Při okupaci Krymu žádná pravidla neplatila, vzpomíná na události jara 2014 tehdejší zpravodaj Karas

před 3 měsíce 22

před 1 mminutou|Zdroj:

ČT24

Před deseti lety začala ruská vojenská okupace Krymu. Kreml využil křehké situace v Kyjevě po útěku prezidenta Viktora Janukovyče a na konci února 2014 poslal na ukrajinský poloostrov neoznačené vojáky. Do tří týdnů Vladimir Putin podepsal nelegální anexi území. Začala tak ruská vojenská agrese proti Ukrajině, která na jaře 2014 pokračovala vyvoláním války na Donbase a v únoru 2022 plnohodnotnou invazí. Počátky konfliktu na Ukrajině i v Rusku sledoval tehdejší moskevský zpravodaj ČT Miroslav Karas.

Během zimy a jara 2014 se vše dělo velmi rychle a nepřehledně. Obrovský zmatek vznikl už kolem toho, jak různé události nazývat. Jak jste z pozice zpravodaje v Rusku zápasil s užíváním pojmů ruské propagandy, jako například „státní převrat“ v souvislosti s parlamentním schválením nové ukrajinské vlády nebo „referendum“ v souvislosti se zmanipulovanými hlasováními na Krymu a později na Donbase?

Na začátku roku 2014 jsem působil na olympijských hrách v Soči. Poslední dva, tři dny, kdy se děly události na jihovýchodě Ukrajiny, jsme spíše více pozornosti než stupňům vítězů a zakončení Her sledovali to, co se děje na Ukrajině. 

Bezprostředně z Her jsem se vydal na více než třítýdenní pobyt na Krym, a to přes Moskvu, protože skoro všechno v Rusku létá přes Moskvu. Tam jsme sledovali celé události. 

Pokud jde o vliv ruské propagandy, nejvíc na mě působilo, že jsem nemohl při živém přenosu z hlavního města Krymu Simferopolu, odkud jsme hlavně vysílali, použít slovo separatista. Když jsme vysílali, tak jsme vždy byli obklopeni hloučkem místních, tedy těch, kteří byli na straně Rusů. Ti si nás nahrávali, hrozili nám, někteří nás potom chtěli atakovat nejen ústně, ale i fyzicky. Museli jsme si dávat pozor především na slovo separatista, které bylo vnímáno místními velmi hanlivě. Používali jsme proto raději slova jako vzbouřenci, přívrženci Moskvy, ti, kteří chtějí odtržení Krymu. 

Když pak bylo vypsáno „referendum“, tak už byla kontrolní stanoviště na silnicích a novinářům, kteří nebyli z Ruska, na nich komplikovali cestu tím, že nás zdržovali. „Referendum“ samotné jsme vnímali prakticky celou dobu jako nařízený, předem promyšlený akt. 

Když jsme šli na nějaké proukrajinské shromáždění, tak tam byla velmi vypjatá atmosféra způsobená mimo jiné tím, že byla velmi ostrá nevraživost místních, kteří se rozdělili na proruské a ty, kdo stále sympatizovali se svou, tedy ukrajinskou vládou. Docházelo k mnoha útokům. Na jedné z proukrajinských akcí třeba docházelo k bitkám, často to samozřejmě byly provokace.

Vliv propagandy tam byl velmi silný. V prvních dnech v Jaltě v přístavu se na velké zdi objevila obrovská malba Vladimira Putina, hrdiny, který tahá Krym zpátky do rodného přístavu. Z toho se potom stal slogan. 

Obraz Vladimira Putina vezoucího Krym do „rodného přístavu“, Jalta 2014

Propaganda se také týkala školství. Všechno, co bylo v ukrajinštině nebo spojeno s ukrajinskou historií, tak bylo odsuzováno. 

V prvních týdnech na Krymu všechno, co nefungovalo, bylo ve spojení s Ukrajinou. Hřivna okamžitě přestala fungovat. Byly problémy se sítí. A naopak všechno, co fungovalo, bylo to ruské. A často ta moc, separatisté v čele se Sergejem Aksjonovem, který sestavil hned vládu, to vysvětlovali: „Podívejte, jak my noví zavádíme pořádek a všechno funguje, zatímco ty pozůstatky starého nefungují. To je ta Ukrajina, která nic neumí, která nemá právo na existenci, která tu nemá být.“

Propaganda sehrála velmi výraznou roli. Patrně největší sehrála při příchodu takzvaných „zelených mužíků“, kteří byli okamžitě považováni za osvoboditele. Přestože Putin stále říkal, že s nimi nemá nic společného, tak po několika měsících je vyznamenal medailemi. Mimo jiné za „ohleduplnost“, s jakou působili při onom „návratu Krymu do rodného přístavu“. 

Ozbrojení lidé v nových uniformách bez označení byli okamžitě režimem považováni za osvoboditele. Mně se vybavovaly snímky z druhé světové války, kdy uniformovaný voják drží dítě se šeříkem v ruce. K podobným scénám docházelo tehdy na Krymu, kdy tito „osvoboditelé“ byli takto představováni jako ti, kteří přinesli z Ruska mír. To jsme slyšeli každodenně. Jako kdyby byla válka.

