Ruutu nám ukazoval skóre, pak klopil hlavu, vzpomíná Ujčík. Moravcův gól se neokouká

1 měsíc starý 7

 ČTK

S čím máte spojený německý šampionát před 20 lety?

Už je to teda pořádná doba… (úsměv) Odehráli jsme skvělé mistrovství světa, zakončili jsme ho vítězstvím. Navíc to bylo v sousední zemi, podobně jako ve Vídni 1996 nás podporovalo přímo na místě mnoho fanoušků. V paměti mi zůstal i zápas ze skupiny proti Německu v Kolíně nad Rýnem. Přišlo na něj 18,5 tisíce diváků, to byl krásný zážitek.

Také vy osobně jste v době turnaje cítil vynikající formu? Se šesti góly jste byl stejně jako na MS 1999 nejlepším střelcem českého týmu.

Byly turnaje nebo zápasy, kdy jsem formu měl a gól jsem třeba nedal. Tady jsem nějakými brankami týmu pomohl, ale hlavně to bylo o tom, že jsme si v lajně výborně sedli s Čajdou (Petrem Čajánkem) a Vlasym (Tomášem Vlasákem) i po lidské stránce.

Nastupovali jste společně až ve čtvrté formaci, ale prostoru na ledě jste od trenéra Josefa Augusty měli nakonec dost, viďte?

V nároďáku se sejdou kluci, kteří jsou schopní hrát dobře v první i ve čtvrté lajně, je to jedno. Zrovna v Německu se to pravidelně střídalo, ten prostor jsme si podle mě výkony na ledě zasloužili, pak je to pro trenéra jednodušší. Každý útok mohl střelecky udeřit. Já jsem nikdy se žádnou pozicí v reprezentací neměl problém, měl jsem pokaždé ohromnou radost, že můžu jet na MS.

Jak se vám do turnaje vstupovalo v roli dvojnásobných úřadujících šampionů? Cítili jste tlak a zvýšenou pozornost soupeřů?

Už od roku 1996 jsme na turnajích patřili mezi špičku, do toho se klukům podařilo vyhrát Nagano. Proto vládlo v národním týmu takové zdravé sebevědomí. Věděli jsme, že se to láme ve čtvrtfinále, hlavně na to jsme se chystali. Soupeři z nás měli respekt. Když jsme třeba ve finále s Finy prohrávali 0:2, oni se najednou zatáhli a začali se strachovat o výsledek.

Je zajímavé, že v sedmi z devíti zápasů na turnaji jste prohrávali. Výjimkou bylo jen utkání s Itálií (11:0) a čtvrtfinále proti Slovensku (2:0). Vybavujete si to?

Na rovinu říkám, že tohle už si nepamatuju. (úsměv) Ale když chce být tým úspěšný, musí zvládat i tyto situace. Nepřipouštěli jsme si nic jiného než vítězství, i když jsme respektovali sílu soupeřů. V rozhodujících momentech jsme měli navrch.

Jako v semifinále proti Švédsku, kdy jste ještě osm minut před koncem prohrávali 1:2. Pak jste vyrovnal a rozhodl i nájezdy.

To byl přesně ten případ. Na druhou stranu to bylo jen o gól, to znamená v hokeji opravdu jediné zaváhání. Trenér Augusta v semifinále stáhl hru na tři lajny, já a Čajda jsme dohrávali s Jirkou Dopitou. Byli jsme pořád relativně klidní, věděli jsme, že to tam padne. V zádech jsme navíc měli výborného Milana Hniličku, proto jsme mohli i více riskovat a tlačit se dopředu. Vyplatilo se to.

Do prodloužení dospělo i finále s Finskem, v němž jste dokonce prohrávali 0:2. Po vyrovnání už byla výhoda na vaší straně?

Určitě ano. I předtím jsme takové zápasy zvládli a najednou bylo vidět, že Finové, kteří byli za stavu 2:0 na velkém kopci, hodně znejistěli. Myslím, že na konci druhé třetiny tam byla nějaká strkanice a Jarkko Ruutu nám říkal, podívejte se, jaké je skóre. Alby Reichel mu odvětil, že ale ještě není konec zápasu. Pak tam Ruutu na konci stál se svěšenou hlavou a my jsme měli titul. Zkrátka pokoru musíte mít pořád.

Počítám, že slavný gól po bekhendové kličce Davida Moravce z prodloužení jste za těch dvacet let viděl tisíckrát, ne?

(úsměv) Ale nikdy se mi neokouká. Bylo to super. Když to tam padlo, měli jsme obrovskou radost. Zlatý hattrick na MS se každému nepovede. Byli jsme rádi, že vezeme zlato, a těšili jsme se na oslavy. Na každém zlatém MS byl nejúžasnější ten návrat a pohled na nadšené fanoušky.

Dodnes jsou Češi v éře systému play off na MS jediným týmem, který vyhrál třikrát v řadě. Nezvládli to nabití Kanaďané v letech 2005 a 2017, Rusové v roce 2010 ani Švédové před dvěma lety v Bratislavě.

Je v tom i hodně štěstí, co si budeme povídat. V letech 1999 a 2001 jsme ve finále s Finskem rozhodli až v prodloužení. Byly tam i další momenty, kdy ta hranice úspěchu a neúspěchu byla tenká. Složit tým třikrát po sobě tak, aby vyhrál MS, to je opravdová alchymie.

Není škoda, že Češi zlaté časy ještě více nevytěžili? Na přelomu století vyhráli dvakrát i juniorský šampionát. Místo toho se mluví o tom, že právě po zlatém hattricku český hokej zaspal dobu.

Potkalo to svého času i Švédy. Nějaké uspokojení asi doopravdy přišlo. Upadla práce s mládeží, je to také o základně i trénincích mladých. Kluci viděli, že vyhráváme jedno MS za druhým a možná polevili. Když si myslíte, že to půjde samo, že si jen odtrénujete hodinu a budete mistři, tak takhle to nefunguje.

Od roku 2013 pracujete v Jihlavě jako trenér, byl jste i u mládeže. Zdá se vám, že hokejisté na sobě pracují méně než vaše generace?

Začíná se to zlepšovat, ale především záleží na rodičích, jak děti vedou. Každý si myslí, že má doma největší hvězdu. Když pak v dorostu narazí na konkurenci a nemají na ledě tolik prostoru, hned v tom rodiče vidí křivdu a uvažují o tom tak, že ten klub stojí za prd. Zametají pak klukovi cestičku někam jinam. Vytratila se sebereflexe. Trenér mě nestaví, tak o to víc mu ukážu, že na to mám.

Bude to složitá cesta, aby se český hokej alespoň zčásti vrátil na místa, která mu patřila před 20 lety, co myslíte?

Jasně, nebude to lehké. Opakuju, že hlavní je tvrdá práce a také ujasnění herního stylu. Musíme si říct, co vlastně chceme hrát za hokej. Ostatní země nám unikají, protože mají konkurenční prostředí, v němž musí jejich mladí bojovat, rvát se o šanci.

Zdroj