Rusko chce „denacifikovat“. Ale samo je kolébkou neonacismu

5 měsíce starý 36

Označovat Ukrajince za banderovce je stejně absurdní, jako bychom současný český národ označili za protinacistický odboj – nesedí to v čase a místě, zdůrazňuje historik Tomáš Řepa.

Před svým prahem by si tak měli zamést hlavně Rusové. Po „denacifikaci“ cizího státu totiž volá země s největší současnou komunitou neonacistů na světě.

Historik vidí příčinu i v tom, jak Vladimir Putin a jeho nejbližší okolí už přes 20 let budují ruský stát, který se primárně zaměřuje na potlačování odstředivých a demokratizačních tendencí. „V takovém systému vlády silné ruky pak nezbývá prostor na kontrolu radikálů, kteří navíc politickým záměrům Kremlu nijak nepřekážejí, protože vazby mezi sebou zjevně mají,“ soudí Řepa.

Počátek současného konfliktu na Ukrajině se velice často datuje osm let zpátky. Kořeny však sahají dále, až do středověku. Mohl byste nastínit klíčové události ukrajinských dějin, které mají na vývoj dnešní války vliv?

Jednou z velmi důležitých, i když nepříliš známých událostí, která vedla ve svých důsledcích k propojení carského Ruska a částí nynější Ukrajiny, byla Perejaslavská rada či dohoda.

Toto diplomatické jednání zakončilo v roce 1654 tehdy již šest let trvající kozácké povstání Bohdana Chmelnického. Tímto datem se poprvé Ukrajina ocitla ve sféře vlivu cara z Moskvy, která nabízela spojenectví proti polskému králi, proti kterému se povstání původně vedlo. Záporožští kozáci však byli záhy ruským přístupem zklamáni. Ukrajina byla rozdělena mezi Rusko a Polsko-litevský stát. Hranicí se stala řeka Dněpr.

Mimochodem právě na 300. výročí tohoto jednání byl Krym v rámci správního dělení připojen v roce 1954 k Ukrajině. I tím chtěli dát Sověti najevo, že Ukrajina už bude navždy součástí SSSR. Kromě postupné emancipace a počátku vnímání vlastní ukrajinské identity v průběhu 19. století jsou pak klíčové až události ve 20. století – první a druhá světová válka, které právě Ukrajinu velmi zasáhly nesmírně tragicky, přinesly miliony obětí a ve svých důsledcích neumožnily získání vlastního státu. Ten se tak zrodil až po rozpadu SSSR v roce 1991. 

Pro ukrajinskou národní paměť jsou dále kromě světových válek zásadní i stalinský hladomor na přelomu let 1932 a 1933 s nejméně čtyřmi miliony obětí a černobylská jaderná katastrofa z dubna 1986. Protiruskou konotaci bychom mohli najít prakticky u všech zmíněných událostí.

Ukrajina není Rusko a drtivá většina Ukrajinců si to také uvědomuje, i proto odhodlaně nynější ruské invazi vzdorují.

Tomáš Řepa

Mgr. Bc. Tomáš Řepa, Ph.D., se narodil roku 1985. Od roku 2014 licenčně spolupracoval s Ústavem pro studium totalitních režimů, od roku 2018 s Post Bellum – Paměť národa jako ambasador projektu Příběhy našich sousedů pro oblast Brna a okolí.

Od září 2018 je zaměstnancem Katedry teorie vojenství na Univerzitě obrany. Věnuje se především soudobým dějinám, problematice střetů banderovců (UPA) s československými bezpečnostními jednotkami a armádou, zneužitím tohoto tématu komunistickou propagandou, ve vztahu k současnému dění i hybridním konfliktům – Ukrajina. Dále se zaměřuje na starší vojenské dějiny, zejména napoleonské války, a v současnosti se také věnuje změnám v československé vojenské správě ve 20. století.

Foto: Tomáš Řepa

Historik Tomáš Řepa.

V jakém období se na území Ukrajiny a Ruska začaly formovat nacionalistické organizace? Co stálo za jejich zrodem?

