před 1 měsíc
156
HISTORIE / Přestože po Mnichovské dohodě a odstoupení pohraničí na podzim roku 1938 bylo Československo zmrzačeno a i politicky degradovalo, stále mělo poměrně početnou, ale hlavně dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu. Její šance v případném konfliktu však byly přímo úměrné novým poměrům. Tedy takřka žádné. Přesto se i za této situace našli lidé, kteří se nevzdali bez boje. Příslušníci 8. pěšího pluku „Slezského“ bránící v Místku Czajankova kasárna sice nakonec museli před přesilou kapitulovat, ale zachovali si vojenskou čest.
Němci se v březnu 1939 obávali, aby strategickou oblast, kterou bylo Slezsko díky svému průmyslu, neobsadily dříve polské jednotky. Ty totiž už od října 1938, tedy od podepsání mnichovské dohody, již přes 800 kilometrů čtverečních zdejšího území okupovaly. A tak jednotky wehrmachtu vtrhly na území ještě stále svrchovaného státu. Stalo se tak dokonce v době, než v Berlíně vůbec začalo jednání mezi Adolfem Hitlerem a Emilem Háchou.
V dvoupatrové budově Czajankových kasáren v Místku byl v té době umístěn III. prapor 8. pěšího pluku „Slezského“ spolu s polorotou 2. pluku útočné vozby. Tu tvořila četa tančíků vz. 33 a obrněných vozidel vz. 30. Celkem bylo v kasárnách přibližně 300 vojáků české a moravské národnosti, neboť Slováci již v této době nebývali přidělováni do českých posádek. Většinou šlo o nováčky, kteří službu nastoupili teprve 1. března a v kasárnách se ještě rozkoukávali.
Téhož dne do kasáren nastoupil i velitel 12. kulometné roty kapitán Karel Pavlík, jenž se zde spolu s dalšími třemi desítkami důstojníků účastnil kursu polštiny.
Krátce po sedmnácté hodině 14. března 1939 překročily říšskoněmecké jednotky české hranice u Koblova a okamžitě začaly obsazovat hlavní silniční křižovatky. Žádná z posádek nekladla Němcům aktivní odpor, pouze v Ostravě došlo u kasáren pluku I/8 k vyjednávání, ale ozbrojený střet nenastal. Tato situace se opakovala i ve Frýdku, kde vojáci rovněž složili zbraně, neboť byli již informováni o tom, že následujícího dne po 6.00 začne obsazování zbytku republiky.
Okolo půl šesté večer zahájila německá vojska postup od Hrušova nad Odrou a přibližně po 20 minutách dorazila do Místku. Několik minut po 18. hodině vstoupil 84. pěší pluk pod velením plukovníka Stoewera do centra města. Část vojáků obsadila město, další část pak postupovala dále do vnitrozemí. Právě s nimi se krátce po osmnácté hodině utkali vojáci z Czajankových kasáren. Před branou kasáren přibližně v 18.10 projely první německé motocykly, které však v podvečerním šeru dvojice strážných – svobodník Přibyl a vojín Sagan – považovala za české četníky. Když za chvíli přijely nákladní a osobní automobily s uniformovanými vojáky a německý důstojník vyzval oba strážné, aby se vzdali, nabraly události rychlý spád.
Strážní začali po okupantech střílet z pušek a důstojníci, kteří zrovna v učebně probírali polštinu, začali pod velením kapitána Karla Pavlíka organizovat obranu. Posádkový dozorčí, poručík Karel Martínek vyhlásil poplach a kapitán Pavlík vypnul hlavní uzávěr světla, a bojiště tak skryla tma, která více nahrávala obráncům než útočníkům.
V tuto chvíli propukla mezi útočícími Němci panika. Byli totiž ujištěni, že žádný odpor nehrozí a že jde v podstatě jen o formalitu. Jenže před onou formalitou byli nuceni se krýt a někteří z nich toto setkání nepřežili.
Obrana však byla odsouzena od počátku k nezdaru. Vojáci v kasárnách měli k dispozici málo munice, a navíc jen lehké zbraně – pušky a kulomety k vyzbrojení maximálně padesáti z nich. Kvůli nedostatku nábojů dokonce část střílela slepými, aby měli útočníci pocit, že je střelba silnější.
