Rok odcházení Angely Merkelové. V historii poválečného Německa není výraznější političky

3 měsíce starý 16

Už za dvanáct dní, 16. ledna, bude CDU na svém prvním elektronickém sjezdu v historii volit nového šéfa, jenž by se podle názoru řady vysoce postavených politiků křesťanské demokratické unie měl také stát oficiálním kandidátem na nového kancléře.

O jménu nového šéfa (žena na tento post zatím nekandiduje) německé vlády by mělo být jasno právě 26. září, kdy se v Německu konají parlamentní volby. Bude to poprvé po šestnácti letech, kdy u toho jako lídr kandidátky CDU/CSU nebude Angela Merkelová.

Motor i brzda

Rok 2021 bude „rokem odcházení Angely Merkelové“. Kancléřka bude udávat tón německé i evropské politice jen o pár měsíců déle než její stranický předchůdce Helmut Kohl, a stane se tak nejdéle sloužící šéfkou vlády v dějinách poválečného Německa.

Merkelová se pravidelně objevovala v anketách jako nejvlivnější žena světa, ale především byla považována za motor i brzdu Evropské unie. Motor pro ty, kteří vidí v EU šanci, jak udržet Evropu mezi vlivnými geopolitickými a ekonomickými silami světa; brzdou zejména pro ty politiky a občany, kteří si z EU vytvořili novodobého univerzálního nepřítele, jenž, když na to přijde, může za všechny strasti a problémy členských států.

Ať už si o Merkelové myslí kdokoliv cokoliv, tak výraznou politickou figuru, která by měla potenciál vytvářet schůdné kompromisy, dnes EU jednoduše nemá. Francouzský prezident Emanuel Macron jako druhá část tradičního vůdčího tandemu unie jí zatím rozhodně není. A nerýsuje se ani na obzoru nových členských zemí.

Stárnoucí jistota

Německá společnost se už s nadcházejícím odchodem Angely Merkelové začala vyrovnávat na konci minulého roku. Komentářů o jejím konci v politice bylo nepočítaně. Dojmy jsou rozporuplné hlavně proto, že odcházení „Kohlovy holky“, jak se Merkelové kdysi říkalo, provází boj s koronavirem, v němž Merkelová vzdor opticky dobrému dojmu podle některých médií příliš úspěšná není.

Komentář v časopisu Der Spiegel kvituje, že vše probíhá racionálně a bez velkých populistických výstupů, chválí kancléřku i za to, že jako bývalá aktivní vědkyně spoléhá na postupy a rady odborníků, podle Spiegelu však Merkelové chybí minulý přesvědčovací drajv a není již schopna tak lehce spojovat rozporuplné proudy v jednotlivých spolkových zemích, které jsou v otázkách veřejného zdraví z ústavy politicky dost suverénní.

„Platí zároveň, že během pandemie neměla tu nejlepší formu, že její vystoupení nebyla často přesvědčivá, což je překvapivé. Merkelová byla vždy cool, byla někým, kdo se ovládá a je suverénní. Takto dlouho vedla tuto zemi,“ shrnuje své námitky německý týdeník, jako by chtěl říct jen tolik, že kancléřka stárne a ztrácí sílu (letos v červenci jí bude 67 let) a že už je opravdu čas k odchodu.

Všudypřítomný ministr Jens Spahn

Kdo si ale s pandemií v Německu poradí lépe a přesvědčivěji než Merkelová? A bude to vůbec ještě potřeba, když se v Německu rozběhla rozsáhlá očkovací kampaň, která počítá s tím, že do začátku léta bude očkováno 12 milionů lidí?

U všeho je ministr zdravotnictví Jens Spahn, který sice nekandiduje na šéfa CDU, ale jistí v tandemu záda Arminu Laschetovi (59), předsedovi vlády Severního Porýní-Vestfálska. Kontinuita postupu v případě zvolení Lascheta je tedy zajištěna. Laschet má proti Merkelové výhodu praktického rozhodování v boji s nemocí a také odpovědnosti na místě. Podle průzkumů se mu boj s covidem vcelku daří, ale popularitu vztaženou ke kandidatuře na šéfa CDU a kancléře mu to nezvedlo, přesto si ve volbě za necelých čtrnáct dní věří.

„Je výhodou, když je šéf strany zároveň výkonným politikem ve vládě, to se jednoznačně osvědčilo,“ popisuje svou největší výhodu Laschet, podle něhož jsou průzkumy popularity a kumulace stranické podpory dvě zcela odlišné disciplíny. Na otázku, zda se nebojí kancléřské konkurence šéfa CSU a bavorského ministerského předsedy Marcuse Södera, odpovídá stručně: „Každý šéf zemské vlády je k práci kancléře vhodný.“

Konkurenti v zádech

Laschetův největší soupeř Friedrich Merz (65), který už v minulosti o křeslo šéfa CDU usiloval, ale neuspěl, se během koronakrize dostal do velké nevýhody. Není totiž členem žádného výkonného politického tělesa a nemůže pořádat politické mítinky, které tak miluje a rétoricky a diskuzně dokonale ovládá.