K rozvoji národního uvědomění, který předcházel formování samotných nacionalistických organizací, docházelo postupně v průběhu 19. století. Rusové byli oproti Ukrajincům v carském samoděržaví ve zcela jiné pozici, protože šlo o protěžovanou vládnoucí skupinu, která se identifikovala s tímto státním útvarem.

Ukrajinci, to byly převážně masy chudého venkovského obyvatelstva, kteří prakticky neparticipovali na moci. I oni si však postupně začali uvědomovat své vlastní kořeny a identitu, což se začalo projevovat v působení výjimečných osobností a umělců.

Jen pro srovnání, v Rakousku-Uhersku, na rozdíl od Ruska, se mohli podílet Ukrajinci a Rusíni na politické moci o dost dříve. I proto byla z hlediska národnostních snah západní Ukrajina v předvečer zlomového konfliktu pro další osudy východní Evropy – první světové války, nejdál.

V průběhu této Velké války, jak se také někdy nazývá, postupně začal kolabovat carský systém, který nebyl na tak intenzivní a dlouhou válku dostatečně připraven. Proto již od roku 1917, kdy začalo Rusko vyjednávat o příměří, začali Ukrajinci bojovat za svůj stát. To se jim však nepovedlo ani po několika pokusech, kdy dokonce vedle sebe po jistou dobu existovaly i dva ukrajinské státy.

Ukrajinci byli po první světové válce rozdělení dominantně především mezi SSSR, Polsko, okrajově i Rumunsko a Československo. A právě tato situace vede k tomu, že se Ukrajinci v emigraci začínají sdružovat. V roce 1929 je pak ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), právě její příslušníci dál bojují (a to i teroristickými metodami) za myšlenku ukrajinské nezávislosti.

Jak tyto historické zkušenosti ovlivnily mentalitu Ukrajinců?

Velmi podstatně. To, co mají téměř všichni společné, je jejich nesmírná houževnatost, všechny těžké zkoušky a tragická traumata svých dějin nakonec zvládli. Nemyslím si, že lze Ukrajince donutit k něčemu, pro co se sami většinově nerozhodli. I to se nyní projevuje ve válce s Ruskem.

Miliony Ukrajinců navíc žijí a pracují za hranicemi, třeba jen kanadská diaspora Ukrajinců je skutečně velmi početná. Ukrajinci tak vidí, jak se žije jinde, mají možnost zvolit si vlastní cestu i na základě příkladů odjinud. Od roku 1991 měli jen krátký čas, navíc provázený mnoha přešlapy, z nemalé míry danými i sovětským dědictvím a pojetím politiky, budovat svůj stát, který se stal extrémně oligarchickým.

Pokud se povede tyto nešvary alespoň omezit na přijatelnou míru, Ukrajina má velký potenciál do budoucna. Nyní však jde o to uhájit svou zemi a jak vidíme, Ukrajinci bojují statečně a zarputile.

Záminek pro napadení Ukrajiny si Putin našel několik. Mimo jiné i rozšířený příběh o genocidě ruských občanů na Ukrajině, o které se často diskutuje i za hranicemi Ruska. Skutečně k ní došlo?

Nejdříve si připomeňme, jak je definována genocida, jako úmyslné a systematické zničení, části nebo celé etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny. I vzhledem k tomu, jak se válka na Ukrajině vyvíjela od dubna 2014, boj zasáhl i aglomerace menších i větších měst na Donbase. Ukrajinská armáda byla nasazena do konfliktu, kde proti ní stály i nepřiznané vojenské síly Ruska.

Např. Igor Girkin, který působil jako samozvaný vojenský velitel pseudostátu Doněcká lidová republika, se nechal slyšet, že nebýt zásahu zvnějšku, žádná válka na Donbase by nevznikla, podobně jako neuspěl separatismus v Charkově.

Jakmile válka vypukla, následky se nevyhnuly ani civilnímu obyvatelstvu. Rozhodně můžeme kritizovat a mít pochyby, jestli byla ukrajinská armáda vždy nasazena tak, aby se zabránilo i utrpení civilistů, to stejné však platí i pro „separatisty“, kteří obyvatele Donbasu opakovaně používali i jako živý štít.

