„Řekli mi, že operace dopadla dobře. Nikdy už nebudu mít děti.“ Vypátrali jsme další oběť nucené sterilizace

2 měsíce starý 15

Její svědectví přichází krátce předtím, než by se oběti nucených sterilizací ze 70. a 80. let minulého století mohly dočkat spravedlnosti. Sněmovna má v úterý na programu zákon o odškodnění, který by měl křivdy aspoň částečně napravit.

Když v roce 2010 přišla tehdy pětadvacetiletá Simona Milenková do nemocnice v Žatci kvůli plánovanému císařskému řezu, v ordinaci dostala léky, které ji před operací utlumily, a dokumenty k podpisu.

„Lékaři mi řekli, že musím také podepsat papír se souhlasem s podvázáním vejcovodů. Vysvětlili mi, že je to kvůli mému bezpečí, protože bych mohla při další sekci zemřít,“ vzpomíná Milenková, která měla v té době už dvě dcery a po císařském řezu se jí narodila další.

Nebylo to ale poprvé, co po ní lékaři chtěli, aby souhlasila se sterilizací. „Už po mé druhé sekci po mně chtěli, abych tyhle papíry podepsala. Ale v nemocnici jsem náhodou potkala sestru, která znala moji babičku, a ta mi to nedoporučila,“ říká.

Když se po třetím císařském řezu vzbudila na pooperačním pokoji, lékaři jí oznámili, že jí provedli sterilizaci. „Řekli mi, že operace proběhla dobře a že mi podvázali vejcovody. Nechápala jsem, co to znamená, dokud mi moje matka nevysvětlila, že už nikdy nebudu mít děti,“ popisuje.

Kvůli zákroku se jí ale podle jejích slov rozpadlo manželství. Když se o sterilizaci dozvěděl její manžel, rozzuřil se a šel do nemocnice. „Řádil tak, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Zdroj