Pro některé Rusy je snazší nevědět, řekla Novinkám spoluzakladatelka ruské zakázané televize

4 měsíce starý 151

Vy jste v západních médiích byli vždy popisováni jako „hlavní opoziční televize“, ale v dokumentu je vidět, že při zakládání média vaším cílem nebylo jít proti režimu. Tak jak se to stalo?

Vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak nezávislá žurnalistika funguje a že nezávislé televize tehdy v Rusku nebyly aktivní, věděla jsem, že takový obsah nebude pro naši budoucí firmu zrovna výnosným produktem. Nataša (Natalia Sindějevová, spoluzakladatelka a majitelka Dožď - pozn. red.) souhlasila, ale o nějaké opozici nepřemýšlela.

Dožď nikdy neměl žádnou politickou agendu, ani teď ji nemá. Nejsme politická strana, nejsme opoziční televizní platforma, vždy jsme byli sami za sebe.

Důvod, proč jste nás vy a ostatní vnímali jako opoziční médium, je ten, že jsme ukazovali, co se kolem nás děje. Od prvního dne jsme popisovali, co vidíme. To stačí, aby vás v Rusku brali jako opozičníka. Státní média totiž zprostředkovávají zcela odlišný obraz reality.

Nedávno jsem přišla na to, že řada lidí v Rusku k tomu (válce) přistupuje prostě tak, že to popírá. Ani nechtějí slyšet nějaké odlišné informace, protože si nechtějí připustit, že jim byly vymyty mozky, že jsou slepí. 

Dožď poprvé vypnuli už desátý den vysílání. Do dokumentu se tohle nevešlo, protože jsem neměla čas to odvyprávět, ale poprvé si na nás došlápli už desátý den. V Rusku jste prostě opozičník ve chvíli, kdy říkáte pravdu, kdy popisujete, co se děje.

Ve filmu je scéna, kdy marně hledáte nové prostory pro studio, protože se všichni bojí vám něco pronajmout. Myslíte, že těm lidem někdo explicitně vyhrožoval, nebo pociťovali strach i bez toho?

Před válkou na Ukrajině v roce 2014 jsme nevnímali vyloženě reálné výhrůžky. Existovaly nějaké pokusy nás vypnout, hlavně kvůli článkům o investigacích Alexeje Navalného, ale až anketa o obléhání Leningradu dala státu poprvé důvod nechat naši společnost uzavřít.

Na konci ledna 2014 uspořádal Dožď na svých webových stránkách a v živě vysílaném diskusním pořadu anketu, v níž se diváků ptal, zda by bylo humánnější vzdát se Leningradu během obléhání nacisty za druhé světové války. Při obléhání zemřelo 900 tisíc lidí.

Petrohradská prokuratura následně zahájila vyšetřování pro podezření z urážky válečných veteránů. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov prohlásil, že televize „překročila hranice všeho, co je přijatelné“. Zákonodárci anketu odsoudili jako nevlasteneckou. Největší ruští poskytovatelé televizního vysílání kanál odpojili a Dožď byl nucen přestěhovat studio do soukromého bytu. Dva měsíce před touto kauzou Dožď odvysílal protikorupční reportáž Alexeje Navalného.

Rok 2014 naši společnost a zaměstnance absolutně změnil. Následující rok se to ještě zhoršilo, protože byl zavražděn Boris Němcov. To bylo hrozné období pro nás všechny. Nebylo jasné, zda se chystá více vražd, nebo jenom ta jedna.

Ale to se nedá srovnávat s tím, co se dělo teď v únoru, když začala válka. Od prvního dne to bylo naprosto jiné. Mysleli jsme, že budeme každou chvíli zlikvidováni.

Velký sál v Lucerně tleskal vestoje

Foto: Lukáš Bíba pro Jeden Svět

Položím otázku, kterou v posledních týdnech hodně slyším od veřejnosti. Copak Rusové nevědí, že je stát krmí propagandou? Nebo jim to je jedno?

Hlavní diváckou skupinou státních propagandistických médií jsou lidé starší 60 let. Několik let jim byly kompletně vymývány mozky a necítí potřebu získávat informace odjinud než z hlavních televizí. Já si myslím, že státní propaganda hlavně způsobila to, že si lidé myslí, že všechny ostatní hlasy, jako třeba Dožď, jsou propagandou, která jim má změnit myšlení. Jiní zas opravdu věří tomu, co vidí v televizi. Těch důvodů, proč v Rusku věří propagandě, bude určitě více.