Ukrajinská armáda složená z vojáků pocházejících ze všech koutů Ukrajiny byla nasazena, aby zabránila rozpadu státu, pokud bychom použili vhodnou historickou paralelu, přímo se nabízí nasazení československé armády při potlačení nepokojů v Sudetech po vzniku Československa v roce 1919 a znovu v roce 1938. 

Na Ukrajině jistě došlo k excesům i ze strany ukrajinské armády, genocidu však nic z toho nepředstavovalo, i přes opakovaná obvinění ze strany Kremlu a „separatistů“, včetně objevu masových hrobů údajných obětí genocidy, což bylo následně rychle vyvráceno.

Žádné vyšetřování v této věci nic takového neprokázalo. A to ho dokonce Rusko samo ostentativně vyhlašovalo. Obdobně bychom navíc mohli hovořit o zločinech „separatistů“ na Donbase. Pokud se něco již blíží k definici genocidy, jsou to dle mého názoru nedávno zveřejněné ruské zločiny ve vesnicích, které ruská armáda opustila jako Buča a podobně. I zde však bude muset proběhnout vyšetřování těchto zjevných válečných zločinů a následně jejich právní kvalifikace.

Od začátku invaze Kreml mluví také o nutnosti „denacifikace“ Ukrajiny. Od koho je dle něj potřeba Ukrajinu denacifikovat?

Vzhledem k tomu, že největší současnou komunitou neonacistů na světě je ta ruská, bylo by myslím dobré nejdřív si zamést před vlastním prahem. Pokud bychom tuto zjevnou záminku Kremlu měli chápat v souvislostech už 8 let trvajícího konfliktu, na jehož počátku stálo ruské vojenské angažmá na Ukrajině, a to ať už na Krymu, tak i v Donbasu, tak by mohl mít Vladimir Putin na mysli patrně ukrajinské nacionalisty.

Když se však podíváme na výsledky voleb od roku 2014, ukrajinská společnost prokazuje značnou odolnost vůči radikalizaci a participaci na politické moci právě těchto názorových proudů. V současném ukrajinském parlamentu nemá zastoupení žádná krajně pravicová strana, i když s nacionální rétorikou pochopitelně i ty, které se do parlamentu dostaly, nějak pracují.

I vzhledem k tomu, že Ukrajina už oněch osm let čelí válce a hrozbě rozpadu kvůli vnějším tlakům, což by radikalizaci nahrávalo, ale u voleb se to nijak neprojevuje, je tedy nesprávné a vrcholně nespravedlivé dávat všem Ukrajincům nálepky „fašistů“, které je třeba denacifikovat a podobně.

Kdo jsou tedy oni „ukrajinští fašisté“ nebo banderovci, na které Rusko neustále poukazuje? Jak sami Ukrajinci vnímají postavu Stěpana Bandery?

Označení Ukrajinců za banderovce je absurdní, je to obdobné jako bych současný český národ označil za protinacistický odboj, nesedí to v čase ani v místě. Samozřejmě, že na Ukrajině jsou i lidé, kteří k této kontroverzní postavě vzhlíží, ale je jich podstatně méně, než kolik lidí vzhlíží v Rusku např. ke Stalinovi, což byl člověk, který zabil miliony vlastních občanů.

Určitě je dobré si připomenout, kdo to vlastně Stěpan Bandera byl. Málokdo vlastně o jeho životě ví i něco bližšího, přitom je buď nenáviděn, nebo je na něj nahlíženo nekriticky, oba tyto extrémy přitom nemají s realitou tehdejší kruté doby mnoho společného. A tu je především třeba chápat v souvislostech, bez znalosti toho kontextu totiž nelze pronášet nějaké kategorické soudy, jak to často vidíme.

Foto: Profimedia.cz

Stěpan Bandera na snímku z provizorního průkazu totožnosti vydávaného civilistům internovaným v Mauthausenu. Datován rokem 1945. Tehdy mu bylo 36 let.

Bandera byl radikální nacionalista z tehdy nejmladší generace Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Protože inicioval i násilný odpor a zapojil se do organizace atentátu na polského ministra vnitra Pierackého, skončil v polském vězení už ve svých 25 letech. Původně dostal trest smrt změněný na doživotí.

