Recenze: Hudba, kterou jsme ještě nikdy neslyšeli. Tak zní nová Björk

3 měsíce starý 58

U příležitosti vydání svého desátého alba Fossora se Björk rozhodla zrekapitulovat svoji kariéru podcastem. Série Sonic Symbolism rozebírá její desky jednu po druhé, zpěvačka v ní vede rozhovor s environmentální filosofkou, mluví i její spolupracovníci nebo muzikolog. Björk prozradí třeba to, že obaly jejích desek jsou tarotové karty, které v sobě obsahují různé symboly naznačující témata desky. Vzpomíná také na bariéry, které musela překonávat, když na začátku devadesátých let opustila skupinu Sugarcubes a vydala se na sólovou kariéru.

Všechno stálo v začátku proti ní, nejvíc ale stereotyp ženy, která potřebuje k prosazení se v hudebním průmyslu mužskou pomoc. Björk svůj velký krok do neznáma popisuje – jak má ve zvyku – svéráznými metaforami: „Máš Šmouly, ale mezi nimi je jen jediná žena – Šmoulinka. A já jsem chtěla říct něco jako: ‚Dobře, od teď jsem všichni Šmoulové zároveň.‘ To byla moje rebelie.“

Za tři dekády Björk prošlapala cestu nespočtu hudebnic, které už nemusí brát ohledy na to, že některé žánry a přístupy jsou údajně výhradně mužské. V jejích šlépějích kráčí ženy a nebinární osoby přepisující pravidla elektronického popu, ona sama ale vždy působí dojmem, že s každou novou deskou začíná svůj kreativní proces od nuly a zas a znovu ohledává hranice svých tvůrčích možností. A těžko se jí divit, že po posluchači chce to samé. Zahodit všechna přednastavení, vydat se s deskou na další dobrodružnou výpravu bez mapy.

Novinka Fossora vydaná poslední zářijový pátek začíná singlovou skladbou Atopos, kde se potkává zvláštní kulhavý industriální beat připomínající vzdáleně reggaeton s chaotickými trylky basových klarinetů, do nichž Björk zpívá svojí pichlavou angličtinou o empatii a ochotě otevřít své srdce druhému člověku. Skladba zní jako kříženec postmoderní opery a sci-fi popu z roku 3022. A v textu věta: „Naděje je sval, který nám dovoluje se propojit.“

Björk si je možná vědoma, že toho je na posluchače v jedné skladbě trochu moc. Kdo ale zvládne strávit s deskou celou stopáž a mít u toho otevřenou mysl, bude bohatě odměněn.

Další hudba z Islandu

Koncert Sigur Rós byl povznášející zážitek. Prohlédněte si fotografie a přečtěte si, proč se tak povedl.

Houby nás zachrání

Björk začala své desáté studiové album psát zrovna ve chvíli, kdy svět zasáhla pandemie covidu-19. Vrátila se domů na Island a rozhodla se přežít ve svém studiu při práci. Fossora ale naštěstí není typicky ponuré „covidové“ album, kterých se za poslední roky vynořilo víc než dost. Obyvatelé ostrova měli štěstí v neštěstí, virus se zde nejprve šířil jen pomalu a opatření nebyla příliš drastická – lidé se mohli potkávat doma, pořádali večírky a udržovali své uzavřené komunity a čas ušetřený nemožností cestovat věnovali do objevování svého bezprostředního okolí. Podle toho, jak to zpěvačka popisuje v rozhovorech, doba to byla víc idylická než traumatická. A ačkoliv se na desce objevují i témata, jako jsou izolace nebo společenská eroze, nálada desky je optimističtější, než jsme byli u zpěvačky zvyklí v minulosti.

K objevování vlastních kořenů ostatně odkazuje už název desky – Fossora by se dala volně přeložit jako hornice. Je to novotvar feminina, které Björk vytvořila z latinského původu. Vyjadřuje její touhu prokopat se ke svým vlastním základům.

Začíná u své matky, environmentální aktivistky Hildur Rúna Hauksdóttir, která zemřela v roce 2018. „Udělala jsi všechno správně, udělala jsi všechno, co jsi mohla,“ zpívá Björk a capella se sborem na konci písně Sorrowful Soil, jakési eulogie, oslavné řeči pronášené na pohřbu člověka nejbližším, která se většinou píše v prvním hnutí mysli.

Následný sedmiminutový opus Ancestress – jeden z vrcholů desky – má sloužit víc jako epitaf vyprávějící skutečný příběh zemřelé a Björk tady zpívá o podivných návycích své matky. O jejích sklonech k nihilismu i o válce s doktory, kterým nikdy nevěřila. Píseň ale končí smířlivě – vědomím, že matka žije dál skrz svou dceru.

Emoční dojem písně, v níž se smyčce proplétají s chaotickými, křupavými beaty, ještě umocňuje klip, v němž Björk – která údajně nenávidí pohřby – inscenuje pro matku surreální ceremoniální průvod.

