S vůní pomeranče

1 měsíc starý 5

Vyndávám ze síťovky pomeranče. Jeden po druhém je vyskládávám na porcelánovou mísu s jemnými černo-zelenými ornamenty. Na dlani cítím hrubou pórovitou strukturu zaoblené kůry. Jeden z pomerančů se mi nepříjemně ulepeným způsobem dotýká konečků prstů. Pomerančová šťáva se mi dostává do záděry na palci. Drzý a nepříjemně štiplavý pocit za nehtem. Stejný provokující pocit můj prst už zažil.

V ten den. Parný vrchol července nebo pozdní srpen? Daleko od domova. Daleko. Moc daleko. Slyším okolo sebe hlasy. Lidé mluvící cizím jazykem, kterému nerozumím. Slova pohupující se v neznámých melodiích. Snažím se jim porozumět. Ony ale plynou moc rychlým tempem od stánku ke stánku na tržišti. Orientální tržiště plné koření různorodých vůní. Vůní, které se mísí jedna přes druhou a neúprosně prostupují celé tržiště včetně několika bloků v okolí. Dostávají se do sousedních uliček a domů. Vplynou do otevřených oken. Do peřin vyvěšených na zápraží. U jednoho ze stánků s tímto pronikavým kořením stojí stará paní s velkými zlatými náušnicemi, celá zahalená do černého.

Já sedím pod stromem na ornamenty poseté dece. Pod pomerančovníkem. Vypadám podobně jako paní zahalená do černé se zlatými náušnicemi u stánku s kořením. Vedle mě leží proutěný koš plný zlatavě oranžových pomerančů velikosti hlavy novorozeněte. Vyndávám z koše jeden pomeranč. Přespříliš na krátko ostříhaným nehtem dloubnu do strukturované pomerančové kůry. Nic. Neměla bych si ty nehty stříhat tak na krátko. Dávám pomeranči druhý pokus. Můj kulatý prst se dostává pod povrch. Z pomeranče vystříkne šťáva a vztekle mi vskočí do oka. Nic se neděje. Mám s pomerančem trpělivost. Podaří se mi ho zdolat. Dužinatý kousek si dávám do pusy. Ta chuť, sladká a plná. Sladká a plná jako noci vonící orientálním kořením a teplým letním vzduchem. Pomeranči. Úzké klidné uličky, ozvěny cikád, hudba hrající v pozdním večeru do oken. Hraje rozverně i tklivě, barevně. Pocit lehkosti. Nechat se unášet teplým vzduchem a barevnou melodií. Nechat se unášet do snu, ve snu. Pod pomerančovníkem.

Dávám do mísy poslední pomeranč. Ze supermarketu za 20, 90 Kč, v akci. Odkud asi je? Nadechl se někdy toho teplého nočního vzduchu? Slyšel symfonii cikád, tklivých a rozverných melodií uprostřed noci? Za okny svého pražského bytu pozoruji stařičkou meruňku s podzimně unavenými větvemi. Odevzdaně odpočívá po parném létě, kdy musela na svých vetchých ramenech nést tíhu šťavnatých sladce vyzrálých zlatavě oranžových meruněk. Působí tak moudře a ospale. Podzimní ospalost najednou naruší náhlý pohyb. Zlatavě oranžový list poletuje z vrchu koruny stromu. S mírným a ladným citem dopadá na zem. Vyplňuje tak onu podzimní barevnou pokrývku, která rozjasňuje šedou zamračenou oblohu dnešního dne.

Koukám na mísu s pomeranči pečlivě vyskládanými do pravidelné pyramidy. Ve zlatavě oranžové symetrické hromadě spatřím nazelenalý provokativně podezřelý flek. Poslední pomeranč za 20,90 Kč v akci na vrcholu pyramidy je nahnilý. Má ruka s příliš ostříhanými nehty po něm sahá, chce ho vyhodit. Poslední pomeranč letí vzduchem do koše na bioodpad. Dopadá do měkké matrace vystlané kávovým lógrem a slupkami od brambor. Konec jednoho dne, konec jednoho pomeranče. Konec, který možná ani nikdy nezačal. Možná tento den ani pomeranč nikdy neexistoval. Nebo snad ano? Čím jiným rozbít statičnost a monotónnost těchto dní? Čím jiným než sněním. Sněním o krajině plné slastí. Slastí s vůní pomeranče.

Na palci cítím drze štiplavou ulepenou bolest.

Zdroj