Od roku 1934 do roku 1939 seděl v západopolském vězení Wronki, odkud ho vysvobodili Němci při invazi v září 1939. Pak se pokoušel dál burcovat především mladou generaci ukrajinských nacionalistů a jediný cíl, pro který byl ochoten obětovat cokoliv, a to i násilnými prostředky, byla nezávislá Ukrajina. Proto i na čas účelové spojenectví s Němci (ostatně podobně jako třeba i Slováci nebo Chorvati). To se ovšem ale svobodomyslným Ukrajincům, kteří o vazalský poměr nestáli, vymstilo.

30. června 1941 vyhlásili po nacistickém útoku na SSSR ve Lvově svůj stát bez konzultace s německým velením. Po třech dnech je gestapo pozatýkalo, stovky popravilo a tisíce deportovalo do koncentračních táborů – v Osvětimi zahynuli i dva Banderovi bratři, otce už předtím popravilo NKVD a celá rodina čelila dlouhodobé persekuci (mírněji od Poláků, krutěji od Sovětů i německých nacistů).

Právě toto kruté prostředí formovalo mentalitu mnoha radikálů z tohoto nebezpečného pomezí sfér vlivu na východě Evropy, kde lidský život nic neznamenal. Bandera následně končí v Sachsenhausenu až do podzimu 1944, kdy je propuštěn, ale třeba na rozdíl od ruského generála Vlasova už ho nikdo ke spolupráci s Němci naklonit nedokázal a zůstává spíš už politickou mrtvolou a symbolem odporu s upadajícím vlivem.

Na mnoho akcí už tak ani neměl přímý vliv, komunikoval s ostatními nacionalisty už jen maximálně písemnou korespondencí, řada věcí šla mimo něj, dokonce i založení Ukrajinské povstalecké armády (UPA), tedy vojenské odnože OUN na podzim 1942, která původně vznikala především jako protinacistická síla, protože ta oblast hlubokých lesů Haliče a Volyně, kde působili, tehdy okupovala.

Právě UPA bojovala nakonec úplně proti všem a ke zločinům docházelo, včetně neobhajitelné genocidní čistky proti Polákům na Volyni v roce 1943, do níž se část OUN a UPA zapojila a do jisté míry to hnutí zdiskreditovala. Násilí totiž vždy plodí jen násilí.

Je však dále také potřeba připomenout, že v souboji mezi nacismem a komunismem, německými jednotkami, rudými partyzány, polskými nacionalisty a po přechodu fronty i s Rudou armádou a speciálními oddíly NKVD i tak dokázali ukrajinští nacionalisté vzdorovat ještě několik let, a to jen s podporou místní ukrajinské menšiny!

V tom fanatickém odhodlání se projevila i frustrace a zoufalství, protože Ukrajina opět svůj stát stejně jako po první světové válce nevybojovala. Bandera tak zůstal i ve svém bavorském exilu v Mnichově pro Sověty nepřijatelný symbol odporu, proto ho nakonec zlikvidoval agent KGB v roce 1959. 

Bandera se dopustil zločinů a radikalizaci podporoval i proto, že z násilím formovaného prostředí vzešel. Rozhodně ale není tím, co z něj dělá ruská propaganda, a také jistě není náhoda, jak se účelově vytahují události staré cca 80 let. Myslím, že by bylo vhodnější zabránit krveprolitím současnosti, to by bylo to nejlepší ponaučení.

Liší se od sebe nějak ruský a ukrajinský nacionalismus?

Zajímavým paradoxem nacionalismů je, že je máloco na mezinárodní úrovni tak podobného jako právě proces formování nacionalismu, tedy pocitu, že váš národ nebo etnická skupina je na základě nějakých společných znaků (např. původ, jazyk, území) něčím výlučná, výjimečná nebo dokonce nadřazená ostatním, což může přecházet až do šovinismu.

Z nacionalismu navíc vychází i myšlenka národních států, což je dodnes základ uspořádání světa. Není to tedy nutně něco negativního, i když i tuto konotaci to může obnášet.

