S Lenkou nejen o projektu hi: yougamats

před 3 měsíce 97

13. 2. 2024 / Soňa Svobodová

čas čtení 15 minut

Když kdekoliv a kdykoliv padne zmínka o Indii, většině z nás okamžitě na mysli vyvstanou dvě slova – jóga a duchovnost. A je tomu přesně tak, neboť o této nejlidnatější zemi světa se často hovoří jako o kolébce tohoto starobylého učení, které pakliže se mu již aktivně věnujete, vnáší do vašeho života nejen rozvoj vašeho fyzického těIa, ale i psychickou pohodu, soustředění, úsměv na rtech a smysI pro řád. Jenže nesmíme opomenout to, že každý z nás je jedinečným origináIem, a tak zákonitě každému z nás bude vyhovovat i jiný druh jógy, který si Ize vybrat podle vlastních pocitů, myšIenek, cílů a zálib. Jedním z nich, je i zajímavý projekt s názvem hi: yougamats, jehož zakladateIem je Ondřej Kujan a na spolupráci s ním se podílí i jedna ze známých českých výtvarnic, absolventka Karlovy Univerzity a UCC Ireland, Lenka Kozlíková.

 

Paní Lenko, přiznám se, že mne velmi zaujaI váš obraz s názvem JednOduše, který je vizuálem pro designovou jógamatku v osvětovém projektu hi: yougamats. Jak se vlastně zrodila vaše spolupráce s Ondřejem Kujanem?

Dobrý den, moc Vám děkuji za Vaše slova, velmi mě těší, že obraz s Vámi rezonoval.

A mě zase těší, že prostřednictvím Britských listů můžeme naše čtenáře s tímto zajímavým dílem seznámit...

Spolupráce s Ondřejem Kujanem se rodila téměř rok, aniž bych o tom věděla. Abych to vysvětlila – Ondřej mě dlouhodobě sledoval na sociálních sítích, kde prezentuji svoji tvorbu, svoje myšlenky a celkově proces tvorby. Přišel také na mou vernisáž a seznámili jsme se osobně. Zaujal ho jeden z mých obrazů, později si ho i zakoupil. O jeho nápadu propojit jógu a umění se zmínil později a navrhl mi, zda bych se nechtěla do tehdy ještě nenarozeného projektu zapojit. Jeho vize se mi velmi líbila. Pamatuji si velmi živě, jak jsme sdíleli naše představy a vzájemně dokončovali věty toho druhého. Ondřejovo vnímání umění je totiž velmi podobné tomu mému a proto si této spolupráce velmi vážím a mám z ní upřímnou radost.

Ondřejovi velmi záleží na tom, jaký je vybraný umělec člověk, jak vnímá nejen svoji tvorbu, ale svět celkově. Zkrátka jaké má hodnoty. Hledá jedinečnost a určitou „lidskou čistotu“ a opravdovost. Pokud si někdo zakoupí jógamatku či meditační polštář s designem vybraného umělce, vlastně si částečně podvědomě vybírá i osobnost daného umělce, která bývá mnohdy v něčem podobná právě osobnosti kupujícího. Je to krásné sledovat.

Ondřej projekt hi: yougamats postavil doslova na zelené louce, velmi pečlivě a trpělivě ladil každý detail. Trpělivě také vybíral všechny zapojené umělce a vzniklo velmi zajímavé uskupení. Z toho, co vím o budoucím směřovaní projektu, mohu říci, že je ještě rozhodně na co se těšit.

Tak se tedy necháme překvapit, ale povězte mi, původním vzděláním jste právnička, co vás přivedIo na myšlenku, vzít do ruky barvy, štětec a začít malovat obrazy?

Zpětně asi nedokáži identifikovat nějaký rozhodný moment. Maluji, co si pamatuji. Zvolené medium se samozřejmě přizpůsobovalo věku, takže od tužky, pastelky a vodových barev na papíře jsem se postupně dostala až k plátnům, která jsou rozměrově stále větší. Velký rozměr mě činí ve vyjádření ještě svobodnější. Aktuálně je mou nejoblíbenější technikou malba akrylem – baví mě ta dynamika, akryl v podstatě schne již za štětcem v průběhu tahu. Zatímco olej můžete tvarovat i několik týdnů a ladit tak malbu v detailech. I olej mě začíná oslovovat, jen ho používám svým vlastním způsobem. Ale to je právě to, co mě na tom celém neuvěřitelně baví. Je to hra, hledání a objevování. Neustále se učím, co mi zvolené medium a forma dovolí, nakolik se to kryje s myšlenkou kterou chci zachytit a moji aktuální vnitřní dynamikou.

Samozřejmě jsem se dlouho snažila udržet si to tak, že budu zvládat jak právničinu, tak malbu. Žila jsem v domnění, že můj mozek potřebuje z obojího trochu. Ratio je pro mě v životě důležité. Bylo to ale stále těžší a postupně jsem pocítila, že se takové nastavení nepotkává s mojí přirozeností. Tu si zvědomuji postupně, jak stárnu a teprve před časem jsem ji konečně upřednostnila.

