před 2 měsíce
66
Jen pár hodin autem od našich hranic rozpoutal Vladimír Putin válku, o které si mnozí mysleli, že v Evropě už nikdy nemůže nastat. Dodnes, když si vzpomenu na první záběry raket dopadajících na Kyjev nebo Mariupol, mě z toho mrazí. A asi nejen mě.
Ale Ukrajina se nevzdala. Nejen, že se ubránila, ale s naší pomocí dokonce velkou část okupovaných území osvobodila a zatlačila ruského agresora dál od našich hranic.
Právě proto nesmíme v naší pomoci polevit. Podporou Ukrajiny pomáháme nejen napadené zemi, ale i sami sobě. A pokud o tom někdo pochybuje, ať se zamyslí, jak bezpečně by se cítil s ruskými tanky na slovenských hranicích.
Za ty dva roky jsem od Ukrajinců častokrát slyšela poděkování Čechům a Česku za různorodou pomoc, které se jim od nás dostává. Děkovat bychom ale měli zejména my jim. Za to, že každý den nasazují své životy, že odvážně zvládají žít ve strachu pokaždé, když se spustí letecký poplach, zatímco my jsme nadále v bezpečí. A to právě i díky nim. Vážím si toho a zároveň mě to neustále motivuje jim pomáhat.
Právě my, Češi, dobře víme, jaké to je zůstat napospas bez pomoci nepříteli, pro kterého nemá lidský život žádnou hodnotu. A je proto naší povinností nedopustit, aby se v tomto případě historie opakovala. Ne teď ani nikdy jindy. Sláva Ukrajině!
