Rusko se od Íránu naučilo obcházet sankce. Dva recepty, jak ho zarazit

4 měsíce starý 138

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Rusko zaútočilo 24. února na Ukrajinu, projevily západní státy překvapivou jednotu a brzy přišly s prvním balíčkem protiruských sankcí. Už na začátku března psal list The Economist o tom, že Spojené státy připravují „matku všech sankcí“, tedy odříznutí Ruska od platebního systému Swift.

Většina ruských bank se skutečně později tohoto tvrdého kroku dočkala, totální kolaps ruské ekonomiky ale stále nepřichází. Navzdory tomu, že země Evropské unie už uvalily sankce na 98 ruských firem a 1158 jednotlivců včetně prezidenta Vladimira Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova.

Eurokomisař Didier Reynders navíc v úterý v Praze prozradil, že země EU až dosud zmrazily ruský majetek v hodnotě 13,8 miliardy eur (asi 340 miliard korun).

Zatímco sankce uvalené na Rusko po anexi Krymu označuje dnes většina expertů za bezzubé a za jeden z důvodů pozdější Putinovy agrese na Ukrajině, nynější sankce přišly velmi brzy a jsou nesrovnatelně tvrdší.

Auditoři sice nepomáhají zločinu úmyslně, ne vždy ale mají potřebnou míru odpovědnosti, a když vidí podezřelé transakce, ne vždy po nich jdou, tak jak je třeba.

Nabízí se tedy otázka, zda jsou dostatečné: „Pravděpodobně ne, když vezmeme v úvahu, že Rusko bylo schopno si vytvořit síť firem, jejichž vlastníci jsou těžko odhalitelní,“ řekla v rozhovoru pro Seznam Zprávy italská politoložka Roberta Bonazziová, šéfka bruselského think tanku Evropská nadace pro demokracii.

Dva recepty, aby sankce fungovaly

Bonazziová poukazuje v této souvislosti na dokument, který v Íránu natočil nezávislý ruský novinář Alexej Pivovarov. Ten se vydal do blízkovýchodní země, která se už léta potýká se sankcemi kvůli svému jadernému programu, s jasným cílem: ukázat, jak se Írán dokáže vyhnout sankcím a jak s nimi žít. A Rusové se z potíží svého spojence zjevně poučili.

„Navzdory sofistikovanému mechanismu sankcí Evropské unie je Írán stále schopný dělat byznys, a to nejenom na černém trhu, ale i s reálnými zeměmi, a posílat svoji ropu například do Číny. Dokázal si také vytvořit síť spojenců uvnitř demokratického světa, na Západě, kteří mu pomáhají s finančními převody. Jsou to skořápkové společnosti, které prakticky volně operují po celé Evropě,“ poukazuje politoložka na mezery při vymáhání sankcí.

Kdo je Roberta Bonazziová

Absolventka politologie na univerzitě v Milánu založila v roce 2005 think tank Evropská nadace pro demokracii. Specializuje se na prevenci radikalizace, zahraniční politiku a demokratické reformy. Pravidelně publikuje v různých mezinárodních médiích. Do Prahy přijela na pozvání organizace Evropské hodnoty.

Foto: Facebook Evroské nadace pro demokracii

Roberta Bonazziová

Jak tedy dosáhnout toho, aby sankce skutečně fungovaly? Italská expertka nabízí dva recepty: „Je potřeba, aby si finanční instituce byly vědomy, nebo aby dokonce byly odpovědné za svoji práci týkající se kontroly bankovních transakcí. Finančními institucemi myslím v prvé řadě banky, ale také auditorské firmy. Auditoři sice nepomáhají zločinu úmyslně, ne vždy ale mají potřebnou míru odpovědnosti, a když vidí podezřelé transakce, ne vždy po nich jdou, tak jak je třeba.“

Bonazziová také navrhuje, aby se sankce víc týkaly rodinných příslušníků ruských představitelů: „Ne vždy vlastní majetky ti, kteří jsou vepředu, ale vytvářejí si okruh blízkých, na něž peníze převádí,“ upozorňuje.

Vyměníme svobodu a demokracii za peníze?

Spolu s kolegou Muratem Seyrekem ze stejné organizace se Bonazziová domnívá, že není nutné přicházet stále s novými balíčky sankcí, ale především je důležité je umět účinně vymáhat. „Pokud nemáte mechanismy, jak naplňování sankcí monitorovat, může se stát, že budete mít spoustu sankcí, jejich vymáhání ale bude slabé,“ varuje Seyrek.

Italská politoložka si sice uvědomuje, jaká rizika by s sebou neslo úplné odstřižení EU od ruského plynu, i tak je ale pro. „Otázka je, zda jsme ochotní vyměnit naši svobodu a liberální demokratický systém za peníze. Odpovědností našich vůdců je to veřejnosti vysvětlit a připravit ji na to, že nás mohou čekat těžké roky. To je ale cena, kterou musíme zaplatit, v budoucnu by byla mnohem vyšší,“ argumentuje.

Vítězství Ukrajiny ve válce s Ruskem je podle Bonazziové také vítězstvím Evropy, jejích hodnot a demokracie, i proto má smysl pro něj něco obětovat a nenechat se Ruskem kvůli plynu vydírat.

„Samozřejmě se i já a všichni lidé kolem mě bojí, jak by takový krok zasáhl do jejich životů a osobně se jich dotkl. Jak ale válka ovlivňuje životy Ukrajinců, kteří přišli o všechno? Můžeme dopustit, aby pokračovala?“ Pokládá si politoložka řečnickou otázku.

Varuje přitom i před blížící se únavou Evropanů z války na Ukrajině a upozorňuje na průzkum z její rodné země, v němž 35 procent dotázaných uvedlo, že za válku je odpovědná Ukrajina a Severoatlantická aliance. Italská vláda nicméně navzdory názoru části veřejnosti i některým hlasům z opozice prý Ukrajině pomáhá a jedná v souladu s partnery z NATO.

Na otázku, zda se během války zrodili uvnitř Evropské unie noví lídři, odpovídá Bonazziová rozhodným „ne“. Po chvíli přemýšlení ale dodává, že na ni udělal dobrý dojem italský premiér Mario Draghi díky svému jasnému vystupování a také vůdci Švédska a Finska, kteří se rozhodli po desítkách let politiky nezávislosti vstoupit do Severoatlantické aliance.

Zdroj