před 1 týden
28
Po téměř osmdesáti letech se na světlo dostávají příběhy Španělů, kteří skončili v koncentračním táboře v Hradištku nedaleko Prahy. Domů se už nikdy nedostali a jejich rodiny neměly o jejich osudech ani ponětí. Začal ale po nich pátrat padesátiletý Unai Eguia Bizkarralegorra, který vyučuje výtvarné a audiovizuální umění v baskickém Bilbau. „Je to část historie, kterou je třeba oprášit,“ říká.
Jak jste se dostal k osudům Španělů zavražděných v českém Hradištku, tedy dva tisíce kilometrů od domova?
Bylo to po přečtení historického románu El impostor (Podvodník) od spisovatele Javiera Cercase, kde si hlavní hrdina přivlastnil číslo skutečného deportovaného vězně jménem Enric Moner a více než patnáct let se za něj vydával. Když se na jeho lež přišlo, vyvolalo to velkou kontroverzi v tisku i ve společnosti. Ale to mě tolik nezajímalo. Chtěl jsem vědět, kde se nachází skutečný deportační tábor a začal jsem pátrat. Podařilo se mi najít Monerovu rodinu a v dokumentech, které si vedla, se objevila další jména jeho kamarádů. Postupně jsem vytvořil seznam Španělů, kteří byli deportováni do koncentračního tábora K13 Hradischko (německé označení tábora v Hradištku, pozn. red.).
Příbuzné jim zabili v Hradištku nacisté. Po 80 letech Španělé odhalují pravdu
Do Hradištka mělo být deportováno čtyřicet Španělů. Přežili někteří konec války? Pokud ano, kam se po válce poděli?
Přeživší Španěly osvobodili čeští občané 8. května ve Velečíně v okrese Plzeň-sever. Konvoj více než 77 vagonů vezl asi čtyři tisíce deportovaných do tábora v Mauthausenu, kde měli být všichni vyhlazeni. Byly mezi nimi i ženy z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Většina z nich byla velmi nemocná a byla odvezena do nemocnic. Španělé se kvůli Francově diktatuře nemohli vrátit do svých domovů ve Španělsku. Byli proto bez dokladů a bez státní příslušnosti. Máme důkazy, že v Praze se v té době nacházelo asi dva tisíce Španělů, kteří nemohli být repatriováni. Mnohým se nakonec podařilo dostat do Francie, protože odtud byli původně deportováni. Ve Francii se usadili a znovu vybudovali svůj život. Několik jich zůstalo v bývalém Československu.
Německá propagační fotografie z nástupu českých vězňů v pracovním táboře v Hradištku, kam byli odesílání ti, kteří se vyhýbali totálnímu nasazení. Lágr se později stal pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg.Zdroj: Se svolením OÚ Hradištko
Kdo byli lidé, kteří byli do Hradištka deportováni? Kým byli před zahájením občanské války a kolik jim bylo let?
Většina Španělů byli mladí muži, kteří bojovali ve španělské válce v letech 1936 až 1939. Při ústupu přešli do Francie a později se zapojili do francouzského odboje. Gestapo je zatklo za protinacistickou činnost. Byli deportováni jako „španělští rudí“. Prošli tábory Compiegne, Buchenwald, Flossenbürg a skončili v táboře Hradischko.
Proč se ve Španělsku o jejich osudech donedávna vůbec nevědělo?
Především proto, že se nevrátili domů. Frankova diktatura trvala čtyřicet let. Nikdo si na ně už nevzpomněl. Později se díky rodinám a různým sdružením podařilo provést další výzkum. Archivy byly digitalizovány a zpřístupněny na internetu. Pátrání, které probíhalo v rodinné sféře, se otevřelo a mnozí historici a badatelé nacházeli nitky svého pátrání, které přesahovaly rámec rodiny. Je to část historie, kterou je třeba oprášit.
Pro mnohé z pozůstalých musela být vaše zjištění více než překvapením. Jak reagovali, když se o svých příbuzných dozvěděli?
Když jsme se odhodlali hledat rodinné příslušníky deportovaných Španělů do tábora Hradištko, nečekali jsme tak pozitivní odezvu. Je pravda, že mnozí neznali podrobnosti. Když jsme se dostali hlouběji do tohoto problému, vyšla najevo neuvěřitelná fakta. Kdo by si pomyslel, že těla deportovaných byla zpopelněna a urny ukryty v pražském krematoriu. Přitom správce krematoria riskoval život svůj i život své rodiny. To byl moment, který úplně změnil perspektivu našeho pátrání. Správce krematoria František Suchý označil urny pro něj neznámých bojovníků s nadějí, že jejich popel bude později předán jejich rodinám. Tím šel proti nařízení nacistů. Když jsem oznámil jejich rodinným příslušníkům, že jsme našli jejich urny s popelem, bylo to něco nepopsatelného.
Synovec Anjela Lekuony Antón Gandarias s rodinou při návštěvě Hradištka. V ruce drží jednu z dlažebních kostek, které vězni v Hradištku pokládali na silnici.Zdroj: Se svolením OÚ Hradištko
Proč je podle vás pátrání po osudech zmizelých Španělů, v tomto případě Basků, důležité?
Musíme oprášit historii. Paměť deportací v Baskicku není příliš prozkoumána. Možná je zastíněna jinými událostmi, jako jsou občanská válka, odchod Španělů do exilu nebo Francova diktatura. Po ní možná mělo Španělsko jiné priority a zájmy. Pro mě je lidskou potřebou vědět, kde a za jakých okolností byli tito lidé zabiti. Je to spravedlivé a potřebné. Musíme učinit zadost spravedlnosti, i když od té doby uplynulo tolik let.
Změnilo pátrání po těchto smutných osudech nějak váš pohled na Českou republiku?
Samozřejmě. Od první chvíle jsem měl veškerou podporu od archivářů, historiků a různých lidí, které jsem potkal. Pro mě je to příklad toho, jak by se mělo zacházet s historií země a jak ji studovat. V těchto letech jsem také mohl poznat zemi, která mě uchvátila.
Romský holokaust: Do koncentráků půjdou i ti s čistou krví, rozkázal Himmler
Kam se nyní bude ubírat váš výzkum v této věci?
Mým hlavním záměrem je spojit všechny tyto střípky historie v románu. Není to snadné, nejsem spisovatel. Myslím, že je nutné tyto mikropříběhy spojit dohromady na základě dokumentů, které jsem shromažďoval. Takže stále dělám výzkum, ale nikdy to není dokončené. Všechno procházím, abych byl co nejvěrnější v tom, co píšu, a společně s dalšími lidmi se snažíme podpořit nové kulturní vztahy mezi oběma zeměmi. Velmi se těším z partnerství mezi městy Hradišťko a Busturia v Baskicku.
