před 1 měsíc
37
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Povídková knížka Bohumila Hrabala (1914–1997) Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet byla v polovině 60. let přijata i tehdejším novotnovským režimem jako pokus překonat trauma 50. let vírou, že zase bude „kralovat bílý humor a láska a naděje“. Tak to napsal spisovatel na přebal prvního vydání knihy, když ale o čtyři roky později natočil Jiří Menzel (23. 2. 1938 – 5. 9. 2020) se stejným záměrem podle jeho knihy film Skřivánci na niti (1969), se zlou se potázal. Ačkoli rok předtím přivezl z Ameriky Oscara za nejlepší zahraniční film, kterého obdržely Ostře sledované vlaky (1966), teď bylo jeho dílo označeno za součást „celé série černých filmů, ve které převažují především antisocialistické a antisovětské postoje“.
Stalo se tak definitivně ve zprávě předsednictvu ÚV KSČ z 22. 3. 1971, kterou podávali Lubomír Štrougal a Jan Fojtík. Už dlouho předtím, poté co byl film 30. 10. 1969 předán Ústřední půjčovně filmů, nebyl však schválen k distribuci a zabouchly se za ním na dvacet let dveře trezoru. A to i navzdory tomu, že ještě 30. 4. 1968 byli Hrabal i Menzel oceněni Státní cenou Klementa Gottwalda.
„Ukradli nám pravdu, kurvy!“
Paradoxnost celé situace jako by si předpověděli sami Skřivánci na niti hned v úvodní sekvenci filmu. Zachycuje scény kašírovaného natáčení „angažovaného“ filmového týdeníku mezi nedobrovolnými brigádníky v kladenské Poldovce v 50. letech. Sotva do něho spontánně vpadne aktuální spor kvůli neprojednaným pracovním normám, dávají se filmaři zbaběle na ústup, provázeni pohrdavým: „Tohle ste měli filmovat, vy betlemáři…“ Skřivánci na niti naopak nechtěli po letech i filmařského kamuflování předstírat nic, chtěli se jen vrátit k tomu, o čem na konci mluví Mlíkař (Vladimír Ptáček), jediný přesvědčený komunista mezi ostatními: „Kluci, ukradli nám pravdu, kurvy!“ Jenže tu pravdu nechtěl na konci roku 1969 už zase nikdo slyšet.
Dějištěm filmu je obrovské šrotiště oceláren, na němž vedle sebe pracují trestankyně „kopečkářky“, tedy ženy zadržené při pokusu o přechod hranic, a jako brigádníci „vyakčnění“ živnostníci a intelektuálové. Původně nesourodé osudy a epizody pospojoval Menzel ve scenáristické spolupráci s Hrabalem motivem z jiné jeho prózy: milostným vztahem mezi vězeňkyní Jitkou (Jitka Zelenohorská) a adventistou Pavlem Hvězdářem (Václav Neckář). Podle Menzelových vzpomínek Rozmarná léta (2013) šlo o kus strojopisu, který paní Hrabalová v domnění, že jde o makulaturu, používala na zátop v kamnech a Menzel při jedné návštěvě u Hrabalů v Libni zachránil jeho zbytek, ovšem bez prvních pětadvaceti stran.
