Tereza Matějčková, hvězdná filosofka manýrismu dekadence

15. 3. 2024 / Bohumil Sláma

čas čtení 5 minut

Po přečtení prvních stránek první knihy jsem ji odložil, bohužel s pocity znechucení. Nelíbila se mi už kompozičně nezvládnutá grafika na čelní straně obálky. Nejdříve jsem uviděl velké MS, což mi nic neřeklo a což už samo o sobě je chybou, pak jsem spařil nahoře malým písmem napsané, že to znamená myšlení současnosti, a ještě horší bylo dole drobným písmem napsané Karolinum, nevhodně téměř slepené s MS. Za to sice Matějčková víceméně nemůže a je to vedlejší, ale měla vědět, že největším písmem na obálce má být napsáno to nejdůležitější, tj. její název, případně jméno autora, a neměla to připustit.

Název knihy je efektní, avšak dodatkem „Osm cvičení z rezignace“ je přinejmenším problematický. Rezignoval politik Beneš, nerezignoval politik Zelenskij, a filosofové by svými tezemi neměli rezignovat nikdy, nijak a v ničem. Na zadní straně obálky mne upoutalo: „Rezignovaná vůle není sama o sobě slabá, umí sama sobě - potažmo i druhým - odolávat“ (rezignovaná vůle je nutně slabá a odolávat druhým dobře nedokáže). To, co následovalo po otevření knihy, mě „dorazilo“. Nechť každý - i nefilosof - posoudí. Namátkou: „Je tedy předložená kniha kritickým příspěvkem k západní kultuře, který svým důrazem na výkon končí v obecném vyčerpání a sdílené únavě? Není, i když by bylo na čem stavět.“ (Druhá část druhé věty odporuje první, a navíc, jednak jestliže je cokoli ochablé, je třeba je posílit, byť i jen kritikou, neboť – jak to řekl Masaryk – „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“, a jednak je třeba hledat příčiny dané ochablosti a snažit se je odstranit. To však Matějčková jakoby ze zásady nedělá. Její rezignace není stoická, která musí být výběrová - příkladným stoikem byl např. římský císař a vojevůdce Marcus Aurelius... „Metafyzika je vědou o obecném, neměnném, nutném“ (metafyzika není vědou)… „Teprve když se uzavřeme, stáváme se vnímavými“ (?)

Udivilo mne, že knihu posvětili doc. Mgr. Jakub Čapek, Ph.D. a prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M. A., což je ovšem pro „MS“ příznačné. Udivil mne též název druhé knihy. Bůh není mrtev, neboť dál existují církve, jakými jsou katolická, pravoslavná, různé protestantské, islamistické a další, jejichž učení jsou vyznávána v součtu miliardami věřících. A není ani v nejmenším pravda, že nic není dovoleno, neboť neoliberalismus stále existuje v neztenčené míře. Z textu knihy se omezím a autorčino pojetí transmodernismu, neboť mne jako autora projektu sekulárního neomodernismu udivilo nejvíc. Jestliže po konzervati(vi)smu nastoupil neokonzervatismus, po liberalismu neoliberalismus a po modernismu postmodernimus, připadá mi nejlogičtější, že po postmodernismu má přijít neomodernismus, případně Matějčkovou - když tvrdí, že „po postmoderně přichází transmoderna“ - označený za transmodernismus. Tento pojem autorka pouze přibližuje slovy filosofky Magdaové syntézou moderny a postmoderny (principiálně vzato, potstmodernu není třeba syntetizovat do trans či neomoderny, ale je třeba ji překonat), a sama ho typicky postmodernisticky rozmělňuje: „Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Vzápětí na to odbočuje: „Jedno prominentní trans zaznívá i v dalším mocném proudu současnosti, v tzv. transhumanismu…Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách“, a pokračuje popisem podcastů. Co chápe jako transmodernitu, čtenáři neujasní.

Je sice mimořádně inteligentní a vitální a pracovitou osobou se skvělou pamětí, to však ve filosofii nestačí. Jak to napsal psychiatr Radkin Honzák, a zdaleka nejen on, (obecně vzato) nejvíc škodí inteligentní psychopati. Matějčková sice psychopatkou není, avšak některé její osobnostní rysy jsou přinejmenším problematické, zejména nepřítomnost vnitřní zpětné vazby. Jejími „nejlepšími“ vlastnostmi jsou čich na marketing, umění jak zapůsobit na druhé a jak na sebe a na svá slova upozornit. Výsostná snaha a vlastnost skutečných filosofů poznávat pravdu jí chybí. Neví, že neví, a dělá, že ví. Jak by to řekl Karel Havlíček, volí téměř výhradně „kulatá“ slova a věty, neboť hranatými by mohla někde narazit. To mne upomíná na Konfucia, který na otázku, co, pokud by měl politickou moc, by změnil nejdříve, odpověděl, že nepřesné chápání pojmů. Matějčková trpí tím, co psychiatrie označuje za zabíhavé myšlení: připomíná zajíce běhajícího z místa na místo, což jí minimalizuje možnost vydat se náležitým směrem a dojít k náležitému cíli, tj. k závěru. Dopouští se nesčetných nepřípustných generalizací. Není transmodernistkou, ale manýristní dekadentní postmodernistkou.

Jako krom jiného psycholog jí doporučuji, aby přestala psát pro dobovým myšlením poznamenané Echo 28, aby si svůj obzor rozšířila o nefilosofické humanitní obory a zejména, aby se podobně jako Buddha uchýlila do ústraní a vyhledala nějakého moudrého psychoterapeuta, nejlépe hlubinného analytika. Budu jí v tom všem z celého srdce držet palce.

360