Jeho šance přesto neklesají, v německé společnosti je populárnější než Laschet, a to zejména protože je na rozdíl od Lasche­ta kritike­m politiky Angely Merkelové. Na virtuálním sjezdu CDU má určitě velkou šanci, podporují ho například mladí křesťanští demokraté.

Norbert Röttgen (55), poslanec CDU a bývalý ministr životního prostředí, je považován za kandidáta do počtu. Pozici ve straně má ale vcelku slušnou a mohl by ještě překvapit, minimálně postupem do druhého kola volby.

Hledání vhodného partnera

Proč se tolik probírá stranický nástupce Merkelové a favorit na kancléřského kandidáta, je zřejmé. Unie CDU/CSU je i díky jasnému postoji během pandemie suverénem současné německé politiky, v průzkumech má dlouhodobě 36 procent, což je o čtyři procentní body více než v minulých volbách. Ve volbách 26. září s největší pravděpodobností vyhraje a získá post kancléře, úspěšné očkování by mohlo CDU/CSU ještě zvednout preference.

Jiná vládní konfigurace než s vítěznou unií asi nebude možná. Spolušéf Zelených Robert Habeck (51) sice veřejně na oko stále věří, že to budou Zelení, kteří dají dohromady vládu se sociální demokracií (SPD) a postkomunisty z Die Linke, hlasy na silně levicovou zeleno-rudo-rudou koalici jim zatím nestačí ani náhodou. Zelení mají 18 procent, SPD 15 a Linke slabých devět procent.

Politickými kartami může ještě zamíchat ekonomická situace. Německo již letos očekává hospodářský růst, jeho velikost ale bude záviset na rychlosti otvírání společnosti po druhé vlně nové virové nemoci. Vláda také už nechce za každou cenu dávat peníze do systému, protože se bojí dalšího zadlužování, a to přestože Německo může čerpat z přebytků předchozích let.

Situace ještě kritická není, ale kdyby se mělo uvolňovat až v dubnu, musela by vláda přehodnotit svou dosavadní covidovou pomoc. A to by byla jistá šance pro Zelené, jak nalákat voliče před volbami na svou sociální politiku.

Nejširší varianta vlády

Vzhledem k tomu, že liberálové z FDP dlouhodobě balancují na hranici pěti šesti procent a do parlamentu se buď vůbec nedostanou, nebo jen těsně, bude muset CDU/­CSU při sestavování vlády sáhnout buď znovu po spolupráci s SPD, nebo revolučně a odvážně po dohodě se Zelenými. Dalších deset procent totiž nadále blokuje Alternativa pro Německo (AfD).

Ta během pandemie několik procent na podpoře ztratila, ale stabilních deset procent v průzkumech je dost na to, aby mohla pokračovat ve své destruktivní politice s nulovým koaličním potenciálem. Ostatně konstruktivní politiku AfD ani dělat nemůže, protože kumuluje hlasy voličů, kteří odešli od CDU či SPD a jsou hrubě nespokojeni s vládnutím velké koalice.

V době, kdy celé Německo jede na vlně klimaticky šetrné politiky, roste podíl energie z obnovitelných zdrojů a podpora elektromobility, by nejjistější varianta vlády černo-zelené koalice dávala jasný programový smysl. Přestože spojení středových konzervativců a levicových liberálů leckoho udivuje. Pokračovat v nepopulární velké koalici s SPD by bylo příliš velké riziko pro CDU i pro případnou obnovu důvěry v SPD, která spadla na historické dno.

Čistý stůl

Nová vláda po zářijových volbách bude mít kromě dokončení očkovací kampaně a stabilizace covidové situace – sem patří i otázka míry zvýhodňování lidí s očkováním při uvolňování vládních regulací – jen jeden důležitý úkol: vytvořit daňové a jiné podmínky pro to, aby se německá ekonomika vrátila k výkonu a prosperitě roku 2018 a prvních měsíců roku 2019.

Odhady se rychle mění, ale v jednom se německé ekonomické instituce od ministerstva hospodářství po institut Ifo shodují. Pokud očkování zabere a bude možné rozevřít společnost dokořán, je šance návratu ke stabilnímu růstu nad úroveň roku 2018 za dva roky.

Rok odcházení Angely Merkelové z politiky by tak mohl být i rokem ekonomického obratu, na nějž čekají nejen Němci, ale i sousední země, jako je Polsko nebo Česko, které jsou s výkonem německé ekonomiky, zejména pak automobilového a strojírenského průmyslu, silně propojeny. Pro Merkelovou by to bylo dobré loučení: po pěti letech krize (2005 až 2010) a deseti následných letech stabilního růstu odejít z politiky relativně spokojeně a s čistým stolem.

Autor je spolupracovníkem redakce

Zdroj