Rozdílů je mezi ukrajinským a ruským nacionalismem, jinak daných i na základě již zmíněné odlišné historie, mnoho. Zcela zásadním je fakt, že ruský nacionalismus je na rozdíl od toho ukrajinského obrácený i směrem za své hranice, a to i na základě rétoriky z Kremlu a rozsáhlého a dlouhodobého porušování mezinárodního práva na bázi údajné ochrany ruských menšin mimo Rusko, což se projevilo i anexí Krymu v roce 2014. 

Tento přístup je velmi podobný i argumentům, které jsme slyšeli v předvečer druhé světové války z úst Adolfa Hitlera. To nepřináší nic dobrého. Rusko vede útočnou válku, která dopadá na občany okolních zemí, kteří se provinili maximálně tím, že chtějí žít po svém mimo Rusko. Bomby a rakety v současnosti, a to je o to více absurdní, dopadají i na ruskojazyčné obyvatele Ukrajiny, v mnoha případech i původem etnické Rusy, nejen samotné Ukrajince. To je něco zcela nepřijatelného a myslím, že Rusku se tato politika nakonec vrátí zpět jako bumerang.

Nacionalismus patří k dějinám lidstva, ale pokud z účelově vybraných momentů dějin uděláte mantru, vrátíte se opět jen do minulosti a jste nuceni ji znovu prožívat.

A když ruský nacionalismus porovnáme s českým…?

Podstata je podobná, ale dopady neporovnatelně jiné. Nacionalismus se v ČR projevuje spíše u jednotlivců, kteří se z nějakých osobních pohnutek dopouští i excesů, které jsou následně po právu trestány (např. rasistické útoky nebo projevy sympatií k hnutím potlačujícím práva a svobody člověka).

V Rusku je bohužel ruský nacionalismus součástí oficiální politiky státu. I proto je Rusko hrozbou pro své sousedy a teze, že neví, kde má své hranice, je stále platnou. Problémy s nacionalismem byly a jsou i na Ukrajině, prakticky vůbec se to však neprojevuje na oficiální politice státu vůči svým sousedům.

Projevy jsou především lokální a i tím, jak se bude ukrajinská identita dále dotvářet na základě odlišné tradice dané historicky v různých regionech, budou se rozdíly přirozeně dále smazávat. Např. i jazyková opatření, která se stala zaklínadlem mnoha kritiků Ukrajiny, nepřekračují podobná opatření v jiných evropských zemích, spíše naopak.

Když si v ČR zajdete na úřad, vždy máte povinnost hovořit česky nebo si na svůj náklad zajistit tlumočníka. Od roku 2019 na Ukrajině platí, že úředním jazykem všude je ukrajinština, ale pokud se strany dohodnou, že je pro ně vhodnější komunikace v jiném přijatelném jazyce, mohou jednat v něm. Nikdo navíc nikomu nenařizuje, jakým jazykem má hovořit v běžné mluvě, vždyť i mateřština prezidenta Zelenského je ruština, stejně jako milionů dalších obyvatel Ukrajiny, takže by to ani nedávalo smysl.

Rusko si nárokuje především Krym a Donbas, přičemž se odkazuje na početné rusky mluvící obyvatelstvo žijící na tomto území. Proč Ukrajina tato území nedokázala „ubránit“?

Ukrajinské vojenské kapacity jsou mnohem menší než ty ruské. Kvůli Krymu v roce 2014 nikdo bezprostředně válčit ani nechtěl, ukrajinská armáda byla ve fázi tristního podfinancování, které vyvrcholilo několika obřími korupčními kauzami za prezidenta Janukovyče. Z Krymu se tak ukrajinská armáda stáhla prakticky bez boje.

Situace se změnila až s boji na Donbase od dubna 2014, protože mnoha Ukrajincům bylo v ten moment jasné, že to může být začátek rozpadu celé Ukrajiny. Vzhledem k nepřiznané vojenské podpoře separatistů ze strany Ruska ukrajinská armáda i dobrovolnické bataliony nedokázaly po prvotní konsolidaci a dobytí měst jako Kramatorsk či Slovjansk vzdorovat silám, které proti nim byly následně nasazeny.

Foto: Seznam Zprávy

Mapa východní Ukrajiny. Zobrazuje území kontrolované vzbouřeneckými republikami před současnou válkou ve srovnání s rozsahem ukrajinské Doněcké a Luhanské oblasti.