Píseň končí obrazem všemocné přírody, před níž se musí sklonit i sebepyšnější člověk. To ale nemá být zdrojem smutku, právě naopak – obsahuje naději, že i přes přítomnost smrti kolem nás dál vládne život. To je ostatně další výrazné téma desky – fascinace houbami a jejich podzemním systémem, který má moc přetvořit pozůstatky mrtvého těla v nový život.

Má ještě smysl číst Viewegha?

Jen pokud vás zajímá, jak vypadá „mužská literatura“, myslí si literární kritička Eva Klíčová.

V rozhovoru pro portál Pitchfork dokonce Björk mluví o tom, že až jednou skončí lidská civilizace, pravděpodobně nějakou ekologickou katastrofou, kterou si sami způsobíme, houby budou schopné proměnit naši planetu ve znovu obyvatelné místo. Podobně jako v přírodě i na desce se houby zjevují nenápadně – instrumentálka Mycelia splétá hlasové samply, zatímco ve Fungal City Björk s pomocí amerického R&B experimentátora serpentwithfeet deklamuje o schopnosti milovat tváří v tvář destrukci a smrti. Nakonec, co jiného nám zbývá.

Kruh, který se uzavřel

Minulé desky Vulnicura (2015) a Utopia (2017) byly hodně poznamenané rozpadem jejího manželství a snahou najít nový smysl života, na Fossora se Björk definitivně zbavuje pochybností a vrací se ke své víře v člověka.

Přes všechny klarinetové pasáže a monumentální smyčce je to velmi zemité a bezprostřední album, které se občas dokonce vydá do světa současné taneční hudby.

Hned na několika skladbách s Björk spolupracovala indonéská techno úderka Gabber Modus Operandi, která si libuje v extrémních, monotónních beatech žánru gabber. Ten má sice má kořeny v devadesátkách, ale poslední roky se vrací. Vlivy gabberu se ozvou třeba v katarzní druhé polovině titulní skladby Fossora, kde se zpěvačka s pomocí neúprosného industriálního bucharu odhodlaně prokopává k nějakému hlubokému poznání.

Kulturáky ještě žijí

Čeká slavné stánky kultury neslavný konec, nebo je zachráníme? Přečtěte si reportáž, ve které procházíme opuštěné kinosály, ale také zbrusu nová hlediště.

Björk o lásce k současné taneční hudbě mluvila v rozhovorech, které vzniku desky předcházely, a někteří fanoušci si to mylně vyložili tak, že deska bude návratem k tanečním beatům dominujícím její první desce Debut. Výsledek ale asi nakonec víc připomíná následující nahrávku Post z roku 1995, kterou charakterizovalo divoké (a radostné) hledání nových hudebních cest. O dvacet sedm let později natočila islandská hudebnice podobně rozstřelenou desku, která posluchače umí překvapit s každou skladbou.

Slabší momenty desky přijdou ve skladbě Victimhood, v níž se vyrovnává s vlastními nihilistickými pocity („Odmítnutí po sobě zanechalo prázdnotu, která nikdy není uspokojena, utopila jsme se v pocitu viny a cítila, že mi svět dluží lásku.“) – sedm minut ale neopodstatní ani klarinet, ani tlumený beat. Hned následující Allow je pozůstatkem z nahrávací session k minulé desce Utopia a je příliš ponořená v bojích o hledání naděje, které už jsou o pět let později vyhrány.

Závěr je ale znovu ve velkém stylu – instrumentálka Trölla-Gabba i Freefall s vřelým zvukem cella patří mezi to nejlepší, co Björk nahrála za poslední dekádu. Album pak uzavírá Her Mother's House, kde je slyšet hlas její dcery Ísadóry, která studuje operní zpěv. Píseň o matce, kterou opouští její dcera, dokončuje pomyslný kruh ženské rodinné linie této desky. Členové rodiny umírají, opouštějí rodinné hnízdo, v absolutním čase se ale nic nemění, protože všechno je kruh.

Když Björk dávala na konci září telefonický rozhovor k vydání desky, redaktorka BBC Jo Whiley zalitovala, že islandská zpěvačka už na deskách nemá popové hity jako v devadesátkách. Björk se viditelně trochu urazila a pak se jí rozhodla oponovat tím, že její desky jsou postavené pořád stejně: každá obsahuje trochu popu, trochu techna a trochu současné klasiky. „Bylo to tak vždycky, jen na to možná už lidi zapomněli,“ dodala Björk a pak ještě smířlivě dodala, že „její představa popu asi není stejná jako představa popu ostatních lidí“.

Je to tak, Björk zůstává i po třech dekádách v čele popové avantgardy, která se v období posedlém retrem snaží dělat hudbu, kterou jsme ještě nikdy neslyšeli. Nová deska Fossora se nebude prodávat po milionech ani jako desky ze začátku její kariéry, ale zařadí se mezi její nejlepší nahrávky.

Zdroj