Řidiči, nohu z plynu. Žabí námluvy jsou v plném proudu, končí pod koly aut

Vesnička Blatno v Krušných horách se probouzí po vydatném nočním dešti do mlhavého rána. V osm ráno je tu už ale čilý ruch. Lidé sjíždějí z hor do práce do měst, lesníci startují do terénu a úředníci míří do svých křesel. A kromě asfaltu kola aut přejíždějí i žabí těla. Zelené a krvavé placky, některé připomínají už kaši, na jiných je možné ještě rozeznat kusy končetin.

Žáby za dostaveníčko často zaplatí životem:

Námluvy žab začaly. Před smrtí pod koly aut je chrání zábrany i pasti

„Bohužel stoprocentní zábrany nikdy nejsou, ale rozhodně vidíme za ty roky pozitivní výsledky. Nejen, co do počtu přejetých žab, ale také se nám podařilo snížit ztráty samic. Teď je poměr pohlaví v podstatě stejný,“ říká mladík v outdoorovém oblečení a pevných vysokých botách Šimon Suchopárek ze Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Equilibrium.

Pevná a nepromokavá obuv a také kbelík jsou v tyto dny hlavní výbavou všech dobrovolníků, kteří stejně jako Suchopárek tráví svůj volný čas transferem žab. Obojživelníci se snaží dostat k vodním plochám, v případě Blatna je to rybník uprostřed vesnice, ze všech stran obehnaný silnicí.

Dobrovolníci proto postavili v terénu před silnicemi zábrany a nainstalovali lapací pasti. „Dokážeme spočítat odkud a kam žabí tah ze zimovišť povede. V tom pásu instalujeme zábrany. Tady na Blatně se jedná o úsek asi šest set metrů dlouhý,“ popisuje ekolog a míří s kyblíkem k bariéře, kde čeká… další kbelík.

Tentokrát zahloubený do země. „To je ta lapací past. Jednoduchá, ale účinná. Kbelíky zakopáváme přibližně každých dvacet pět metrů. Žába, která táhne k rybníku, se snaží překonat bariéru a jak leze dál a dál, narazí na kbelík a žuchne do něj. Každé ráno pak žáby vybereme a přeneseme do vody,“ líčí Suchopárek a zkoumá obsah kbelíků.

Samička s partnerem na zádech

V prvních čtyřech nádobách nemá štěstí, ulovilo se jen pár brouků. V dalších už ale čeká pěkná sbírka. „Tohle je ropucha obecná, ale samozřejmě se tam může chytit i třeba skokan nebo čolek,“ vysvětluje Suchopárek.

Na dně pasti pozorovatel zblízka vidí hojně popisovaný jev, kdy samička na zádech nese partnera. „Říká se tomu amplexus. Z pohledu člověka to asi není moc romantické, samička totiž vůbec nemá šanci ovlivnit, který sameček se jí chytí. Do toho kbelíku mohla spadnout nejdřív sama a až potom tam spadl sameček, který využil šanci a čapnul jí,“ pokračuje ekolog a žabí dvojici z kbelíku vyndavá.

Nošení samečka na zádech se nazývá amplexus. Sameček se drží samičky dlouhé hodiny.Zdroj: Deník/Kamila Minaříková

Samička je oproti samečkovi obrovská. „Je to dáno mimo jiné tím, že už má v sobě vajíčka. Právě velikost je ale to, co způsobuje, že během tahu umírají samičky častěji. Jsou větší, těžší, o to víc, když nesou samečka. Takže se pohybují pomaleji a před autem nemají šanci,“ vysvětluje Suchopárek.

Postupně prochází celý úsek bariéry, z kýblů přemisťuje obojživelníky do svého kbelíku, odkud se už ožívá mnohohlasné kvákání a zapisuje počty do sešitu. „Každý sběr se zaznamenává, údaje slouží pro další výzkum a statistiku. Loni se nám podařilo během tahu přenést přes pět stovek žab,“ vypočítává.

Překvapivě po sběru žab nemíří k rybníku ve vesnici. „To je právě to, co nechceme. Žáby do rybníka chtějí, ale to, že je tam přeneseme problém neřeší. V rybníku zůstanou jen po dobu páření a pak se vydají zpátky do údolí a pod těmi auty by skončily zase. Takže je přenášíme do tůní, které jsme pro ně udělali na stranách, ze kterých žáby táhnou,“ doplňuje.

Rizikových úseků je přes šest stovek

Nebezpečných úseků, kde žáby přicházejí o život, je v Česku více než šest stovek. Ochránci připravili speciální mapu, kde se každý řidič může podívat, zda okolo náhodou neprojíždí. Velká část silnic není příliš frekventovaná, ale tahy vedou i skrz velmi rušné úseky. V Ústeckém kraji je to zejména silnice číslo 13 a to v úsecích u Přestanova, na silnici 213 u Skalné, narazit na ně lze třeba i na komunikaci 497 mezi Uherským Hradištěm a Zlínem nebo na 308 z Hradce Králové do Náchoda.

Obojživelníci často musí při cestě ze zimovišť k vodě zvládnout velkou vzdálenost i náročný terén. „Skokan překoná v průměru 1200 metrů a ropucha dokonce 1700 metrů. Je velmi smutné, když je žába schopna překonat tuto vzdálenost, aby zajistila pokračování svého rodu, ale přijde o život na deseti metrech asfaltového povrchu,“ poznamenává mluvčí Krkonošského národního parku Radek Drahný.

Žáby musí při migraci často překonat rušné silnice:

Žáby začaly migrovat k vodě. Bez pomoci se však neobejdou

Na většině úseků se proto dobrovolníci snaží vybudovat bariéry a organizovat monitoring. „V minulém roce bylo v rámci projektů podpořených Českým svazem ochránců přírody takto zachráněno více než 21 tisíc obojživelníků,“ říká ředitel kanceláře Českého svazu ochránců přírody Petr Stýblo.

Zdroj: DeníkDobrovolníci se kromě bariér pouštějí i do dlouhodobějších řešení. „V Blatně jsou nám starostka i lidé naklonění, takže se nám podařilo najít jak dobrovolníky na každodenní sběr žab, tak i směnit pozemky a začneme budovat další tůně, čímž by se mohly ztráty zase zmenšit. Takový přístup ale není všude. Někde kolegům bariéry vlastníci pozemků i nevlastníci ničí, žab se štítí. To je ale škoda, protože žába je velmi užitečný pomocník i pro zahrádkáře, protože nás zbaví nevítaného hmyzu, ale také třeba slimáků,“ zdůrazňuje Suchopárek.