Sexistické otázky? Tlaku trans komunity nesmím podlehnout, říká Petr Weiss

Pane profesore, vzpomenete si na to, kdy k vám přišlo úplně první dítě s problémem, že je transgender?
No úplně první malý pacient přišel už v 90. letech, ale v České republice se těmito pacienty v sexuologickém ústavu a další odborníci zabývali už od 70. let a dokonce některé operace – změny pohlaví proběhly už i předtím v 50. a v 60. letech, nicméně až od 70. let to bylo upraveno zákonem. Co se ovšem dětí týče, tak tento fenomén je spíš až v posledních deseti patnácti letech. V minulosti jsme měli v podstatě téměř výhradně dospělé pacienty nebo maximálně pacienty od těch 16 nebo 17 let věku.

To jsou ale pořád děti.
Dospívající děti. Ale v posledních deseti patnácti letech vidíme u nás, ale i ve všech vyspělých zemích, kde se tyto statistiky vedou, že u změny pohlaví dochází k extrémně rychlému nárůstu žadatelů ve věku už od 13 let. Zajímavé je, že jde pouze o biologické dívky, které jsou nespokojené se svým biologickým pohlavím. Přicházejí k nám a žádají vedení směrem ke změně pohlaví. A toto je nejenom u nás, ale i ve Švédsku i ve velké Británii.

Je ten nárůst vysoký?
Od roku 2017 jde až o tisíciprocentní nárůst těchto adolescentních biologických dívek.

Prošel si kastrací. Tranzice Danielovi zničila život, žena z něj nikdy nebyla

Kolem transsexuality je mnoho dohadů. Dokážete nám říct, jak vzniká?
To nedovedeme, protože to nevíme. Ale předpokládáme, že ty dispozice jsou vrozené, že ta pravá transsexualita není výsledkem špatné výchovy, sociální infekce nebo něčeho podobného.

Transsexualita je i jiná než pravá?
V posledních letech přicházejí s genderovým rozladěním i dospívající, kteří nejsou skutečně transsexuální, ale označují se za nebinární nebo něco podobného.

Co je k tomu podle vás vede?
Na svědomí to má vliv sociálních sítí a influencerů, kteří jsou velmi vlivní a vedou naše dospívající právě k tomu, že třeba testosteron bude univerzálním prostředkem proti jejich nespokojenosti. Pravá transsexualita jako diagnóza je něco trochu jiného.

Kdy si ji děti začnou uvědomovat?
Změnu pohlaví si děti uvědomují velmi často už v raném dětství. Ve školce si hrají s hračkami opačného pohlaví a mnozí z nich začínají o sobě přemýšlet v tom opačném rodě, dávají přednost kolektivu podle svého cítění, chlapeckému nebo dívčímu. Tyto trendy se v dospívání u našich transsexuálních pacientů prohlubují a ústí v touhu po změně pohlaví, po změně těla nejenom v oblasti anatomické nebo hormonální, ale - a to především - i v oblasti sociální, to znamená, že touží být skutečně akceptováni jako plnohodnotní jedinci a příslušníci toho opačného biologického pohlaví.

Takže doporučujete řešit to co nejdříve?
Pokud přicházejí už v dětství v oprávněných případech, kde nejsou pochybnosti o jejich genderovém nesouladu, tak máme skutečně možnost jim ten vývoj ulehčit takzvanou blokádní terapií.

Nejsem holka, ale kluk. Moje máma to nepřijala, říká Michal. Chtěl se zabít

Ta ale vzbuzuje negativní diskuse.
To je pravda. U nás i v zahraničí. Ale je k tomu určená zvláštní schvalovací komise a schvalujeme v podstatě jednotky případů.

Co blokátory způsobují?
Zastavují pubertální změny. U dívek zastavují růst prsou, aby do budoucna nebyla nutná operace odstranění prsou v dospělosti. Zastavují menstruaci, která je pro naše pacienty nesmírně psychicky zatěžující. U chlapců tyto blokátory puberty zase zamezí tomu, aby to jejich tělo získalo mužské tvary.

A co kdyby diagnóza byla chybná nebo si to pacient rozmyslel?
Pokud by se diagnóza kolem šestnáctého roku neprokázala jako správná, v tom případě se ty blokátory vysadí a proběhne opožděná puberta, úplně normálně jim zmutuje hlas, změní se tělo, začnou menstruovat a tak dál. Díky velmi důkladnému a komplexnímu diagnostickému procesu, který jsme u nás v České republice od počátku zavedli, se ani v jednom z těchto případů neprokázalo, že by naše diagnóza a nasazení blokátorů nebyly na místě.

Ty předpoklady k tomu, aby komise předepsala blokátory, jsou jaké?
Musíme mít souhlas rodičů a dítě musí být dostatečně vyspělé k tomu, aby bylo schopné posoudit dosah blokátorů.

