Prostý důvod, proč necháme Ukrajinu prohrát: Rozdílné vnímání zoufalství

před 2 měsíce 63

NÁZOR / Mezi Západem a Východem existuje poměrně významná disproporce. Nachází se v míře jazykového vyjádření bolesti, jíž jedna či druhá strana trpí. Západ by již prosil Boha o milost, ale Ukrajina bude jen skřípat zuby. Výsledky tohoto nedorozumění mohou být fatální. Pro Ukrajinu, ale i pro nás. V tomto smyslu nejde jen o pohodlnost Evropy, která odmítá vidět novou realitu a svého ruského predátorského souseda. Jde o prožitek.

K úvaze nad tímto problémem mě přiměly pro mě zcela nepochopitelné ztráty Ukrajiny na východních a jižních bojištích. Nebylo mi jasné, proč tato země obětovala tolik svých obránců v Mariupolu. Nechápal jsem, proč Ukrajina bojuje velmi dlouho za Bachmut. Západní svět, jeho analytici, jeho generálové a poradci, jí to říkali pořád. „Zachraňte je, stáhněte se. To, co děláte, nedává z vojenského hlediska smysl.“ Jenže to se nestalo. Proč, vrtalo mi hlavou, také ve světle aktuálně probíhajících bojů v Avdijivce, proč jsou tak umanutí?

To, co západní politici, a mnohdy ani jiní představitelé, o Ukrajině velmi často neříkají, je fakt, že její kapacity nejsou neomezené. To není myšleno jako dehonestace této země, ani jejího lidu. Ukrajinci mají motivaci, úžasný potenciál a mnohasetletou historii odporu proti Rusku. Navíc už dva roky vzdorují nepříteli, jemuž měli podle původních prognóz padnout za oběť v horizontu týdnů. Východ si pamatuje, co je Rusko zač. Jde o nepřítele, jemuž by mnohé země nejspíš raději rovnou a dobrovolně odevzdaly klíče od národní pokladny, aby neskončily jako Maďarsko v 50., Československo v 60., Afghánistán v 70. a 80., případně jako Čečensko 90. a nultých letech, nebo, nedejbože, jako Ukrajina.

Pro exkomunistické země je to sdělení až trochu trapné. Existuje jako připomínka jejich situace na konci minulého století. Pamatujeme si ještě, jak bezmocní a neschopní jsme si připadali ve srovnání s lidmi ze Západu. Jak heroicky jsme se ve svých oblýskaných šatech a předpotopních automobilech snažili o záblesk respektu v jejich očích. Pamatujeme si úžas z toho, jak velkolepé byly tamní veletrhy, metropole, kolotoče, velehory. Prostě všechno. Pamatujeme si, jak naše národy – Československo, Polsko, Německá demokratická republika, či některé země Jugoslávie, neohrabaně kráčely do náruče Evropy a k férovému i lukrativnímu sousedství. Mnozí si ještě pamatují, jak jsme tam byli vítáni mezi lidmi. Jako zatoulaní příbuzní, kteří se po letech vrátili tam, kam patří.

Bezpochyby jsme vypadali jako neohrabané děti, když jsme se toulali Vídní, Paříží či Londýnem, a rozhlíželi se, jako noví členové znovu zapojení do evropského souručenství. Avšak pozor, stačilo by jedno zlé slovo, a naše důstojnost by nám zavelela odmítnout tuto cestu. Kolotoče by zhasly, trhy by byly bezvýznamné, naše hory by se zničehonic jevily jako vyšší než Alpy. Ukrajina je v podobné situaci, a navíc v situaci války. Dveře do Evropy jí přitom nyní zavírají především ty země, které do ní dříve byly velkoryse přijaty.

Ukrajinskou krví vykoupenou, a pro zemi samotnou tradičně hluboce posvátnou, zlatou pšenici rozsypávají polští rolníci po silnicích a šlapou po ní. Jejich uprchlé ženy a děti Češi šikanují na poutích, v autobusech, a klidně i u bazénů anebo, když jsou práci. (To není licence, viděl jsem to na vlastní oči.)

Jejich zemi Maďaři vyhrožují věčnou válkou a divokým Východem a spolu s Rumunskem si dělají chutě na jejich území. To vše v situaci, kdy jí Evropa není ochotná dodat ani ten klacek do ruky, aby jím mohla bít po hlavě ruského medvěda, který ji trhá na kusy. Ale nešť! Pro bývalou západní a severní Evropu tohle musí být kuriózní divadlo, které její možná dříve poněkud snobské výhrady k novopečeným kamarádům z Východu (k nám) posouvá na zcela novou úroveň.

Na rozdíl od nás si Evropa totiž uvědomuje, že Ukrajina se teprve nedávno vymanila z moci svého východního souseda (tak jako my o pár dekád dřív). Stejně tak vnímá, že množství jejích lidí si uvědomilo svůj potenciál a nyní celý národ v dobré víře vyrazil na setkání se Západem, (právě tak, jako my o pár dekád dřív). Jejich prozápadní prezident jim ve stejně dobré víře překládá snahu Ukrajiny o sbratření (stejně, jako ten náš, o pár dekád dřív).

Ukrajinci přitom zamlčí, že jejich skutečné potřeby jsou zhruba desetinásobné oproti tomu, co si nám dovolili naznačit. Stejně jako my, i oni nyní vyrazili na Západ v nejlepších šatech, které mají ve skříni. Pro Evropu to není nic nového. Zároveň vidí, že Ukrajina se již dnes vzhledem k okolnostem jeví jako mnohem spolehlivější partner než celá skupina zemí, které za ní přichvátaly v letech devadesátých, a dnes jsou jen koule na její noze, žadonící o dotace, ústupky a prebendy.

Právě o tom jsem přemýšlel, když jsem zvažoval, proč Ukrajina dělá tolik „chyb“ ve válce s Ruskem, proč se tolik obětuje a proč si nic nenechává v záloze. Uvědomil jsem si dvě věci: Ta první je, že Ukrajinci jsou zvyklí na utrpení vinou staletí mučení, hladomoru a genocidy ze strany jejich nelidského východního souseda a že zkušenost s jeho okupací, nadvládou a tyranií máme společnou. Jenom jsme zapomněli na ocelovou šeď, ze které jsme se vymanili.

Ta druhá je, že žádný dlouhodobě traumatizovaný, deprivovaný a ničený národ nedokáže na požádání vyjevit skutečnou hloubku svého postižení, zmrzačení a bolesti. Vidí ji ale ti, kdo chtějí. A vidí ji i skutečný Západ, protože si dobře pamatuje, jak podobné to bylo před třiceti lety s námi, a také to, v o kolik těžší situaci se nyní nacházejí naši skuteční bratři na východě, a že Rusové to nejsou.

To hlavní, co přede mnou vyvstalo, je ale zjištění, že zvláště my, kteří jsme zažili totalitu, ruskou nadvládu a velkorysé přijetí západních velmocí, nemůžeme nyní odmítnout Ukrajinu na její cestě do Evropy. Má na to právo, které si na rozdíl od nás už dávno vykoupila krví svých mužů, žen i dětí.

Ti, kteří si pamatují, jak to bylo dříve, vědí, o čem mluvím. Můžeme pomoci Ukrajině. Anebo můžeme tak nějak připustit, že za Rusa nám bylo vlastně fajn, a vrátit se do pravěku. Naše děti nám poděkují. Jinou šanci mít nebudou.

Přečtěte celý článek