5 měsíce starý
31
Začátek pravidelné nedělní debaty slovenské televize TA3 přikoval minulý týden diváky do křesel. Bylo čtyři dny po teroristickém útoku v kavárně Tepláreň v Bratislavě, při níž devatenáctiletý vrah, vyznavač “čistoty bílé rasy”, zastřelil Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha jen proto, že patřili ke queer lidem. Populární moderátor relace totiž Rastislav Iliev uvedl diskusi nečekaným způsobem: sdělil, že ke queer lidem sám patří. Zopakoval odpudivé výroky politiků, kterým queer lidé roky čelí, a vyzval veřejně známé queer lidi včetně politiků slovenského parlamentu, ať provedou coming out. “Přestaňte se skrývat za svá prázdná slova na Facebooku, jen když se vám to hodí. Přestaňte řešit sami sebe a začněte se konečně zaobírat tím, jak ulehčíte život LGBT+ lidem. Jak budete trestat ty, kteří v on-line prostoru legitimizují brutální vraždu vyšinutého mladíka a dennodenně nám vyhrožují smrtí - a jak chcete chránit nás všechny, aby se nic podobného nezopakovalo. Protože ještě dnes to může být křesťan, Žid, Rom, Maďar, Ukrajinec nebo černoch. Co s tím chcete dělat, pokrytci?” vzkázal politikům z obrazovky.
Tohle gesto ve vás zrálo, nebo napadlo až ve studiu, promýšlel jste to?
Zlobím se na sebe, že jsem to neudělal dřív a že stalo se to až po teroristickém činu v kavárně Tepláreň - policie už tu vraždu překvalifikovala na teroristický čin. Neplánoval jsem to udělat a byla to jízda. Ale Roman Samotný, v jehož podniku se střílelo, apeloval velmi citlivě a emotivním projevu krátce po vraždě na všechny, aby nemlčeli. Doslova řekl, že nemůžeme mlčet, protože zlo se rozpíná, a já jsem si tu větu půjčil a používám ji. O to jde - nemůžeme mlčet. Už toho bylo dost. Politici se o nás otírají a kopou do nás. Když se teď budou chtít zbavit odpovědnosti, mají smůlu. Jak zaznívá i na pochodech za Juraje a Matúše, mají na rukou krev. Roky nás dehonestují. Teď mají šanci s tím něco udělat - v parlamentu se právě rozebírá návrh zákona o partnerském spolužití.
Ve své promluvě jste k politikům směřoval slova o tom, že i když po vraždě pronášejí soustrastné komentáře, jsou pokrytci a příště na chodníku mohou ležet jejich děti. A taky že i v parlamentu jako všude jinde po světě chodí spousta LGBT+ lidí. Mělo to už nějaký dopad: ozvali se vám, nebo víte, že se někteří se chystají učinit coming out?
Ne – a nemůžu nikoho přinutit. Jen jsem otevřel debatu. A popravdě to podle mě nikdo z vrcholných politiků neudělá, protože průzkumy preferencí a veřejné mínění jsou v tom velmi jasné. Takže myslím, že v tomto směru se nepohne nic. Ale samozřejmě to nechávám na každém; každý si musí sám rozhodnout, jestli mu to stojí za to. Ale mohu říct, že po neděli mám plný inbox pozitivních zpráv. I od lidí z Česka přišla extrémní podpora, za což velmi děkuji. Je pro mě neuvěřitelné, kolik lidí jsem dokázal inspirovat v tom, že udělali minimální krok - sami se „vyoutovali“ před svou rodinou. Píšou, že jim to pomohlo, aby šli za rodiči a přiznali se. To je první krok, aby se nám žilo lépe. Ale rozumím tomu, že ne každý má šťastné zázemí a může si dovolit jít za rodinou.
Respekt 42/2022: Stavidla jsou otevřená a puška dole ze stěny
Bývalý premiér, dnes ministr financí Igor Matovič reagoval na teroristický čin a patrně vaši promluvu facebookovým provoláním “Jsem hetero, mám skvělou rodinu, omlouvám se”. Co tohle s vámi dělá?
Ať se politici přihlásí k čemu chtějí. Ale tohle vůbec nebylo míněno směrem k LGBT+ lidem, takovými provoláními jen zneužívají nešťastnou situaci. Je to zase jen a jen výsměch.