Jste známa tím, že ke svým obrazům skládáte básně a zaznamenáváte různé úvahy, takže jak obrazy, tak i slovy k nim, zhmotňujete své vnitřní pocity - pocity své duše?

Ano, dalo by se to takto popsat. Při malbě jsem vlastně divákem svých myšlenek. Nicméně se domnívám, že obdobně to mají všichni umělci. Že je to svým způsobem logické vyústění celého kreativního procesu. Dokonce ani v případě hyperrealistické malby nevznikne na plátně čistá realita. Vždy to bude OBRAZ reality, tedy jakoby druhá realita, která není a nemůže být totožná, právě proto, že ta původní realita byla vnímána a zpracována jedním konkrétním umělcem. Podle mě neexistují na světě dva lidé, kteří by realitu, nebo chcete-li, externí svět, vnímali totožně. Jedinečnost je krásná veličina celé této rovnice.

Odbornou veřejností jste často zařazována mezi abstraktní expresionisty (André Breton, Hans Hoffmann, Arshile Gorkij, Adolf Gottlieb, Agnes Martin či Evgeny Mikhnov Voitenko aj.), takže ovlivnila jejich díla nějakým zásadním způsobem vaší tvorbu?

Zařazování tvůrců do společností definovaných uměleckých směrů je asi na delší diskuzi.

Ano, moje současné výtvarné vyjádření bylo jako abstraktní expresionismus charakterizováno několika kurátory a já to plně chápu. Sama toto řazení přejímám a uvádím na svých stránkách. Zároveň s tím, ale na dalších řádcích polemizuji. Svoji tvorbu vnímám jako pohyb a to mi dává volnost. Celá moje tvorba je vlastně určitým způsobem polemika. Ráda si kladu různé otázky a miluji hledání odpovědí. Z pohledu teorie lze uzavřít, že splňuji výrazové prostředky abstraktního expresionismu s prvky symbolismu.

Pokud se ptáte na ovlivnění uvedenými autory pak zcela upřímně mohu říci, že vědomé ovlivnění nepociťuji, ale tomu podvědomému nezabráním. Ráda studuji filosofii a historii, osobní příběhy, inspiruje mě život jako takový. Myšlenky a dialogy. Mám-li to shrnout, svět je vjemy přesycen a vzájemná prostupnost je asi nevyhnutelná.

Nádherná, je i vaše série šesti obrazů s názvem Prolomit ticho, k jejímuž vytvoření vás inspirovala kniha Petera Wohllebena: Tajný život stromů, což svědčí o tom, že velmi citlivě dokážete vnímat přírodu – a tím pádem skrze vaše obrazy zachytit i její emoce, které ostatní nemají schopnost vnímat. Je to tak?

Moc děkuji za chválu. Pocházím z malého města na Vysočině - Světlé nad Sázavou. Vyrostla jsem v zeleni, dům u lesa. Každý den jsem také chodila do školy 2 km pěšky, přes les nebo okolo řeky. Určitě to nějaký dopad muselo zanechat. Asi bych se popsala jako velmi senzitivní člověk. Nejen ve vztahu k přírodě. Nasávám emoce občas jako houba. Ne vždy, je to však v životě výhoda. Zmiňovaná série obrazů pro mě byla velmi důležitou prací i pro osobní urovnání některých myšlenek a vnitřní úklid. Již nějakou dobu totiž pociťuji určitou atomizaci společnosti. Přehlcenost, zrychlenost a povrchovost. Úbytek pokory a zodpovědnosti. Společnost volá po svých právech, ale už jakoby se zapomnělo, že s každým právem je spojena i povinnost. Pojítko společenského systému. John Stuart Mill jednou napsal, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A tady právě nastupuje ta povinnost. Povinnost tu svobodu druhého respektovat. V tom ideálním případě by to neměla být povinnost externí, ale vnitřní, morální. Zmíněná série, byla z mé strany určitým apelem. Snažila jsem se vyzdvihnout důležitost komunikace a roli společenství.

Jak píše Peter Wohlleben: I stromy cítí bolest a mají paměť, jsou to vlastně sociální bytosti. Sdílejí potravu a někdy i přiživují konkurenci. Důvody jsou obdobné jako v lidské společnosti – společně jde vše lépe. Osamělý strom není les, nedokáže vytvořit vyrovnané klima a je tak vydán na milost povětrnostním vlivům. Společně však stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz a vytváří zásobárnu vody. V takovém prostředí mohou žít mnohem déle. Jejich dobro závisí na společenství. Tam, kde zmizí oslabení příslušníci, ztrácejí i ostatní. Řetěz je totiž tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Na rozdíl od lidské komunikace, je to však pomalý systém. Systém, který nepřipouští chybu a pro omluvu už není prostor. Ta paralela je zjevná. Komunikace by nám měla věci usnadňovat. Ano můžeme se omluvit, ale není snadnější naslouchat, zpomalit a dělat věci s rozvahou tak, aby omluv nebylo třeba? Vím, idealismus.

Prý také velmi ráda tvoříte za poslechu hudby, který žánr je vašemu srdci nejmilejší?

