitomou demagogií se vytáhnou i naši mírotvorci v čele s Babišem. Ustupováním demagogii, populismu a dezinformátorům příští volby určitě nevyhrají, rozhodným přístupem vůči hybridním hrozbám by s trochou štěstí ještě mohli. Milion chvilek ani novináři v tom však vládě asi nepomohou.