Řekl jste, že se lidé po vašem apelu “přiznali” rodičům. Není už samo slovo “přiznat se” nepatřičné? Jako by člověk něco provedl…
Ano, ale tak to je. Je smutné, že se o tom vůbec musíme bavit – je to jako z nějakého paralelního vesmíru. Ale společnost u nás a vlastně i u vás je takhle nastavena, LGBTI+ lidé jsou stále bráni jako něco “jiného”. Mně teď například lidé píšou na facebooku pod anonymními účty, proč dělám z LGBT+ komunity nadlidi. Jde o naprosté nepochopení, tohle přece nebyla ta message.
Už to samo “vyoutování” je zvláštní věc. Někdo má někam jít a říct o sobě, že se mu líbí kluci nebo holky. Chápu, proč je to potřeba. Ale věříte, že někdy dospějeme do stavu, kdy nebude třeba coming out, ale bude stačit říct “jedeme dnes s přítelem pro skříň”?
Pokud se budou politici dál vyjadřovat na naši adresu tak jako doteď, budou proti nám štvát a budou vytvářet a posilovat pocit, že je tu nějaké “my” a “oni”, tak se to nestane. A marně se můžeme snažit tato témata otvírat. Vždyť vrcholoví politici lidem roky o LGBTI+ lidech říkají, že nepatříme na ulici, ale do ústavu, že jsme zvrácení.
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
To byl předseda parlamentu Boris Kollár…
Ano. Není naše vina, že jsou lidé tak nastavení, to právě politici společnost polarizují. Jeden dokonce řekl, že by nám nejraději zavěsil na nohu mlýnský kámen a hodil nás do vody.
To byl zase poslanec Štefan Kuffa.
Ano. Přesně takové výroky systematicky vyvolávají v lidech pocit, že jsme něco zvráceného, nechutného a nepatříme do společnosti. A ostatní mlčí. Společnost je tak polarizovaná, že pak musíme - i když třeba někdy nechtíc - přicházet s veřejnými coming outy. Protože tady nejde o mě. Mohl jsem si dál žít svůj klidný život a nikdo nemusel nic tušit. Lidé mi teď dokonce píšou, že mi to nevěří - že jsem jen hrál na city a vezu se na módní vlně. Je neuvěřitelné, jak dokážou být zlí. Ale jsme tu my, kdo může aspoň přispět k diskusi – a tohle je nejmenší, co jsem mohl udělat. Doufám, že se budou přidávat další. Ale samozřejmě k tomu musí každý dospět sám. A hodně lidí by bylo překvapených, kdo všechno do LGBT+ komunity patří.
Skupina LGBTI+, případně LGBTQ+, zkrátka queer lidé, je široká. Vy jste v ní kde, pokud to není příliš osobní?
Já jsem gay. Chodil jsem i s dívkami, ale v nějakých sedmnácti se to zlomilo, když jsem se zamiloval do spolužáka, který o mě neměl zájem. A ta preference je už od té doby jasná do konce života - čistý gay.
Komu jste se svěřil jako prvnímu, rodičům?
První byla kamarádka ve škole, potom sestra. Až pak maminka. Měl jsem krásné dětství a tolerantní rodinu, ale konzervativnější rodiče. Museli to zpracovat. U nás se o tomhle tématu nikdy nemluvilo, bylo to tabu. S otcem jsem se o tom nikdy z očí do očí nebavil, řekla mu to maminka a proplakali spolu celý večer. Mám lehčí pozici i proto, že matčin bratr je gay, žije v Praze, odešel tam za svou životní láskou. Už to znali a nebyla to tedy taková rána, věděli, že strýc je v pohodě.
Když vaši rodiče proplakali večer, nad čím nejvíc plakali?
Že to na mně nepoznali. To bylo silné, když mi maminka řekla, že je to moc mrzí. Říkali si: co jsme udělali špatně? Říkal jsem jim, nic jste neudělali špatně a nic není špatně, to není ničí vina. Měli pocit, že dovolili, abych se tím sám dlouho užíral; že dovolili, abych o samotě trpěl. Ale říkal jsem jim - já netrpím, všechno bude dobré, nebojte se. Tím se to zlomilo.
Váš strýc také učinil coming out?
Ne, nikdy. Nikdy nepřišel za svými rodiči a neřekl jim to, vloni už zemřeli. Věděli to, ale nikdy to téma neotevřeli. Zkrátka se to tiše tolerovalo. Strýce jsem se na to ptal a říkal mi, že nikdy neměl potřebu to řešit.
A je úleva z otevřenosti taková, že pak třeba chodíte po Bratislavě s přítelem za ruku?