Vyspělost připisujete jakému věku?
Od 12 až 13 let považujeme tyto děti za dostatečně psychicky vyspělé.

Petr Weiss: Počty pubertálních dívek, které se chtějí stát chlapci, stoupají

Po příchodu k vám do ordinace, nač se mají rodiče a dítě připravit?
Naši sexuologové s rodiči pracují, vysvětlují jim celou tu situaci a vedou je k tomu, aby to byli schopni akceptovat a to dítě eventuálně podporovali v jejich identitě. Dětem nic neříkám, nejdříve je vyslechnu a pak pokračujeme dál.

S čím se vám děti svěřují nejčastěji?
V těch jasných případech, o kterých teď mluvíme, protože většina z nich samozřejmě není zdaleka tak vyhraněná, děti už vystupují v ženské roli. Jsou nešťastné z tělesných změn v pohlaví, ve kterém se narodily.

Co tyto děti čeká dál?
Dítě absolvuje několik vyšetření - sexuologické, psychologické, psychiatrické, endokrinologické a interní. Na západě jsou mnohem liberálnější než u nás. Ten proces diagnosticky a terapeuticky není tak dlouhý a není tak přísný, a díky tomu v těchto zemích mají po přeměně pohlaví až dvacet procent žádostí o tzv. retranzici. Tedy změnu pohlaví zpátky do původního pohlaví.

Sexuolog, klinický psycholog a psychoterapeut Petr WeissZdroj: Deník/Bohumil Čiháková

Kolik žádostí jste už schválili?
U nás jsme od roku 2012 v rámci komise ministerstva zdravotnictví schválily přibližně 13 100 žádostí.

Stalo se vám, že si to někdo rozmyslel nebo že šlo o chybnou diagnózu?
Víme o třech případech, což je řekněme kolem dvou promile nesprávné diagnózy nebo nesprávného postupu. Také to souvisí s nenaplněním původního očekávání pacienta, který si myslel, že změnou pohlaví změní své psychické problémy, které mohly mít mnohem širší pozadí než pouze nespokojenost genderovou.

Být transsexuálem. Do smrti už musíte brát prášky, říká Iva po změně pohlaví

A to nelze poznat ještě před samotnou tranzicí?
My nemáme k dispozici žádné laboratorní, rentgenové ani psychodiagnostické vyšetření, které by potvrzovalo transsexualitu. Vycházíme pouze z klinického vyšetření našich pacientů při té diagnóze a ze sledování během dlouhého a přísného procesu přeměny, protože i z hlediska zákona v České republice je před žádostí o změnu pohlaví, kterou schvaluje komise pro změnu pohlaví při ministerstvu zdravotnictví, požadavek prodělat minimálně dvanáct měsíců hormonální terapie a dvanáct měsíců takzvaného real life testu, což znamená žít kompletně v té opačné roli a adaptovat se před samotnou přeměnou. Pokud jsou toto schopni transgender děti úspěšně splnit, tak nám to dává určitou záruku, že pak budou schopni skutečně nekonfliktně i po přeměně pohlaví žít v té nové roli.

Je tedy dobře, že se o problematice trans lidí konečně více hovoří i veřejně, že je to téma, které se postupně odtabuizovává? Ne všichni vaši kolegové totiž souhlasí.
Je to dobře, protože mnozí z našich pacientů tenkrát nevěděli, co s nimi je, co je trápí, kde je zdroj jejich problémů, a za druhé i když to věděli, tak nevěděli, kde mají hledat pomoc a mnozí z nich dokonce ani nevěděli, že existuje odborná pomoc v této jejich obtížné životní situaci.

Nedávno jsem dělala rozhovor s Danielem Blackem, který prošel tranzicí a po pár letech zjistil, že to byla chyba. Jako hlavní problém vidí v tom, že místo cílené terapie a zájmu o něj mu v jeho šestnácti letech sexuoložka odsouhlasila, že se narodil do špatného těla, že je jasný trans. Podstoupil všechny vyšetření, hormonální léčbu a v osmnáctí prošel změnou pohlaví, tedy tranzicí.
Jen promile našich pacientů po přeměně je nespokojených a považuje tu diagnózu za chybnou.

Proč myslíte, že v tomto případě byla chybná?
To já netuším. Asi je nespokojený s tím, co absolvoval a jaký to mělo výsledek.