Tragédie skrytá za nevinným příběhem
Láska, která vzplane na místě, jež je doslova zosobněním snah poúnorového režimu „přetavit dobu“ a nechat své oponenty „pozřít epochou“, má svou bolestnou i komickou podobu, je však také světlem naděje a v širším smyslu i metaforou odpuštění. A právě takhle chtěl Menzel hrabalovské, autobiograficky podepřené umělecké svědectví uchopit: „Ne vyprávět o kruté době vážně, ale popisovat ji s nevinným úsměvem, který krutost lépe obnažuje.“ Proto se už někdy v půlce roku 1968 rozjel za Hrabalem do Kerska a dohodli se na společné práci: „Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem realizaci filmu sám inicioval.“
Kdy ale vznikl scénář, je tak trochu záhadou. Hotový byl totiž už 17. 12. 1968, právě tento rok byl však pro Menzela mimořádně hektický: třikrát byl v Americe, jednou v Mexiku, natočil Zločin v šantánu (1968) a také v něm hrál, stejně jako v Herzově Spalovači mrtvol (1968), režíroval v Semaforu, „objel kus Evropy“, prodělal první bouračku a dva úrazy, po tom druhém skončil na týdny v sádrovém krunýři. Taky ale v Americe navštívil mistra hororů Alfreda Hitchcocka, který mu pochválil Ostře sledované vlaky: „Tragédie je o to působivější, řekl mi, když je skrytá za nevinným příběhem.“
V tom je možná klíč k filmu, kterým si Menzel potvrdil své vlastní předpoklady. Vzpomněl si na vtip z 50. let o politickém školení v továrně, kde někdo z posluchačů nakonec řekne, že je hezké, že máme socialismus a budeme mít komunismus, ale kde je máslo, maso a chleba? Přednášející odkáže dotyčného s odpovědí na příště – a příště se ptá další dělník na totéž, jenže dotaz už končí jinak: „Kde je teď ten dělník, co se na to ptal posledně?“ A právě na triádě těchto dotazů, po kterých všeteční tazatelé mizí v kriminále, je děj Skřivánků na niti postaven, doprovázen fragmenty Kantáty o socialismu, nově použitého budovatelského hříchu skladatele Jiřího Šusta.
Udání, čekání
Vysvětluje se tím asi i vznik scénáře: Menzel po vávrovsku vymyslel dramaturgickou kostru, v Kersku si opakovaně s Hrabalem o filmu jen tak mimochodem povídali, „ale opět psal jenom pan Hrabal“. To on splétal copánky několika příběhů a vymýšlel dialogy. Samotné natáčení tak mohlo proběhnout od 14. 4. do 12. 8. 1969 v ještě relativním klidu a pohodě, ačkoli od 21. 8. 1968 stála v zemi vojska států Varšavské smlouvy a od volby Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu 1969 začalo politicky zřetelně přituhovat. Odrazem nové atmosféry se v létě 1969 stalo udání starostlivě svědomitých zaměstnanců kladenských hutí, že u nich vzniká protistátní film.
Vedení barrandovské tvůrčí skupiny Pavel Juráček – Jaroslav Kučera mu v srpnu 1969 čelilo odkazem na někdejší zcela pozitivní přijetí literární předlohy, a ten akceptovalo i vedení Čs. filmu. Natáčení se navíc podařilo zkrátit o 21 dnů, spokojen byl i německý koproducent Betafilm, který do filmu vložil kvalitní barevný filmový materiál Eastmancolor s předpokladem, že pak pro něj Menzel natočí šestadvacetidílný seriál Švejk podle scénáře Romana Hlaváče. V září si Němci nechali ještě nehotový film v Mnichově bez připomínek předvést, doma pak pokračovala výroba první kopie, protože stále přetrvávaly iluze, že se i v okupované zemi podaří udržet nastoupený směr společenské revitalizace.
Filmaře v tom podporovalo také to, že teprve 22. 9. 1969 byl odvolán dosavadní ústřední ředitel Čs. filmu Alois Poledňák a nahrazen Jiřím Puršem, a až po něm, 1. 12. 1969, padl i ředitel Filmového studia Barrandov Vlastimil Harnach. Jiří Purš si ovšem nechal film předvést v podobě servisky už 24. 10. a neschválil ji, podobně jako ji neschválilo vedení skupiny, to ovšem patrně v domnění, že taktickými ústupky film ještě nějak uhájí.
