Reportáž: Dobrovolní hasiči se vyspí až po válce. V noci bdí, aby mohli uprchlíci spát

4 měsíce starý 22

„Nespíme, aby se mohli pár hodin vyspat alespoň uprchlíci, hlavně děti,“ vypráví starosta dobrovolné hasičské jednotky ze slezského Kopytova Michal Mlynkec. I stan na nádraží v pohraničním Bohumíně postavili hasiči dobrovolně a každou noc v něm dobrovolně bdí. „Nástup máme každý večer v jedenáct na hasičárně,“ vysvětluje Mlynkec. Na nádraží dorazí během deseti minut, do stanice právě v tu dobu začínají přijíždět noční vlaky z polsko-ukrajinských hranic. „V posledních dnech uprchlíků trochu ubývá. Někdy jich je 300, jindy 500, přijíždělo jich ale i 2000 za jedinou noc,“ říká starosta hasičů.

Stále vyčerpanější běženci

Od vypuknutí války překročilo hranice Polska 2,3 milionu Ukrajinců a zhruba dva miliony jich zatím zůstávají na polském území. Nádraží v Bohumíně je neuralgickým bodem středoevropských železnic. V noci sem přijíždějí vlaky z východu a běženci přestupují na Prahu, Vídeň či Berlín.

„Někteří uprchlíci tady čekají na další spoj i pět hodin, a to už za sebou mají třeba týden trvající cestu. Těm nejvyčerpanějším nabízíme polní lůžka nebo místa u stolů ve vyhřátém stanu,“ vypráví starosta hasičů, o každodenní noční službě.

„Postupně přijíždějí stále vyčerpanější matky s dětmi. Někdy jsou i podrážděné až agresivní, to všechno je odraz pořád ničivější války,“ uvědomuje si hasič Mlynkec. Nad psychicky a fyzicky znavenými běženci bdí každou druhou noc, střídá se s bráchou, který je velitelem jednotky. A k ruce si každou noc berou šest dalších dobrovolných hasičů či hasiček z Kopytova. „Končíme v pět ráno a jdeme normálně do práce. Tak už je to celý měsíc, stan před bohumínským nádražím jsme postavili 29. února,“ vypráví.

Raději než do stanu mrznou na peróně

Jak podle hasičů skončí ruská invaze? „Je to běh na dlouhou trať, takže na nádraží zůstaneme, dokud bude třeba,“ slibuje Mlynkec. Dobrovolníci z Kopytova se tak pořádně vyspí až po válce. Dnes má službu v Bohumíně i teprve patnáctiletý Jan Salamon. Dosud s jednotkou poznal hlavně hasičské soutěže, teď je v akci. „Pomáhám, jak to jde. Je to pro mě něco úplně nezvyklého, že tady každý den slyším vyprávění lidí, kteří utíkají ze skutečné války. Zatím jsem znal války spíš z počítačových her,“ svěřuje se. A „válčí“ na počítači i v těchto dnech? „V žádném případě, na to teď nemám vůbec chuť. Raději jsem tady a pomáhám.“

Ve službě je i 38letý Jan Knápek. „Jsou to tři dny, co jednu ukrajinskou maminku odvezli přímo z nádraží na psychiatrii. Totálně se zhroutila,“ vypráví. Smutek, pláč, nervozita, to je na bohumínském nádraží denní rutina. A hasiči z Kopytova se bez nároku na odměnu snaží cizí bolest alespoň trochu utišit.

„Některé ženy jsou nedůvěřivé a do stanu s lehátky by nevstoupily. Raději mrznou na peróně. Když si s nimi promluvíte, zjistíte, že mají panický strach, že odsud neodjedou, že se do žádného dalšího vlaku nedostanou,“ vypraví Michal Mlyncek. Čím dále od ukrajinských hranic, tím lépe. Mnozí Ukrajinci se vážně obávají, že rakety začnou brzy padat i na Polsko. Vždyť už je Putin vrhá i na město Lvov, přitom ze západního okraje Lvova je to na polské hranice pouhých 66 kilometrů.

Dočasný domov v rodinách hasičů

Kopytov je malá vesnička na česko-polské hranici sevřená mezi řeky Odru a Olši. Na výcvik do hasičské zbrojnice tam chodí už školáci. A mnozí „hasí“ až téměř do smrti, zdejší jednotka letos slaví 98 let existence. Zbrojnice je středobodem obce a v roce 2010 si místní hasiči vymohli, že prostor před hasičárnou byl oficiálně přejmenován na náměstí sv. Floriána. A to se hned zapsalo do Knihy českých rekordů jako nejmenší náměstí v republice, neboť jeho rozměr je opravdu titěrný, dlouhé je 8 a široké 7 metrů – je tedy velké jen 56 metrů čtverečních.

Hasiči z nejmenšího náměstí v zemi ovšem patří k hrdinům těchto dnů. Ve stanu před nádražím o uprchlíky nejen pečují, ale postupně si také ukrajinské rodiny vozí domů do Kopytova. „Jedna maminka byla s dětmi ve stanu sotva patnáct minut, když se dozvěděla, že její manžel padl u Kyjeva. Zhroutila se a skončila v nemocnici, její děti si mezitím vzala domů naše hasička,“ líčí Michal Mlynkec.

V pondělí nabídl pomoc běžencům i další dobrovolník. „Jeden náš hasič si přivedl do rodiny maminku z Ukrajiny s asi desetiletou dcerou. Holka se jmenuje Milana, její máma Juliana,“ vypráví starosta hasičů. A protože teď Milana s Julianou bydlí přímo u kopytovské hasičské zbrojnice, šéf místního sboru už radostně plánuje: „Když se jim u nás zalíbí, tak tu holku hned beru do kolektivu mladých hasičů. Alespoň bude mít nějaký kroužek.“

Zdroj