Ach, ano. Bez hudby já v zásadě nemaluji. Je to pro mě niterná součást tvorby. Nedávno jsem malovala obraz v rámci divadelního představení, kde zněla hudba pouze v určitých momentech. Byly chvíle, kdy bylo úplné ticho a mě samotnou překvapilo jak hlasitě a rušivě se štětec po plátně dokáže pohybovat.

Jsem audiofil a miluji téměř veškerou hudbu. Obecně mám ale ráda kytary všeho druhu. Sama jsem si pak v době covidu pořídila legendární stratocaster, american standard, rok výroby 1989 a postupně se na něj učím. Dlouhou dobu jsem si naivně myslela, že když umím hrát na klasickou španělskou kytaru, zvládnu to i na tu elektrickou. Je to ale hra, která vyžaduje odlišnou techniku, postavení ruky a podobně a tak se v podstatě zatím celou tu dobu odnaučuji zlozvyky ze španělské kytary. Další krásné objevování.

Vaše obrazy jsou plné jasných i temných barevných odstínů, které působí na tělo, duši i ducha diváka. Je mezi nimi nějaký, jenž vám nechybí v žádném obraze?

To myslím, že není. Ale vezmu – li to obráceně, snažím se vyhýbat černé barvě. Ta mě ruší. Sama ještě pátrám po tom, proč tomu tak je. To ale neznamená, že mé obrazy nejsou temné. Často slýchávám opak. Černá může mít spoustu alternativ.

Pakliže se této barvě v tvorbě vyhýbáte, svědčí to o tom, že nejste ochotna nechat si nahánět strach něčím neproniknutelným. Nemýlím se?

To je zajímavá úvaha, ale není tomu tak. Strach je dokonce moje velké téma, kdysi dávno jsem si sepsala seznam svých strachů, které vědomě postupně odbourávám,

případně se je alespoň snažím minimalizovat, některé z nich pod odborným vedením. (Například strach z výšek – technické stavby, plavání pod vodou atd.).

Baví mě neuroplasticita mozku. Zkrátka ten fakt, že i naše vnitřní prostředí není v neměnném stavu, ale lze jej tvarovat a vědomě utvářet. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že opakovaná expozice zátěžovým situacím dokáže pod odborným vedením strach opravdu minimalizovat. S barvami a jejich dopadem na lidské vnímání je to obdobné. Velkou roli hraje pro každý odstín i to, v jaké škále doplňujicích odstínů bude

v obraze funkční, v jakém množství apod. Celá tahle magie by se navíc nemohla odehrávat bez základního hráče a tím je světlo. No a v případě černé, je to vlastně takový zajímavý příběh, černá vzniká pohlcením světla a kde není světlo, není barva. Použití černé v malbě se vyhýbám spíš proto, že rozbíjí celistvost obrazu, jeho sdělení jako celek. Je to jako byste v textu podtrhli jen jeden odstavec. Ale to je čistě moje subjektivní a nutno zdůraznit – vysoce aktuální vnímání. Myslím, že je reálné, že v budoucnu opět přijdu černé barvě na chuť. Nadto mám její využití ráda v jiných technikách, přirozené prostředí pro tuto barvu spatřuji například v grafice.

Kdyby se vám zcela náhodou dostal do rukou kouzelný prsten, je něco, co by jste chtěla změnit nejen v oblasti české kultury?

Zajímavá otázka. Bylo by hezké, kdyby se do kultury opět vrátila i kultivovanost a již zmiňovaná pokora. Zodpovědnost umělců k vytvořenému obsahu a prezentaci. Nikdy nevíte koho a jakým způsobem může vaše tvorba oslovit a jaký to může mít dopad. Vše je propojené.

Z vaší tvorby se těší mnoho soukromých sběratelů po celé Evropě, USA a na Novém Zélandu, kde se s ní, ale budou moci setkat i čeští milovníci výtvarného umění jak v Česku, tak i ve Velké Británii?

V České republice mě letošní rok čeká několik výstav. Co se Prahy týká, moji stálou expozici lze vidět v Pasáži českého designu u České národní banky a také v pasáži Paláce Koruna na Václavském náměstí. Zcela novou sérii obrazů představím v rámci oficiálního otevření nového podniku The Barrister ve Štěpánské ulici. Vernisáž je plánovaná na 22. února a zde také představím spolupráci, která mě s tímto podnikem spojuje. A bude to velmi zajímavé. Už jen proto, že The Barrister je místem, kde se slovy majitelů „setkávají zdánlivě nesouvisející světy gastronomie, advokacie a umění.“ V následujících měsících tohoto roku budu mít také sólo výstavu v Plzni, v Olomouci a na zámku Bílovec. Výstava ve Velké Británii je jedním z mých velkých snů, ale zatím je pro mě nejen z logistického hlediska těžko dosažitelná. Ale kdo ví, co přinese zítřek. Jak se říká, není malých cílů. Prozatím budu pokorně malovat dál, což mi generuje radost každý den.

Děkuji za rozhovor.

85

Přečtěte celý článek