Psychiatr: Deziluze se vkrádá, ale Ukrajina platí krví, my jen penězi

4 měsíce starý 28

Do Česka utekly statisíce Ukrajinců před válkou. V jakém duševním stavu jsou po­dle vás?

Jsou frustrovaní, smutní a mají obavy o své příbuzné. Měli bychom být připraveni na to, že stejně jako to dělají často těžce nemocní, že si svou frustraci z nemoci ventilují na lékařích, tak si ti uprchlíci svou frustraci mohou ventilovat na úřednících a dalších.

Je jich tu už několik set tisíc, a proto prosím nezveličujme, pokud se někde nějaká ukrajinská maminka zrovna nebude chovat tak ukázkově, jak my si představujeme. Buďme velkorysí, nesmíme zapomínat, že sem nepřijeli jenom samí andělé.

Co pro ně lze udělat?

Uprchlíci potřebují hlavně identifikační papíry, základní finanční podporu a pracovní povolení. Tak už je tomu více než sto let. A já jsem moc rád, že Česká republika jim v tomto vychází vstříc. Potom potřebují nějaké zakotvení, nežít ze dne na den, a také mít propojení s ostatními uprchlíky.

Musíme jim také pomoci, aby převzali kontrolu nad tím, co mají ve své moci, jako je denní řád, fyzická aktivita a filtrování informací. A to se týká i Čechů. Když si každou hodinu klepneme do kolena kladivem, tak nemůžeme chtít, aby nás nebolelo. Když si na sebe každý den pustíme deset hodin válečných zpráv, tak se prostě nesmíme divit, že nemůžeme klidně spát.

Vydrží to nadšení, se kterým lidé v Česku upr­chlíkům pomáhají?

Zatímco jednotlivci mohou reagovat na stres v prvních dnech po tragédii popřením, vztekem, smutkem či beznadějí, na společenské úrovni je to naopak. Po dopadu katastrofy přichází několikadenní heroická fáze. Okamžitě vznikají finan­ční sbírky a lidé jsou ochotni ke značným obětem, rychle se zapojují dobrovolníci.

Když si na sebe každý den pustíme deset hodin válečných zpráv, nesmíme se divit, že nemůžeme klidně spát

To vydrží několik dní a tato fáze postupně přejde do fáze idylické. Postižené komunity se semknou, mobilizují své vnitřní rezervy, pokračuje práce dobrovolníků. V době epidemie covidu pro idylickou fázi bylo typické šití nedostatkových roušek. Nyní hledáme, jak pomoci utečencům před válkou.

Tyto emocemi hnané fáze se však vyčerpají a s odstupem týdnů až měsíců navazuje fáze deziluze. Jednotlivci si uvědomí své limity i limity dostupné pomoci. Dostavuje se zklamání z nesplnění časti neadekvátních očekávaní, hledání viníků a šíření konspiračních teorií.

Už nyní ale vidíme tendence na sociálních sítích i mezi lidmi, kteří zpochybňují nutnost pomoci ukrajinským uprchlíkům například proto, že musíme více myslet na vlastní lidi. Koneckonců uprchlíci volit do zastupitelstev nebudou. Je ale třeba připomínat, že na Ukrajině lidé platí krví, kdežto naše společnost platí „jen“ penězi.

S tím se asi budeme muset smířit. Nebo s tím přece jen jde něco dělat?

Nejde o fyzikální zákon, a kdyby společnost dostala nějakou posilu, tak bychom dokázali idylickou fázi posunout dál. Ta posila může mít různé podoby. Když jsem sloužil v Afghánistánu, tak britská královská rodina tam poslala prince Harryho, a to posílilo morálku vojáků. To jsou vzory a osobní příklady.

Totéž bychom měli chtít od hejtmanů, což je stará vojenská funkce, a každý velitel dobře ví, že když chce mužstvo strhnout, tak musí jít příkladem. My to ještě neumíme.

Proč Češi teď tak pomáhají, ale před sedmi lety za syrské války byli k uprchlíkům tak chladní?

Necítili jsme se tak bezprostředně ohrožení. Nebyli to naši sousedé, ale teď ano a vidíme, co se děje. Tehdy bylo úplně jiné genderové složení, šlo hlavně o muže. Teď je každému úplně jasné, že se nejedná o ekonomické migranty, i když si myslím, že tenkrát to byli také hlavně běženci. Teď je obrázek emigranta – maminka s dítětem – tak neoddiskutovatelný, že je to všem zřejmé.

