Přežila holocaust. Smrt našla v podzemním úkrytu

3 měsíce starý 150

„Nebyla tam voda, elektřina a byla tam nesnesitelná zima,“ dodala Larysa, která se ve sklepě od matky nehnula ani na krok. „Nemohli jsme pro ni nic udělat. Žili jsme jako zvířata,“ dodala. Larysa si vybavila, že v posledních dnech matka přirovnávala konflikt k nacistické okupaci města v roce 1941. „Pokaždé, když dopadla bomba, celá budova se otřásla. Matka stále opakovala, že si nic takového nepamatuje ani z Velké vlastenecké války,“ řekla.

Obiedkové bylo deset, když nacisté v říjnu 1941 obsadili Mariupol. Brzy poté začali shromažďovat Židy ve městě. Podařilo se jí zatčení vyhnout tím, že se schovala ve sklepě. Její matku ale chytili, odvedli a zastřelili. Dne 20. října 1941 Němci popravili v příkopech na předměstí Mariupolu 9 až 16 tisíc Židů.

Následující dva roky, až do osvobození města v roce 1943, strávila v nemocnici, kam ji dostal její otec, který nebyl Žid. V roce 1998 nahrála své vzpomínky pro nadaci Shoah Foundation. Děkovný dopis jí pak podle listu Daily Mail napsal Steven Spielberg, americký režisér legendárního snímku Schindlerův seznam. „Byla to laskavá, optimistická, výjimečná žena,“ řekl mariuopolský rabín Mendel Kohen.

Obiedková je druhým potvrzeným ukrajinským přeživším holocaustu, který zemřel od začátku ruské invaze. V březnu zahynul 96letý Boris Romančenko, který přežil čtyři nacistické koncentrační tábory, při ruském ostřelování, které zasáhlo jeho byt v Charkově.

„Dá-li Bůh, tak se k Dněpru vrátíme”

Židovské humanitární organizace se snaží už od začátku války na Ukrajině zachránit stovky lidí, které o život nepřipravil holocaust, z bojem postižených oblastí tím, že je převážejí do Německa. Jako například před několika dny Fridu Prytulovou.

„Matka trpí demencí,“ sdělila její dcera Larysa Ščerbynová na polsko-ukrajinských hranicích. Larysa pak štábu televize Westdeutscher Rundfunk popisovala matčin osud: jak zažila násilí německých okupantů během druhé světové války, jak později odešla do Izraele.

„V nové vlasti přežila teroristický útok – to byl zázrak,“ líčí. Když bylo její matce 90 let, demence pokročila natolik, že už nemohla žít sama. „Tehdy jsme ji přivezli k nám na Ukrajinu,“ vzpomíná Larysa.

Dalším zachráněným byl Venjamin Chirameljevič, kterému je 84 let a nemůže se hýbat – do protileteckých krytů se už nedostal. Také on už byl na cestě do Německa. „Rád bych tam jel jako turista,“ uvedl Chirameljevič. Měl jen jednu starost: „Nechceme být nikomu na obtíž. Bude-li Bůh chtít a bude-li klid, vrátíme se. U Dněpru jsou naše kořeny,“ zdůrazňuje.

A tak se znovu oba vydali na útěk, tentokrát do země, odkud kdysi přišla katastrofa. Tamara Žurbenková, Chirameljevičova manželka, si nepřála, aby se o tom mluvilo. Chvíli mlčí a pak tiše pronese: „Je to prostě hrozné. To je vše, co k tomu mohu říct.“

Zdroj