Mohlo dojít k pochybení ze strany psychologů nebo sexuologů při určování diagnózy?
Ty podmínky jsou natolik přísné a vyžadují takovou jednoznačnost, že ne. Ale existují pacienti, a na západě jich je až 20 procent, kteří jsou nespokojení. Dokonce vedou s odborníky soudní spory. Připouštím, že se může stát i chybná diagnóza. Ale většina těch, co žádají o retranzici, o to žádá především proto, že přeměna pohlaví nesplnila jejich očekávání buď v sexuální oblasti, nebo v oblasti duševního zdraví, nebo vztahové sociální oblasti. Bohužel pohlaví už jim zpět změnit nelze.

Kritikou nešetří ani odpůrkyně tranzicí paní Jochová z Aliance pro rodinu. Vadí ji progresivita sexuologů, kteří prezentují rodičům ve školách, že dítě ohledně sexuální identity nikdy svůj názor nezmění. Lze to takto kategoricky tvrdit?
To je případ paní doktorky Fifkové, která je jedinečný a největší odborník a chodí do škol tam, kde o to požádají učitele, aby vysvětlila spolužákům situaci transsexuálního dítěte. Neznám nikoho, kdo by udělat pro transgender komunitu víc než paní doktorka Fifková.

Ostuda i strach o vnoučata. Smířit se s homosexualitou dětí je pro rodiče těžké

Když jsem si pročítala názory a ptala se v trans komunitě na jejich zkušenosti, tak konkrétně vás pane profesore často označují za arogantního a manipulativního sexuologa, který pokládá zavádějící a sexistické otázky a v médiích vše prezentuje jinak.
To je názor trans lidí, kteří na mě v poslední době takto útočí. Nepřijde mi, že bych byl nepřítelem transsexuálů. Naopak. Společně s paní doktorkou Fifkovou jsme napsali jedinou monografii, která se toho týká. Já osobně mám denně čtyři transsexuální pacienty na vyšetření. Kdybych podlehl tomu tlaku, který na mě vyvíjí trans lidé, tak se přeměny pohlaví v České republice téměř zastaví, protože já jsem ten, který pak ty pacienty v naprosté většině případů doporučuje k přeměně pohlaví.

Vnímáte to jako privilegium, určovat kdo bude šťastný a kdo ne?
Naprostá většina našich transsexuálních pacientů po přeměně žije šťastné a nenápadné životy. Takže kdybych neměl tu terapeutickou, ale i profesionální satisfakci právě v tom, že těm lidem pomáhám zvyšovat kvalitu jejich života, tak to bych neměl důvod dělat práci, kterou dělám.

K čemu tedy slouží otázky, které prý pokládáte pacientům o jejich sexuálním životě, sexuálním zneužívání, crossdresingu, velikosti genitálií, koukání se na porno, kolikrát denně tito trans lidé masturbují a jestli jsou v sexu spíše submisivní, či dominantní?
Nikdy se neptám na velikost genitálu, to mě nezajímá. Ani se neptám, zdali je submisivní nebo dominantní. Ptám se, zda se vidí v mužském nebo v ženském těle při milování. A co se týče toho, proč se ptám na ty sexuální věci, tak protože to je zahrnuté přímo v diagnostických kritériích manuálu americké psychiatrie. Specifikuje u sexuálně zralých jedinců, zda je sexuálně přitahován k mužům, ženám, oběma pohlavím, k žádnému pohlaví a tak dále.

Existuje nějaká univerzální tedy správná odpověď k tomu, aby byl pacient uznaný, že je transgender?
Správné odpovědi jsou ty pravdivé.

A poznáte je?
Já to někdy poznám, někdy nepoznám, ale v zásadě jde o to, že během toho minimálně jednoho roku sledování ti lidé sami přijdou na to, zda skutečně jsou nebo nejsou trans. Já nemám žádnou metodu, jak jim nahlédnout do jejich hlavy.

VIDEO: Zájem o gynekologickou ambulanci pro transgender lidi v Brně roste

Kolikrát se s vámi potkají během toho roku?
V těch jednoduchých případech se potkáme dvakrát, to znamená já potvrzuji diagnózu a poté je doporučuji ke komisi a možné přeměně pohlaví. V těch složitějších případech vícekrát s pravidelnými kontrolami.

Pane profesore, proč transsexualitu řeší sexuologové a rozhodují i o tom, zda mohou tito lidé podstoupit tranzici? Nejsou to přeci sexuální devianti. Nepatří to do kompetence spíše psychologům nebo psychiatrům?
Je to možné, že by se tím nemuseli zabývat sexuologové, ale psychiatři a psychologové k tomu nejsou kompetentní.

A ocenil byste, kdyby byli?
No, bylo by fajn, kdyby byli, protože by mohli spolupracovat se sexuology, což také dělají, ale psychologové nejsou lékaři. Psychologové se mohou vyjádřit k diagnóze, a psychiatři neindikují změny pohlaví. To znamená, že dle našich zákonů je tím hlavním terapeutického týmu vedoucí sexuolog. Ostatní jsou jenom pomocníci.