Jen připomínám, že i mnoho ukrajinských vojáků zahynulo při dobývání doněckého letiště či v Debalcevském kotli. Nic z toho nebyly akce výhradně za účasti „separatistů“. To následně vytvořilo po jistém vyčerpání obou stran v roce 2014 a 2015 zamrzlý konflikt, který známe v této podobě až do 24. února 2022.

Už jste zmínil výsledky voleb na Ukrajině, kdy například v roce 2019 krajní pravice získala pouze 2 % hlasů, což je mnohem méně než ve většině Evropy. Jiní připomínají židovský původ ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského… Jak je to ve skutečnosti se stavem ukrajinského neonacismu? Jak si stojí radikální politické strany na Ukrajině?

Neonacismus je na Ukrajině samozřejmě do jisté míry přítomen, ale skutečně i dle výsledků ve volbách, tedy jasného vyjádření vůle občanů a jejich názoru, je jejich vliv velmi omezený, a pokud se někde projevuje, tak spíše lokálně. I v rámci zastoupení v obcích, je účast radikálních stran na komunálním dění marginální.

Židovský původ nejen prezidenta Zelenského je spíše ukazatel toho, že původ kandidáta není pro ukrajinské voliče něčím podstatným, byť občasné slovní výpady jsou i na Ukrajině přítomny a je to projev nízké politické kultury. Např. slovní výpad komplikované osobnosti, ukrajinské pilotky vyznamenané za hrdinství v boji a někdejší poslankyně, Nadije Savčenkové, že Ukrajině vládnou „židáci“ a mnohé další.

A samozřejmě je jasné, že někteří radikálové slouží i v armádních jednotkách, a především dobrovolnických batalionech, zde se ovšem jedná o naprosto různorodé jedince, kteří mají společné především to, že jsou ochotni bojovat za svoji zemi. Pokud už zde docházelo či dochází k nějakým excesům, podléhá to příslušnému armádnímu postupu a vyšetřování. V zájmu Ukrajiny je se takových jedinců zbavit, protože to má pochopitelně vždy negativní ohlas. Ukrajinské ozbrojené síly však prošly celou řadou reforem a zdaleka nyní nepřipomínají demotivované uskupení z roku 2014.

A jak je to s neonacismem v Rusku? Prý existují také důkazy o spolupráci Putinova režimu s domácí neonacistickou scénou…

Neonacismus v Rusku je také přítomen, a je zastoupen u poměrně významného množství radikálů, kteří vyznávají tuto extrémní ideologii. Rusko se samozřejmě hlasitě hlásí k odkazu porážky nacismu či fašismu, ale excesy vlastních občanů, kteří jsou schopni se s některými myšlenkami této rasistické a xenofobní ideologie ztotožnit, skutečně příliš neřeší.

'The Kremlin launched “managed nationalism”, an attempt to co-opt and mobilise radical nationalist militants, including neo-Nazis, as a counterweight to an emerging anti-Putin coalition of democrats and leftist radicals.'https://t.co/iUATXMbhRV

— Josée Appelman (@Josje23) April 8, 2022

Je to nejspíše dáno i tím, že Vladimir Putin a jeho nejbližší okolí již více než 20 let budují systém, který je primárně zaměřen na potlačování odstředivých a demokratizačních tendencí, které jsou spojeny zejména s demokratickou opozicí. V takovém systému vlády silné ruky pak nezbývá prostor na kontrolu radikálů, kteří navíc politickým záměrům Kremlu nijak nepřekážejí, protože vazby mezi sebou zjevně mají.

Rusko např. využívá v konfliktech, kam z diplomatických důvodů nemůže poslat regulérní armádu, vojenskou skupinu Wagnerovců. Skupina je pojmenována podle Dmitrije Utkina zvaného „Wagner“. Ten se ani svým tetováním s nacistickou symbolikou, ani radikálními názory nijak netají. V roce 2016 udělil Utkinovi Řád odvahy osobně Vladimir Putin. A takto bychom mohli pokračovat u mnoha dalších organizací či jednotlivců.

Zdroj