Rozdíly mezi inflacemi, o kterých se dohadují experti i politici. Jak s nimi bojovat?

4 měsíce starý 111

Zpřísňování měnové politiky v podobě zvyšování základních úrokových sazeb České národní banky se několikrát stalo terčem kritiky jak některých politiků, tak ekonomů. „Trvá už rok a inflaci nejen že nepotlačila, ale dokonce ji podle některých teorií naopak potencovala. Protože úrok je náklad, a je-li inflace nákladová, tak samozřejmě když firma musí platit vyšší úroky za úvěry, dá to do nákladů a rostou ceny této firmy,“ řekl před necelými dvěma týdny prezident republiky Miloš Zeman v Partii Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS.

Podle Zemana je to jasný důkaz, že politika zdražování peněz, kterou ČNB razí, nefunguje. „Byla objektivně neúspěšná a jejím důsledkem je 16procentní inflace,“ dodal Zeman. Prezidentova argumentace vypadá na první pohled logicky, opomíjí však několik dalších věcí, které je možné se dočíst prakticky v každé vysokoškolské učebnici základního kurzu ekonomie.

Příliš silná poptávka

„Pravdou je, že vyšší úrokové sazby zdražují peníze, a tedy financování firemních investic. Jenže investice jsou součástí agregátní poptávky, takže růst sazeb primárně tlumí poptávku. Prezidentova teze by platila jen v případě, že by všechny firmy v ekonomice nebraly z hlediska plánovaného objemu investic úroky vůbec v potaz. Tak to ale není,“ vysvětlila pro CNN Prima NEWS Veronika Hedija, ekonomka z jihlavské Vysoké školy polytechnické.

Podle ní je také poměrně zavádějící debata o tom, zda je současná inflace poptávková, nebo nabídková, respektive nákladová. „Inflace je vždy výsledkem příliš vysoké poptávky v ekonomice vzhledem k nabídce. Jinak řečeno převisem poptávky nad nabídkou, chcete-li. Z tohoto pohledu je tedy jedno, zda je bezprostřední příčina inflace na nabídkové, nebo poptávkové straně,“ dodala Hedija.

Vždy a všude peněžní jev

V čem se tedy obě inflace liší? Učebnice hovoří o poptávkové inflaci jako o takové, jež je způsobena rychlejším růstem poptávky v porovnání s nabídkou. „Poptávka roste rychleji než nabídka tehdy, když je ekonomika zásobena příliš velkým množstvím peněz. Odtud také pochází slavný výrok Miltona Friedmana, že inflace je vždy a všude peněžní jev,“ citovala Hedija amerického ekonoma, který v roce 1976 získal Nobelovu cenu mimo jiné za přínos v oblasti zkoumání inflace.

Naproti tomu nabídková či nákladová inflace je bezprostředním důsledkem skokového zvýšení cen výrobních vstupů. Firmy pak nemají jinou možnost, než toto zdražení ve větší či menší míře promítnout do cen, za které svoje produkty a služby prodávají. Někdy se též hovoří o nabídkovém šoku.

„Ano, nabídkový šok právě zažíváme. Jenže abychom se z inflace vymanili, nemůžeme čekat, až a jestli vůbec někdy nabídkový šok odezní. Kdybychom měli jistotu, že se ceny vstupů vrátí na původní úroveň, a navíc v relativně krátké době, pak by asi nemělo smysl kvůli tomu radikálně zvyšovat úrokové sazby. Jenže tento šok už trvá dlouho, nevíme, jak dlouho ještě potrvá a už vůbec nemáme jistotu, že odezní zcela,“ vysvětlila ekonomka s tím, že čím déle popsaný šok trvá, tím zhoubněji působí na inflační očekávání firem, ale i domácností.

Nebezpečí inflačních očekávání

„Jestliže začneme všichni počítat s tím, že inflace není dvě, ale třeba deset, patnáct procent, budeme ji chtít kompenzovat adekvátním nárůstem mezd, firmy nárůstem cen. To opět bude živit nadměrně vysokou poptávku, a tak stále dokola. Inflace bychom se v takovém případě zbavili pouze za cenu mnohem dramatičtějšího zvýšení úrokových sazeb a omezení výdajů států,“ dodala Hedija.

Ekonomka v názoru na příčiny inflace a možnosti jejího léčení souzní také například s bývalým členem bankovní rady České národní banky Vojtěchem Bendou. „Inflace je vždy způsobena převisem poptávky nad nabídkou. Jinak než tlumením poptávky se s tím bojovat nedá. Žádný jiný nástroj jsem neviděl, neslyšel jsem o něm. Je ovšem také důležité, aby svou roli sehrála i vláda svou rozpočtovou politikou,“ řekl Benda v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Bývalý radní ČNB rovněž striktně odmítá názor, podle něhož politika centrální banky inflaci ještě přiživuje. A pustil se do ekonoma Jana Švejnara, který jej zastává. „Já si myslím, že pan profesor Švejnar je v tomto úplně mimo. Fascinuje mě, že tak vzdělaný ekonom může říkat takový nesmysl, který přivedl kdysi prosperující tureckou ekonomiku k hrozivě pádivé inflaci. Je to totálně v rozporu s ekonomickou praxí, zkušeností centrálních bank z minulých let. Kdybych ten argument otočil, znamenalo by to tedy, že inflaci ztlumím, pokud úrokové sazby stáhnu do záporu?“ dodal Benda.

Když Američané bojovali s inflací

Přitom pro poučení se z chyb nemusíme chodit příliš daleko do historie. Podobnému nabídkovému (nákladovému) šoku západní ekonomiky čelily v 70. letech minulého století, a to hned dvakrát v rozmezí šesti let. Tehdy rovněž na určitou dobu převládlo přesvědčení, že je možné inflaci svým způsobem ignorovat. Jenže teprve až razantní omezení poptávky vedlo k úspěchu. Například americká centrální banka na přelomu 70. a 80. let postupně zvyšovala své základní sazby až ke 20 procentům. A ještě v prosinci 1990 byly nad sedmi procenty, tedy výše než aktuální úroveň základní sazby České národní banky.

„Jeden z hlavních problémů vidím v tom, že na vysokou inflaci jsme si zadělávali již několik let před covidem. Viděli jsme tlak na růst mezd a platů, rozpočtová politika vůbec nemyslela na horší časy, a tak se v dobrých časech ještě více utrácelo. Inflace se nad horní mez tolerančního pásma ČNB, tedy nad tři procenta, dostala už v listopadu 2019. Covid ji dočasně srazil zpět, ale štědré finanční injekce ze strany vlády, které navíc pokračovaly příliš dlouho, jen vytvořily podhoubí pro opětovné vzedmutí inflace po odeznění pandemie,“ upozornila Hedija.

Na příliš uvolněnou rozpočtovou politiku před rokem upozorňoval také bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. Ten ve vysílání CNN Prima NEWS kritizoval tehdejší ministryni financí Alenu Schillerovou (ANO) za to, že nerovnováze veřejných financí jen přihlíží. „Já si upřímně řečeno nejsem jistý, jestli paní doktorka Schillerová problému rozumí. Možná se jí to snáz dělá i proto, že nevidí, do jaké situace se blížíme. Ona jako neekonom není schopná ty proporce úplně vnímat,“ řekl tehdy Hampl.

Zdroj