Také jsme si kulturně blíž, Ukrajince známe, máme s nimi dobré zkušenosti. Chápu, je složitější se ztotožňovat s lidmi v Sýrii než se vcítit do lidí z Ukrajiny, se kterými dlouho spolupracujeme a pojí nás v určitém období i společný stát v podobě Zakarpatské Ukrajiny.

Jako psychiatři jste měli asi plné ruce práce s lidmi vystresovanými covidem a teď bez jakéhokoli oddychu přišla válka…

Nezlobte se, že vám do toho skáču. Ale nemyslím si, že jsme měli plno práce s covidem. My jsme si to pouze mysleli. Ale bohužel máme ekonomické oddělení, které nám to spočítalo. A zjistilo, že jsme měli 70 procent výkonů v porovnání s rokem 2020. Část lidí se do nemocnic kvůli covidu bála a také denní stacionáře nefungovaly. Ne že by naši lékaři a sestry zaháleli, protože chodili na covidová oddělení.

Ale všude se psalo, že nápor na psychiku je velký a že lidé potřebují víc pomoci od psychologů a psychiatrů.

Nápor na psychiku byl jistě větší, ale optikou ekonomického oddělení bylo výkonů a kontaktů méně.

Nicméně jsem se chtěl zeptat, jestli kvůli válce čekáte větší nápor, ať Ukrajinců, nebo Čechů?

Nehledě na pokles během koronavirové pandemie, tak poptávka po psychiatrických službách setrvale a dlouhodobě roste. Už teď vidíme, že hlavně naši dětští lékaři jsou velmi zahlceni. Protože ukrajinské děti přicházejí nemocné po přestátém strádání. To už v nemocnici pozorujeme a nepochybuji, že v odstupu několika týdnů přijdou uprchlíci s psychickými poruchami, a to hlavně s depresemi a úzkostí.

Vy jste byl rok v Afghánistánu jako vojenský lékař a byl jste i hlavní vojenský psychiatr. Co říkáte na morálku vojáků na Ukrajině? Slyšíme, že ukrajinská armáda, ač je slabší, hůř vyzbrojená, se lépe brání hlavně kvůli dobré motivaci a psychice. Naopak ruští vojáci že mají špatnou motivaci. Je na těch zprávách podle vás něco pravdivého a dokážete to nějak popsat?

Odpověď je, že tyto zprávy musíme brát s určitou rezervou, protože první obětí válek je vždycky pravda. Každá strana zveličuje ztráty protivníka a zveličuje také svoji bojovou morálku. Protože dobrá bojová morálka je důležitá. V mnoha válečných situacích mají strach a beznaděj na svědomí víc úmrtí než skutečné fyzické útrapy a zranění.

My jsme nyní v informační válce a ta je při hybridních formách války ještě důležitější než dříve. A i když v Evropě i USA psychologickou válku jasně a oprávněně vyhrávají Ukrajinci, v Rusku tomu může být naopak.

Co můžeme dělat my?

Nesmíme propadat pohodlnosti a pasivitě, ale musíme vysílat jasné a rozhodné signály, protože bez nich budeme muset za chvilku místo signálu posílat na frontu naše vojáky. Putin jasně deklaroval, že jsme v jeho sféře vlivu, a my musíme jasně říci, že jestli nás bude chtít, tak se budeme bránit.

První obětí válek je vždy pravda. Každá strana zveličuje ztráty protivníka a svoji bojovou morálku

V médiích jsou občas příběhy mladých lidí, kteří žijí na Ukrajině a volají svým rodičům nebo příbuzným do Ruska a říkají jim, že je tam válka, a oni jim to nevěří. Myslíte, že propaganda v Rusku a neinformovanost Rusů jsou takové, že nevěří, že na Ukrajině je válka?

O tom nemám nejmenší pochyby. Znám Rusy jako srdečné a přátelské lidi, alespoň ty, které jsem měl možnost poznat. Ale vím, že se na Evropu a Evropany dívali vždycky s velkým podezřením jako na lidi, kteří je okradli o jejich impérium, jako na lidi, kteří je chtějí okrást o jejich nerostné bohatství.

A opravdu jsem na vlastní uši slyšel od běžných venkovanů v Primorském kraji, což je na Sibiři nad Vladivostokem, říkat: No, to víte, nebyly počítače, ale bál se nás celý svět. A to je něco, co Rusům opravdu upřímně chybělo a co jim teď Putin dává pocítit, takže se obávám, že tomu velká část Rusů opravdu věří.

Zdroj