Karel Pavlík se jako velitel sám ujal palby z jednoho z kulometů. Druhý kulomet byl pak umístěn přímo proti vratům kasáren na střechu bývalé tovární kotelny. Útočníci tedy neměli šanci se přes vrata do kasáren jakkoliv dostat. Kulomet zásobu střeliva měl.
Přibližně po dvaceti minutách boje změnili útočníci taktiku a pokusili se obránce oslepit světlomety, nasadili do boje minomety, protitankové dělo a čtyřkolový lehký obrněný vůz SdKfz. 221 a v rojnici vyrazili vpřed.
Obránci však použili průbojné střelivo a po několika kulometných dávkách musel obrněný vůz s rozstřílenou pneumatikou a kouřícím motorem vycouvat zpět z průjezdu. Druhý kulomet současně zahnal na útěk pěšáky. Munice však začala docházet, a obranná palba tak byla stále řidší.
Krátce po tři čtvrtě na sedm velitel praporu, podplukovník Karel Štěpina, rozkázal zastavit palbu, protože se mu podařilo spojit s nadřízenými, od nichž dostal rozkaz kapitulovat.
Jako parlamentář byl s bílým praporem vyslán Karel Martínek, který však byl namísto vyjednávání okamžitě zadržen.
Obránci byli donuceni naházet zbraně na hromadu a následně byli zadržováni. Po deseti dnech však byli všichni propuštěni. Veliteli Karlu Pavlíkovi dokonce útočníci vzdali vojenskou čest a směl si ponechat osobní zbraň.
Czajankova kasárna byla vytvořena z bývalé textilní továrny, postavené v 19. století, jejíž jméno si podržela. Stála v Místku na rohu dnešní Hlavní třídy a ulice 8. pěšího pluku, v 80. letech však byla stržena a ustoupila nové zástavbě. Dnes zde stojí v parčíku malý památník věnovaný této události. V roce 1956 byl na námět bitvy natočen film Neporažení, který však bohužel trpí tendenčním vylíčením událostí v duchu komunistického režimu. Zajímavé však je, že film byl natáčen v autentických místech Czajankových kasáren, a je tudíž možné vidět, jak místo boje vypadalo.
Karel Pavlík se následně zapojil do odboje v rámci Obrany národa, spolupracoval se Třemi králi a později i s pomocníky parašutistů vyslaných z Velké Británie, zvláště s těmi okolo skupiny Anthropoid, která uskutečnila úspěšný útok na Reinharda Heydricha. Jedním z vedoucích činitelů této skupiny byl však Ladislav Vaněk–Jindra, který po svém zatčení v září 1942 spolupracoval s gestapem. Jeho vinou tak byl sokolský odboj rozkryt a nacisty rozprášen. Ochotně prozradil i schůzku, ke které mělo dojít mezi ním a Karlem Pavlíkem 4. září 1942 na konečné stanici tramvaje číslo 4 na Zahradním Městě. Gestapáci si zde na Karla Pavlíka počíhali a v přesile jej přemohli. Po krutých výsleších, při nichž však nic neprozradil, byl odeslán do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín a odtud v lednu 1943 odvezen do koncentračního tábora v rakouském Mauthausenu. Zde byl 26. ledna 1943 v 16.31 zavražděn střelou do týla.
Druhý z velících obránců v Czajankovách kasárnách Karel Martínek se po propuštění z armády také aktivně zapojil do odboje na severní Moravě. Podílel se například na vyhození německého vlaku v Lískovci do vzduchu či na přerušení dálkového telefonního kabelu u Hranic a dalších protinacistických akcích. Nakonec byl však zradou jednoho ze svých dřívějších přátel zatčen a zbytek války strávil v koncentračních táborech Flossenburg a Mauthausen, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Ani po válce však neměl jednoduchý osud. Po komunistickém puči v únoru 1948 patřil k důstojníkům, kteří se měli podílet na vojenském převratu. Jenže i zde došlo k prozrazení celé akce a účastníci byli pozatýkáni. Karel Martínek byl odsouzen k patnácti letům do vězení, z nichž si sedm odseděl, než byl propuštěn na amnestii. Po propuštění žil pod dohledem StB a v únoru 1975 zemřel na leukémii.