To ne, ani nemám tuhle potřebu a nechybí mi to. Když jsem byl mladší, tak ano. Tehdy jsem chtěl držet partnera za ruku, obejmout se i ve společnosti. Ale měl jsem obavu z reakcí. Teď už tu potřebu zkrátka ani nemám; ani nevím proč.
Nejste z Bratislavy, vaši rodiče žijí v menším městě. Způsobilo jim vaše veřejné vystoupení nějaké nepříjemnosti v jejich okolí?
Ne. Rodiče mi říkají, že stojí při mně, že jsem jejich syn a že jsou na mě hrdí. Včera jsem byl na titulní straně slovenských novin, hned jsme si s maminkou volali a bylo to milé. Pocházím z desetitisícového města na severu Slovenska, to je konzervativní oblast. Ale už není tak nevídané být gay, jako když jsem byl mladší. Přece jen už se o tom víc mluví i v médiích. Možná pár sousedů bude překvapených, ale jsem si jistý, že naši to velmi dobře zvládnout a není třeba se bát.
Ve své promluvě jste říkal „Vím, že už vás svrbí prsty napsat mi nějaké urážlivé zprávy, jděte místo toho raději obejmout své děti“. Nakonec vám ale chodí pozitivní ohlasy. Čím to je? Je možné, že když se člověk otevřeně odhalí, vezme tím nesnášenlivosti zbraně?
Ty nesnášenlivé zprávy samozřejmě chodí, v tom se nic nezměnilo. Ale chodí na firemní účet do televize. To jsou trollí farmy, které se radují z covidu, z války na Ukrajině a uprchlické krize, jsou to asi pořád ti stejní lidé, kteří si potřebují kopnout. Těm jsem adresoval větu, aby se raději věnovali svým dětem, aby je ještě někdy vůbec viděli, protože si nemohou být ničím jistí. Do inboxu mi chodí jen pozitivní zprávy. A facebook mám už delší dobu zablokovaný - měl jsem ve studiu Mariana Kotlebu a tehdy mi vyhrožovali smrtí. A to si číst nepotřebuju. Ale ano, na facebooku naší televize TA3 jsme teď museli vypnout komentování zpráv na toto téma, lidé i s fotografií a jménem tam píšou, že vám přejí smrt.
Minulý týden mi na Slovensku dost LGBT+ lidí řeklo, že výhrůžky a nenávistné komentáře přehlíželi, že to byl dennodenní chleba, na který si zvykli. Ale že teď už takové zprávy hlásí, posílají je policii, ať si s tím poradí. Vy také?
I Roman Samotný říkal, že už si na to zvykl. Ale myslím, že na tohle se nedá zvyknout, a já si na to zvykat nechci. I když je fakt, že když mi něco takového přijde na služební e-mail, tak si přečtu první větu a házím to do koše. A nechal jsem si kvůli před nedávnem odstranit z našeho webu svou mailovou adresu - to bylo ještě kvůli zprávám, nesouvisely s LGBTI+ komunitou, ale že se třeba lidem nelíbilo, že nemám dost pochopení pro jejich politického oblíbence ve studiu. A někdo si to naštěstí jinde neumí dohledat. Ale určitě to budu hlásit, pokud takové zprávy budou přibývat. Vím, že po tom teroristickém činu už policie udělala první kroky a za některými lidmi kvůli komentářům přišla domů. Protože schvalovat trestný čin je taky trestný čin.
Politici na Slovensku teroristické vraždy odsuzují, i když už zmiňovaný Boris Kollár o víkendu řekl, že si zároveň stojí za svými dřívějšími slovy. A pak je tu i reakce premiéra Eduarda Hegera, který vyjádřil soustrast a odsoudil vraždu, ale zároveň řekl o queer lidech, že za svůj jiný životní styl nemohou. Myslel to dobře, ale zkrátka zjevně nechápe, o čem mluví…
On se za to aspoň omluvil. A nemusel to udělat. Ale je to něco jiného než Boris Kollár, který nás zesměšnil, pak to popřel a pak se k tomu vrátil a zase LGBTI+ lidi zesměšnil. Nebo Igor Matovič, který nic nepochopil, a navíc napsal ten status “jsem hetero”. Takže omluva premiéra je alespoň dobré gesto.
Mířím tím k tomu, že poslanci Štefan a Filip Kuffa předložili zákon, který teď leží v Národní radě a jímž chtějí zakázat ve školách jakékoliv zmínky o LGBTI+ lidech. Nepřišel naopak čas se už ve školách začít bavit o rozličnosti, aby toho nepochopení bylo méně? Může se to teď po vraždě dvou lidí posunout?
