před 1 měsíc
36
Bylo štěstí, že jsme se narodili zrovna ve Valašském Meziříčí, říká zpěvák kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala. „Měli jsme gympl, který byl benevolentní. Nastoupil jsem v patnácti a v patnácti a půl ze mě byl alkoholik,“ vzpomíná. Jeho kapela tam začínala na festivalu Valašský špalíček. „Fesťáků jsou dnes mraky, ale klubů ubývá. Pro kapely je to komplikované, protože jsou kluby obsazené těmi, co jsou známější a furt se nechtějí rozpadnout. Třeba my.“
Host Lucie Výborné Praha 10:19 31. března 2024
Přijel jsi do Prahy, protože bude koncert?
Jsem tady, protože dělám takové drobné promo, lidé jsou zvědaví, co se stalo, když jsem dovršil šedesátý rok svého života, což jsem také překvapený. Dělám pár rozhovorů, navštěvuji různé televize a rozhlasy. Takže mám takové zábavné odpoledne, povídání s milými lidmi.
Vždycky jsem se snažil dělat věci podle sebe, bilancuje Fiala z kapely Mňága a Žďorp
Baví tě Praha?
Baví mě. A upřímně říkám, že mě baví, protože z ní můžu odjet. Je to jako se životem. Když už tu jsem, tak si to koukám užít, mnoho dnů a nocí jsem tady strávil během hudební kariéry, točili jsme tu film, to jsme tady měsíc bydleli v kuse.
Mňága a Žďorp je 37 let na scéně, našla jsem si rok 1987, kdy kapela vystupuje na akci, která se jmenuje Valašský špalíček, to mi připadá jako folklorní festival. Co to bylo?
Byl to folkový festival. A byl to třeba fesťák, kde Vladimír Merta nebo Jaromír Nohavica, když v 80. letech nemohli hrát, tak tam mohli, tam se to dalo zařídit. A z těch měst okolo Valmezu to bylo jednoznačně město nejkulturnější, ani Vsetín, ani Hranice toho nedosahovaly a nedosahují ani náhodou.
Bylo štěstí, že jsme se narodili a žili zrovna tam, měli jsme gympl, který byl velice benevolentní. Nastoupil jsem v patnácti a v patnácti a půl ze mě byl alkoholik, dá se říct. Bylo to strašně zábavné, pařilo se tam, prostě jsme se vzdělávali ze všech sil.
V šedesáti letech člověk nemůže mluvit úplně o stáří, zejména ne v dnešní době s medicínou. Ty to stáří nějak zkoumáš?
Spíš si říkám, že je dobrý se uvolnit co nejdříve, spousta lidí nestihne zažít takovou tu sklizeň. V životě něco děláš, honíš se jak blázen. Moji kámoši by se nejradši honili do smrti, což je bezva, jsem taky pro aktivitu. Ale je třeba také si to užít, jenom sledovat, jak čas plyne. To se mi strašně líbí.
„Život je třeba si užít, spousta lidí nestihne zažít tu sklizeň.“
Jak to děláš, když si to potřebuješ užít?
Sedím na zahradě a čumím. Chce to si vyčlenit čas pro sebe, s tím jsem nikdy neměl problém, protože jsem byl vždycky rád sám, možná až moc. Ale myslím si, že pro každého je to fajn, když se hodí chvilku do klidu.
A co můžu doporučit všem, a nemusí to být drahé a velkolepé, je prostě cestování. Nejprimitivnější věc, která tě odsekne od života, ve kterém jsi. Prostě sedneš do letadla, do vlaku, autobusu nebo do auta. A za určitý počet hodin jsi úplně v jiném prostředí, jinak tam lidé mluví, všechno je jinak.
Takže se snažím každý rok vidět nějakou zemi, kde jsem ještě nebyl, alespoň na týden, čtrnáct dní. Nemám moc času, protože furt hrajeme, každý víkend. Takže mám leden, únor, a většinou se jezdí do Asie, protože tam je teplo. Indie, Šrí Lanka, teď jsem byl v Ománu.
Vidíš, jak lidé žijí, jak to mají jiné, jak to mají těžké, jak my to tady máme strašlivě překomplikované. Pak přistaneš ve Vídni v pět hodin ráno. Studené, hrozné, špinavé, nikdo se neusmívá. Člověk si tak přemýšlí, jak se s tím má na tom světě vyrovnat.
Uvidím ještě někdy Mňágu a Žďorp v červených trenýrkách, bílých tílkách, námořnických oblečkách? To byly takové erbovní oděvy a trošku se mi po tom stýská.
Nám se po tom vůbec nestýská. A také už tam nejsou původní členové, hodně z nich, kteří to nosili a toto odtrpěli, už tam nejsou. Byl to super nápad, vymyslel to náš bubeník Kája Mikuš. Bylo to perfektní, tím jsme se odlišili od všech, trošku jsme shodili rockovou pózu. Všichni se nám smáli, ale nám zas přišlo směšný, když jsme viděli tvrdé kapely s koženými bundami a třásněmi.
Zajímaly by mě festivaly, na které jezdíte. Jak se změnily od 90. let, kdy to začínalo, po festivaly, kam jezdíte teď?
Na začátku byly dva tři festivaly za rok. Teď se to otočilo, fesťáků jsou mraky, ale klubů ubývá. Pro pravidelný klubový život nebo hraní kapel v klubech je to komplikované, kluby jsou obsazené kapelami, které jsou známější a které se furt nechtějí rozpadnout. Jako třeba my. A těžko se tam dostanou, protože prostoru moc není.
Ale festivalů je strašně moc. A je jedno, jestli hrajete v Rakousku nebo na Rock for People, zázemí a technické věci jsou všude stejné.
Jsou už texty na novou desku?
Už je mám, něco ještě dopisuji. Ale hlavní fór je v tom, že na to dopisování se už zase těším. Byly okamžiky, kdy to pro mě byla tryzna, někdy je to psaní textů fakt vražda a musí se to vysedět.
Jak píše Petr Fiala texty? A jak moc ho odlehčily šedesáté narozeniny? Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
