"Přišlo by vám normální, kdybych se nerozčílil?" Rada se v důchodu krotit nehodlá

4 měsíce starý 118

"Přišlo by vám normální, kdybych se nerozčílil?" Rada se v důchodu krotit nehodlá; Zdroj foto: ČTK

Jak přijímáte pozici důchodce?

Velice dobře. Oficiálně jsem odešel do penze 22. 6., ale za červen dostanu jenom tu část, co mi náleží. Plnou výši poprvé obdržím 7. července, kam mi dopočítají, co mám dostat za červen. A pak dál sedmý den v každém měsíci. Už mám sociální jistotu, nemusím se ohlížet, kde získám nějaké angažmá.

Takže se vlastně stanete občanem placeným státem.

Já už to řekl několikrát - státu nenechám ani korunu. Ani korunu. Ten by chtěl, abych pořád pracoval, do důchodu šel co nejpozději a pak to se mnou švihlo. Já platil celý život daně, sociální i zdravotní pojištění, bez jakýchkoli problémů. Tak si říkám, plaťte mi, na co mám nárok, přesně na den.

Mám to chápat jako předsevzetí, že už se nebudete rozčilovat, aby to s vámi nešvihlo?

To nejde. Vy mne zkoušíte? Připadalo by vám normální, kdybyste mě potkal a já se nerozčílil vůbec nad ničím? Jenom pokyvoval hlavou a říkal: Mně je to jedno? Při fotbale ale už tolik ne. Jsem ve druhé lize, že bych lítal po lajně, to ne. Uvidíte. Nějaká situace mě sice vytočí, ale tak jako dosud už ne.

Znamená to, že před sebou už nemáte žádné sportovní cíle?

Mně se splnil další sen, chtěl jsem Duklu, kde jsem vyrůstal, jednou trénovat. Že se to stalo až teď, kdy jdu do důchodu, o to je to pikantnější. Prožil jsem v ní hráčskou kariéru, chci jí pomoct. Když to nebude klapat, nedá se nic dělat. Převezme ji někdo, kdo to bude dělat lépe.

Máte pod sebou syna, brankáře Filipa. Jaké to je?

Přiznávám, že jsem se toho trošku bál. Trochu jsem po tom na jedné straně léta toužil, je hezké, když si táta se synem spolu zahrají nebo jsou spolu v týmu, ale je to přece jenom trošku jiné. Teď to přišlo a jsem rád.

Zakázal jste mu, aby vám tykal?

Ne, to ne. V kabině mi říká jako ostatní trenére, tak jsme si to stanovili. Ale Filip je profík, naše rodinné vztahy jdou na hřišti stranou. Jsem přesvědčen, že toho nikdy nezneužije. Vypadá to jako fráze, ale já tolik nejsem pyšný na to, že jsem hrál ligu, kopal za nároďák, trénoval několik ligových týmů i reprezentaci. Jsem pyšný na to, že jsem vychoval kluka, tedy společně s manželkou, na kterého můžu být hrdý. Je to slušný člověk a to je v mém životě největší výsledek.

Jaké to bylo, když jste stáli v zápasech proti sobě?

Nebylo to úplně normální. V brance soupeře stál můj syn, ale já chtěl s mým týmem vyhrát. Trošku to vibrovalo i v rodině. Manželka fandila synovi, to je zákonité, že synové víc tíhnou k matce. Když šla na fotbal, tak na Filipa, na mě moc ne, říkala, že dělám rodině ostudu. A měla pravdu. Tedy v dřívějších letech, už jsem se uklidnil. Když jsme s Filipem hráli proti sobě, ptala se, jak to dopadlo. Když vyhrál syn, bylo vidět, že je ráda. Když můj klub, tak to brala sportovně.

Opustil jste prvoligové kolbiště. Přitom jste se mohl zapsat do historie jako rekordman, máte 444 odtrénovaných zápasů, před vámi v jejich počtu stojí už jen Jaroslav Vejvoda se 456 a na první příčce Jiří Rubáš 536. To vás nelákalo?

Bývalý tiskový mluvčí svazu Jarda Kolář mi asi před dvěma roky věnoval tabulku, na které je žebříček trenérů s největším počtem ligových zápasů. Když jsem přečetl jména, která byla tehdy nade mnou - Antonín Rýgr, Anton Malatinský, Tomáš Pospíchal, Jozef Jankech, Valerián Švec, jen jsem otevíral pusu. V duchu jsem si říkal, to je společnost! A já předehnal Toni Báčiho Malatinského, který udělal pět titulů s Trnavou, dostal tým do semifinále Poháru mistrů, jen jsem si uvědomoval, kam až jsem se dostal. A dále Rýgr, Pospíchal. Jen mě zaskočilo, kolik má zápasů Rubáš. Když jsem nabral dalších deset, doma jsem se v tabulce posunul. Když jsem skončil v Jablonci a zbytek ročníku nedokončil, říkám klukům - jsem naštvaný, že jsem Vejvodu nedohnal. To bych ještě chtěl.

Řešení tu je - postoupit s Duklou do první ligy a vydržet další rok.

To by šlo. Ale třeba postoupím a už mě nebudou chtít. Nejde mi však tolik o rekordy, už jenom to, že jsem v takové společnosti, mě blaží. Mezi osobnostmi, na které jsem hleděl s úctou.

Jste ovšem rekordmanem české ligy. To přece má nějakou cenu.

Když jsem překonal 413 zápasů Džona Uličného, strašně mě potěšil, že mi zavolal a říká: Ty sviňa, tys mě předběhl. Omlouvám se mu - Péťo, nezlob se. Smáli jsme se. A on: Nevadí, jsem rád, že trénuješ, umíš to. Toho si strašně vážím. Je to pro mě víc než cokoli jiného. Než nějaké finanční bonusy, to mě nenaplňuje. Kdybych dostal plaketu, kde by byli podepsaní tihle mistři, to bych ocenil mnohem víc.

Mezi legendy ale už patříte i vy. Uvědomujete si to?

Žádná legenda nejsem, jsem obyčejný člověk. Připouštím, že někdy vypadám, že jsem namyšlený, ale není to tak. Jako s tím rozčilováním. Někdy to přeženu, ale umím se omluvit. Rozleží se mi to v hlavě a omluvím se. Jiný už nebudu.

Zdroj