Myslím, že návrh otce a syna Kuffových neprojde, alespoň podle postojů mnohých politiků. Ale celou komunitu zamrzelo, když premiér řekl, že v tomto tématu platí status quo a nebudou s ním nic dělat, protože to nemají v programovém prohlášení vlády. Ale teď je v parlamentu zákon z dílny strany SaS (SaS odešla letos v září z vlády, je opoziční stranou) o partnerském soužití a poslanci odhlasovali, že o něm budou jednat – a je naděje, že se něco změní. Myslím, že jsou si vědomi, že jde o velmi silné, emotivní téma a budou chtít něco udělat. Nemyslím samozřejmě, že LGBTI+ lidé jsou nenávistní, ale zkrátka tu byla spáchána ideologická vražda, teroristický čin, byli to dva náhodní lidé z LGBT+ komunity. A oni vědí, že musí něco udělat. Tak uvidíme. Žádným zákonem samozřejmě nikoho nepřinutíte, aby už nevraždil, ale minimálně mohou udělat to, že se budeme mít lépe. Sám jsem zvědavý, jak to dopadne.
V tom zákoně jde v podstatě o podobné věci, jaké v Česku zajišťuje lidem registrované partnerství - možnost dědit po sobě, nahlížet do zdravotní dokumentace a podobně. V Česku leží v parlamentu návrh zákona, který by mohl uzákonit manželství stejnopohlavních párů, i když není jasné, zda projde. Není teď po vraždě dvou lidí, která otřásla Slovenskem a otevřela téma nespravedlnosti, čas chtít na Slovensku víc? Není registrace málo?
Určitě, registrované partnerství je málo. Ale my nemáme zatím vůbec nic. Jsme ve skupině šesti zemí Evropské unie, kde neplatí nic. Už i v Maďarsku mají registrované partnerství. Nejsem takový idealista a nevěřím, že by bylo možné přes noc všechno změnit. Je naivní si myslet, že by mohlo projít manželství, když poslanci zatím nejsou schopni jednoznačně říct, že jsou aspoň pro to, abychom mohli partnera doprovázet do nemocnice a znát jeho zdravotní stav. Ale na úvod by to postačilo. A pak se pojďme bavit, co dál. Nicméně chci říct, nám prioritně nejde o to, abychom se mohli postavit k oltáři a za hodinu utíkat do dětského domova pro dítě k adopci. Jde nám v prvopočátku o to, aby se na nás nikdo nedíval křivě, nevylučoval nás ze společnosti a abychom nebyli segregovaní na školách a v nemocnicích v tom smyslu, že nemáme žádná práva.
Poslanec György Gyimesi z Oľano, který ve slovenském parlamentu neúspěšně navrhl zákon o zákazu duhových vlajek na státních budovách, mi zároveň v reportáži říkal, že nemá nic proti LGBTI+ a že “jim chce dokonce pomoci v běžném životě, aby po sobě mohli například dědit”. Jak se cítíte, když o zrovnoprávnění běžných úkonů mluví politici jako o “pomoci”, jako by se chystali vám podat hůlku kvůli nemocné noze?
Pana poslance jsem měl teď ve studiu. Ptal jsem se ho na to: on skutečně trvá na tom, že zákazem vlajek nerozeštvává společnost a že by ho klidně předložil znovu. Říkal jsem mu - Opravdu, pane poslanče? Vždyť to jde proti sobě. Neuměl na to moc odpovědět. A ohledně pomoci – ano, to je přesné, oni vůbec nerozumí tomu, o čem mluví. Pořád dokola jim říkáme, že není žádné “my” a “vy” - ale oni opravdu nechápou.
Velmi silnou a podpůrnou reakci vyslovila prezidentka Zuzana Čaputová, pak i primátor Bratislavy Matúš Vallo, na pochodu proti nenávisti mluvil i europoslanec Michal Šimečka, asi bych dala dohromady další dva politiky. Ale to je vše. Dívám se jen špatně, máte podpůrných hlasů v politice víc?
Nedíváte se špatně. Podle těch vyjádření to tak je. Nevím, co si myslet o těch, kteří se za nás ani po vraždě nepostavili a mlčí. Pak je tu i premiér, který na pochod přišel. Ale tohle chce další a silnější gesta.
https://twitter.com/FilipTitlbach/status/1581619229521895424