Obecně si myslím, že to naše společná odpovědnost je – i moje, a to jsem přitom Putina nikdy nevolila. Celý život, posledních dvacet let, od jeho prvního funkčního období, jsem bojovala proti režimu. Přesto cítím, že to je i můj hřích.

Zajímavá je ale jiná věc. Na Ukrajině umírá velký počet ruských vojáků, a lidé se proto mezi sebou pomalu začínají více bavit o válce, o tom, co se tam ve skutečnosti děje. Zejména v rodinách, kde mají syny okolo 20 let, je to téma.

Nedávno jsem přišla na to, že řada lidí v Rusku k tomu (válce) přistupuje prostě tak, že to popírá. Nechtějí slyšet žádné odlišné informace, protože si nechtějí připustit, že jim byly vymyty mozky, že jsou slepí. Je pro ně nepříjemné slyšet, že Vladimir Putin pozabíjel tolik civilistů v „ruských“ městech jako Charkov nebo Mariupol. Pro ně je prostě jednodušší nevědět.

Jak se díváte na koncept kolektivní viny? V Česku je teď tohle velké téma. Některé společnosti například uvedly, že nebudou Rusům poskytovat služby, pokud invazi na Ukrajinu písemně neodsoudí. Jak se na tohle díváte?

Vždy jsem byla zastánkyní myšlenky Hanny Arendtové o kolektivním hříchu. Každý národ vzešel z národního smutku, někdy je to národní hřích, jako u Němců. Pro národy je důležité přijmout to, co vytvořila předchozí generace, což se stalo Německu. U Polska je to zase jiný příklad. Je snadné mluvit o národním hříchu a národní odpovědnosti, když jste uprostřed války. Možná to bude za 20 let jiné.

Můj film ale ukazuje, že ne každý Rus se rovná Putin. Vždyť se kvůli tomuto režimu velká část obyvatel řadu let potýká s problémy.

Obecně si myslím, že to naše společná odpovědnost je – i moje, a to jsem přitom Putina nikdy nevolila. Celý život, posledních dvacet let, od jeho prvního funkčního období, jsem bojovala proti režimu. Přesto cítím, že to je i můj hřích.

Režisérka Kričevskaja při pofilmové diskusi

Foto: Lukáš Bíba pro Jeden Svět

Vaše otázka se ale spíše týkala rusofobního chování v Evropě nebo kdekoli na světě. Nemyslím si, že jsem v pozici, abych to hodnotila, každý se musí rozhodovat sám za sebe. Můj film ale ukazuje, že ne každý Rus se rovná Putin. Vždyť se kvůli tomuto režimu velká část obyvatel řadu let potýká s problémy. Myslím, že děláme, co je v našich silách, ale bohužel jsme neuspěli. Ostatně to říkám ve filmu velmi transparentně: „Nezměnili jsme to“.

Pokud se bavíme o skutečných hranicích, o skutečné Ukrajině, včetně Krymu a Donbasu, pak nevěřím, že Ukrajina může být svobodná, pokud nebude současně svobodné i Rusko. Nebude možné se navrátit k hranicím před rokem 2014, dokud bude v Rusku panovat diktátorský režim.

Líbí se mi, jak se zachovali například organizátoři filmového festivalu v Cannes. Řekli, že letošní ročník bude bez ruského pavilonu, který sponzoruje stát, a jde v podstatě o vládní organizaci. Současně ale řekli, že celou řadu let podporují nezávislé ruské umělce a na tom nehodlají nic měnit. Takže jasně oddělili ruský stát od ruských umělců. Takové rozhodnutí naprosto podporuji.

Po skončení filmu jste při diskusi v Lucerně řekla něco, z čeho mě v tu chvíli opravdu zamrazilo. „Svobodná Ukrajina nemůže existovat bez svobodného Ruska“. To si opravdu myslíte?

Je to velmi depresivní myšlenka, já vím. Mluvila jsem o ukrajinských hranicích. Myslím, že existuje možnost být součástí Evropy, být nezávislou zemí, ale s novými hranicemi. Pokud se bavíme o skutečných hranicích, o skutečné Ukrajině, včetně Krymu a Donbasu, pak nevěřím, že Ukrajina může být svobodná, pokud nebude současně svobodné i Rusko.

Nebude možné se navrátit k hranicím před rokem 2014, dokud bude v Rusku panovat diktátorský režim.

Takže takhle to dopadne? Buď se Ukrajina vzdá části své země, nebo nebude nikdy nezávislá?

Nechci si hrát na věštkyni, všechny moje předchozí předpovědi se nenaplnily. Nevím. Ale cítím, že teď už to není možné.

Zdroj