GALERIE

Obsazení Krymu Ruskem

Už tehdy jste mluvil o oněch „zelených mužíčcích“ celkem jednoznačně, že to byli ruští vojáci, ještě v době, kdy Putin jejich příslušnost k ruské armádě popíral. Měl jste z toho potom nějaké problémy ze strany ruských úřadů?

Já jsem se vždy snažil jako zahraniční zpravodaj dodržovat pravidla hry. I když jsem si o nich myslel cokoliv, snažil jsem se je dodržovat, abych si lidově řečeno nenaběhl. Ale při těch událostech na Krymu a o několik týdnů později na Donbase pravidla hry neplatila. „Zelení mužíčci“ nám jednou zničili kameru, podruhé vytáhli záznam na kartě, kterou zničili. Tohle uměli. Podržet novináře několik hodin na kontrolním stanovišti. 

Nechtěli nám nic ukazovat. Pamatuju si na Donbase jejich tehdejšího samozvaného „ministra obrany“, když jsem ho požádal, jestli bych mohl navštívit jednotku, kde byli vězni. Velmi drsně mě odbyl s tím, že já mu nepomáhám, tak proč by pomáhal on mně.

Je potřeba to vidět skrz tu atmosféru, která tam byla. My jsme byli novináři z Česka, což pro ně byl Západ. Byli jsme zaprodanci tím, že jsme šli do Evropské unie a NATO, takže jsme se stali nepřáteli. Takhle nás vnímali a nikdy nám neulehčili život. 

Zvláště uniformovaní vojáci, ti „zelení mužíčci“. Mně se podařilo v Bachčisaraji po dlouhé době, co jsem se snažil oslovit jednoho vojáka a ptát se ho, jestli je z Ruska, že mezi zuby procedil: „A odkud bych asi tak byl.“ To je mimochodem titul knihy, kterou jsem o těch událostech napsal. Na rozdíl od ruských novinářů, kteří mohli na palubu letadla, všude, my jsme nemohli nikam.

Můžete to porovnat s chováním ukrajinských vojáků na druhé straně?

Tam jsem se dostal až během událostí na Donbase. 

Přímo na Krymu to nejde, tam se Ukrajinci stáhli. Byl jsem ve skupině posledních novinářů na letišti v Belbeku, kdy ukrajinští vojáci vzali hole do rukou a beze zbraně za zpěvu hymny opustili letiště. Byl jsem při jednání ruského majora a ukrajinského podplukovníka, kdy ten major vyhrožoval, že přijedou s transportéry na území té jednotky. Nám se podařilo tehdy utéct. Novináři, co tam zůstali, přišli o veškerý záznam.

Bohužel v roce 2014 na Krymu byl velmi špatný systém velení, ukrajinští vojáci nedostávali přesné informace. A dovedlo to k tomu, že se vzdali. 

Něco jiného bylo, když jsem působil řadu měsíců na Donbase, kdy jsem se snažil dostat z jedněch pozic do druhých. A přestože je dělilo jen pár set metrů, tak to bylo někdy náročné. Musel jsem podél té fronty urazit třeba osmdesát kilometrů na jednu stranu a osmdesát se vrátit, abych se dostal k těm vojákům, kteří na sebe viděli.

Tam jsem pobýval u Ukrajinců, proruských ozbrojenců i Rusů. Samozřejmě nálada byla jiná, jedni útočili, druzí se bránili. A to nebyly příjemné scény.

Tušil jste už tehdy z nálady v ruské vládnoucí vrstvě i celé společnosti, že zájem Rusů o Ukrajinu je daleko zásadnější, než se asi tehdy zdálo?

Samozřejmě, že jsem to vnímal. Už v roce 2014 a zvláště 2015 jsem často říkal, že Putinovi to nebude stačit. Pamatuji si slova bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který řekl, že Krym je jen začátek, že ta třešnička je někde jinde. Znám stará tvrzení, že největším problémem Rusů je, že nevědí, kde začínají a končí jejich hranice. Bylo to nasnadě.

Když si vzali Krym a začali si brát Donbas a zjistili, že jim schází suchá cesta na Krym, že musí postavit most, tak už tehdy ty snahy byly evidentní. V ohrožení byla Oděsa a celý pruh pevniny kolem moře. 

To, co se na Ukrajině děje dnes, je jen další, nikoliv poslední, kapitolou v mocenských snahách Vladimira Putina, který se snaží vrátit lidem to sovětské myšlení. Často jsem se setkával i tady s názorem, že Rusko není Sovětský svaz. To sice není, ale jeho obyvatelé jsou stále v Sovětském svazu. Myšlení tam je sovětské.

Proto Rusové dnes tleskají Putinovi, volí ho a fandí mu. Protože on chce v jejich myslích obnovit Sovětský svaz. Nejen rétorikou o tom, jaký je Stalin či Lenin, ale tím, že se snaží získat území, která kdysi Sovětskému svazu patřila. 

Proto dodnes vnímám události v Donbase jako první kapitolu snahy ruského režimu Ukrajinu úplně zničit. Myslím si, že to, co se děje, není konec ruských snah. Rusko tím, co předvádí na Ukrajině, zcela odhalilo pojelcinovskou tvář, zcela se obnažil Vladimir Putin. Rusové, a to je pro nás nejhorší, připomíná mi to jiná léta ve 20. století, mu tleskají a ženou ho kupředu k dalším ziskům. 

Přečtěte celý článek