RECENZE: Nepříliš zábavný Ples v hotelu Savoy

4 měsíce starý 44

Inscenace je součástí mezinárodního projektu Opery Národního divadla Musica non grata objevujícího pozapomenutou hudbu skladatelů pronásledovaných nacismem. Paul Abraham patřil k velmi populárním osobnostem meziválečné Evropy, nicméně pro svůj židovský původ musel emigrovat do USA, kde přežil válku a vrátil se do Německa. Svůj život dožil v Hamburku v roce 1960 stižen psychickou chorobou.

Ples v hotelu Savoy je typické meziválečné dílo pohybující se mezi operetou, revue a muzikálem, jehož jazyk hojně čerpá z dobové taneční hudby. Označení jazzová či swingová opereta se zdá být ale poněkud nadnesené, alespoň v nynějším nastudování pod taktovkou Jana Kučery má k jazzu, natož pak swingu, dost daleko. I Abrahamova hudební invence se jeví jako přeceněná, zejména první polovina jeho operety tu plyne v jednotvárně unylém stylu bez větší hudební nápaditosti, zvukové pestrosti i přitažlivosti.

Podíl na nepříliš zábavném Plesu v hotelu Savoy má ale do značné míry režie Martina Čičváka, která jde záměrně proti přirozenému duchu operetního žánru, jeho zábavnosti i líbivé povrchnosti.

Přitom dílo samo neposkytuje příliš příležitosti k rozvinutí jakéhokoli hlubšího kontra výkladu. Příběh přináší nikterak nové téma „zkoušky věrnosti“, kdy se podváděná manželka rozhodne pomstít stejným kalibrem. Libreto je ale co do kvality zpívaného textu i mluvených dialogů literárně dost slabé a Čičvák, ač zkušený činoherec, nedokázal překonat jeho nedostatky. Nejvíce se to projevilo ve scéně, kdy se oba nevěrné páry ocitají vedle sebe v paralelních „chambre separé“ v dlouhé mluvené scéně, jež ale citelně postrádala vtip, temporytmus i pointu. Ani zřetelný pokus o aktualizační feministické vyznění či dobové zasazení (hajlující postavy) ale Abrahamova opereta v Čičvákově režii neunesla.

Foto: Zdeněk Sokol

Barbora Řeřichová jako emancipovaná Američanka Daisy Parker alias José Pasodoble

Přitom většina protagonistů, ať už jde o Doubravku Součkovou (Madeleine), Jiřího Hájka (Aristide), či Barboru Řeřichovou (Daisy Parker), už mnohokrát prokázala kromě pěveckých i své herecké a komediální schopnosti, přesto zde působí nevýrazným dojmem.

Z hereckého stylu ostře vystupuje nadnesená mladokomická operetní šarže Daniela Matouška (Mustafa Bej), která by byla na místě, kdyby se celá inscenace nestavěla proti samotnému operetnímu žánru ve snaze o jeho ironické, bohužel však nedůsledné a nepříliš nápadité shození. Výsledek zůstal na půli cesty a tříhodinová inscenace se vleče bez zábavnosti, švihu a tempa. Navíc vizuálně po celou dobu uzavřena bůhvíproč do odpudivě prorezlých strohých zdí připomínajících haly železárny.

Na pěvecké úrovni jinak velmi dobře zpívajících protagonistů se negativně podepsala nekvalitní zvuková technika s použitím mikroportů, a dokonce i ručních mikrofonů, jež si předávají Mustafovy exmanželky, zřejmě pro nedostatek kvalitních mikroportů.

Návrat Abrahamovy operetní revue na pražskou scénu se moc nevydařil. Dynamiku, zábavnost a temperament inscenace zachraňují jen dobře zvládnutá choreografie, jakož i mimořádná taneční a pohybová úroveň všech účinkujících.

Nelze v téhle souvislosti nepřipomenout uvedení stylově velmi podobné operní revue Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší operním souborem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Inscenace v hravé režii Ondřeje Havelky a inspirativním hudebním nastudování Davida Švece měla premiéru před rokem a ukazuje cestu, jak k podobným dílům přistupovat.

Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy
Režie Martin Čičvák, hudební nastudování a dirigent Jan Kučera, scéna Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, choreografie Laco Cmorej a Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 16. září ve Státní opeře, Praha. Psáno z reprízy 30. září.
Hodnocení 50 %
Zdroj