Přistávat s jedním motorem nebyl problém, při letu jsem byl v klidu. Košili jsem propotil jen na trenažéru, říká bývalý pilot

5 měsíce starý 403

Vy prý létáte dodnes…

Ano. Létání je záliba, koníček, ale také nemoc z povolání. Ještě než jsem v roce 1965 nastoupil do armády, létal jsem v aeroklubu Svazarmu. Když jsem pak létal od roku 1964 v armádě a pak třicet tři let u ČSA, nebyl na sportovní létání čas, ale v roce 2010 po odchodu do důchodu jsem si obnovil i své instruktorské oprávnění pro malá letadla a létám v aeroklubu Rakovník dodnes. Pár žáků už jsem k pilotním zkouškám přivedl.

Když někdo v životě dělá něco, co ho opravdu bavilo a z čeho měl radost, v pozdějším věku ho to jen tak neopustí. Před pár lety jsem kvůli nějaké záležitosti předkládal svůj strukturovaný životopis a bylo tam jen: 1964 maturita, 1965 továrna obráběcích strojů Trenčín, 1965–1977 Československá lidová armáda, 1977 až 2009 pilot ČSA. Paní‚ které jsem to předkládal, řekla: „To nemyslíte vážně, že je to tak krátké?!“ Tak povídám: „Ano, já jsem si jen celý život létal a ještě mě za to platili.“

Pilot dopravního letadla má ohromnou zodpovědnost, nesvazovala vás příliš? Užije si pilot vůbec let?

Ten pocit odpovědnosti je samozřejmě silný, ale je to myslím v zásadě stejné, jako když vezete rodinu s dětmi autem, i když rozumím, že v očích veřejnosti může odpovědnost za dvě stovky cestujících na palubě působit jinak. Když rodinu vezete poprvé a ještě v novém autě, asi si ten pocit uvědomujete mnohem intenzivněji, než když jedete po stopadesáté. Zodpovědnost je pořád stejná, ale časem se stane jen jedním pocitem z celého balíku, nevnímáte to tak.

Lety jsem si užíval náramně! A taky jsem hodně fotil. Nejradši východy slunce, těch mám spoustu a z různých míst, jak jsme létali po celém světě: New York, Chicago, Singapur, Bangkok a další a další…

„Tato fotka je z letové hladiny 35 tisíc stop (asi 11 600 metrů) při letu z New Yorku do Prahy nad západní částí Evropy v okamžiku těsně před východem slunce.“ Foto: Miroslav Macháček

Miloval jsem pohled na velká města v noci. Mám krásně nafocený třeba noční Londýn. To jsme se jednou vraceli z New Yorku, přílet do Prahy byl spočítaný na šestou. Nad Londýnem jsme měli proletět ještě za tmy, byla krásná dohlednost, tak jsem si asi třicet kilometrů předem nachystal fotoaparát, abych zaznamenal pohled na noční Londýn a na svítící letiště Heathrow.

Jenže dráha letu byla přesně nad Londýnem, kvůli fotce jsem potřeboval maličko vybočit. Tak jsem se ohlásil anglickému dispečerovi. Ptal se, jestli máme problém. Povídám: „Ne, ale vidíme pod sebou krásné město. A já bych chtěl to krásné město vyfotit.“ A poprosil jsem ho, jestli by nám nepovolil malinké vybočení doprava od naší letové trasy. V ranních hodinách to nebyl takový problém.

Co on na to?

Nastalo ticho. Pak řekl:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Zdroj