Zákaz
Výčet úprav filmu přináší dopis Vlastimila Harnacha ústřednímu řediteli ze 14. 11. 1969, zda ovšem byly tyto úpravy skutečně provedeny, není jasné. Jisté je to jen u epizody se senilním komunistickým činovníkem, parodií někdejšího ministra Zdeňka Nejedlého (Vladimír Šmeral), který při zinscenované návštěvě v ocelárnách slibuje pracujícím, že „chleba bude, i máslo bude, i smetana bude, i Fibich a Dvořák“. Jeho skurilní výstup, po němž je za nevinný dotaz, kam mizejí jejich zatýkaní kamarádi, uvězněn také Pavel Hvězdář, nahradil Menzel asi dvěma dodatečnými záběry na anonymní funkcionářský zátylek.
Zajímavá je v této souvislosti Menzelova vzpomínka, že původně tuto roli nabídl herci Stanislavu Neumannovi, synovi básníka S. K. Neumanna, ten ji však odmítl, protože by měl pocit, že Nejedlému „plive na hrob“. Přijal ji Šmeral, který pak stejnou historickou osobnost sehrál i v režimním propagandistickém snímku Vojtěcha Trapla Vítězný lid (1977), „ve stejné masce, možná ve stejném kostýmu, ale s úplně jiným obsahem“.
Naštěstí před premiérou po více než dvaceti letech od vzniku Skřivánků, v únoru 1990, se původní vystřižená sekvence přece jenom našla a do filmu se vrátila. Stalo se tak díky střihačce Jiřině Lukešové, která originální negativ a servisku celá léta schovávala a po ní je převzal i její nástupce Jiří Brožek, takže ze servisky mohla být vyrobena dubleta, i když v jiné technické kvalitě. Teď ovšem, na konci roku 1969, žádný zásah do filmu už zákaz jeho distribuce neprolomil. Odepsány byly 4 309 000 Kčs pořizovacích nákladů, po soudu s Betafilmem vracel Barrandov i jeho vložených 100 000 marek.
Hovory lidí
Významové těžiště Skřivánků na niti spočívá v typicky hrabalovských dialozích a monolozích, které vedou zejména Doktor, bývalý profesor filozofie a knihovník v podání Vlastimila Brodského, a bývalý prokurátor, kterého hraje Leoš Suchařípa. Jsou z podstaty kontrapunktické a mísí vysoké s nízkým, tragiku s komikou, oduševnělost s animalitou. Menzel při aranžmá těchto „hovorů lidí“ znovu využívá – jako ve svém Rozmarném létě (1967) – humorného i nostalgického střetu vznešeného jazykového stylu a utilitarity situací a prostředí.
Podle kameramana filmu Jaromíra Šofra jsou proto Skřivánci na niti „nezapomenutelným dílem pro naprosto jiné hodnoty než je obraz. Jak je vidno z tehdejší fotodokumentace, k dispozici byla opět jen velmi těžká a nepohyblivá kamera. Snímací technika byla prostě neobratná.“ Ale obrazová podoba dějiště je výmluvná sama o sobě: pomalé jízdy v nadhledu nad zchátralým industriálním areálem i statické záběry nakupených hmot určených k přetavení, včetně psacích strojů a krucifixů, jsou obludnou kulisou a varovným podobenstvím nové doby, pohlcující „staré zlaté časy“.
„Sami si vkládáte do pecí výrazový prostředky svý třídy,“ vysmívá se postupně zatýkaným brigádníkům důvěrník, jediný původem dělník mezi nimi, nyní ovšem placená funkcionářská kreatura (Rudolf Hrušínský). Těší se představou „budou z vás ingoti“, nad podvolením se osudu převáží však ve vyznění filmu přesvědčení, že stejně „vítězství sestává ze samých průserů“, jak konstatuje roztržitý Doktor. A že „duch ze zmatku se zase dopracuje řádu“, jak se čte v básni saxofonisty (Evžen Jegorov), jehož nástroj byl prohlášen za buržoazní přežitek. Možná právě pro tuto víru byli Skřivánci na niti v roce 1990 s úžasem, jako nový film, oceněni Zlatým medvědem a čestným uznáním FIPRESCI na MFF v Berlíně.
