Slabosti sovětského T-72 si Jugoslávci brzy uvědomili, a tak svůj M-84 značně překopali; poslední jugoslávský tank v boji exceloval

Vztahy Jugoslávie a SSSR byly po celou dobu existence složité – vřelost střídala řevnivost na hraně války, a jak jsme už dříve psali, jugoslávský prezident Josip Broz Tito byl jediný, kdo dokázal tehdy vzdorovat Josifu Stalinovi (tedy ještě krom Západu). Na počátku 80. let minulého století byly však obě země opět spřátelené, a tak Bělehrad od Moskvy získal plány jejího nejmodernějšího tanku T-72A. Jugoslávci je přijali s těžko skrývanou radostí, neb jejich T-55 pomalu docházel dech, a jak doufali – M84, jak tank označili – je měl dostat opět na špičku.

M-84 odstraňoval nedostatky T-72

Celá koncepce tanku T-72 zůstala zachována a na první pohled se nic nezměnilo, takže byl M-84 vlastně jenom kopií. Váha i rozměry byly stejné, tedy délka 9,53 m, šířka 3,57 m, výška 2,19 m a hmotnost 41,5 t. A nezměnila se ani výzbroj, jíž kraloval 125mm kanón s hladkou hlavní 2A46 a automatickým nabíjením, který byl doplněn spřaženým kulometem PKT a těžkým kulomet NSVT, uvádí Tanks-Encyclopedia. Jugoslávci však brzy zjistili slabosti sovětské konstrukce.

Jako první přišel na řadu motor: V-46-6 o výkonu 573 kW jim přišel příliš slabý, a tak od roku 1988 vyráběli verzi M-84A s motorem V-46-6 (TK) s dvěma turbodmychadly a výkonem rovných 735 kW, upřesňuje Wikipedia. M-84 tak vyvinul rychlost až 72 km/h s dojezdem 700 km. A velké problémy mělo i automatické nabíjení, které se často zasekávalo, a jeho umístění znamenalo pro osádku i tank samotný při „šťastném zásahu“ konec. Oba problémy se však podařilo Jugoslávcům z části vyřešit zvýšením kvality výroby a silnějším pancířem.

M-84 vzbudil zájem i ve světě

Jugoslávci měli trumf v rukávu. Na rozdíl od SSSR měli skvělé vztahy se Západem, a tak si mohli dovolit M-84 „vyšperkovat“ západními technologiemi. Vedle vylepšeného kompozitního pancíře dostal digitální počítačový systém řízení palby, systém nočního a denního vidění, laserový zaměřovač a stabilizátor, ale i zesilovač obrazu II. generace, vychází z Wikipedie.

Výroba M-84 byla zahájena v roce 1984 v chorvatském městě Slavonski Brod a podílelo se na ní 250 jugoslávských firem. Dle předpokladů mělo z továrny ročně vyjíždět až 125 tanků, a velkou vzpruhou byla pro celý program, ale i samotnou jugoslávskou ekonomiku, objednávka z Kuvajtu na 250 kusů M-84, z nichž 150 bylo před Saddámovou invazí v roce 1991 dodáno. Do roku 1991 bylo mimochodem vyrobeno 652 tanků, upřesňuje zdroj výše.

Bludný rytíř Balkánu

Během operace Pouštní bouře se M-84 osvědčil – překonával nejen starší irácké tanky T-62 a T-55, ale i originální sovětské T-72. Ale vzhledem k podobnosti s tanky nepřítele musely být nakonec M-84 z fronty staženy. V Jugoslávii mezitím chystali novou verzi M-91 Vihor se zlepšeným pohonným a palebným systémem, nastiňuje Tanks-Encyclopedia. Ten už ale nevyjel. Jugoslávie se propadla do občanské války a výroba vlastních tanků se zcela zhroutila.

Překvapivě však balkánské běsnění většina M-84 přežila, neboť si své nejlepší zbraně všichni šetřili na rozhodující boje, k nimž naštěstí nikdy nedošlo. V současné době jsou tanky ve výzbroji několika států bývalé Jugoslávie. Třeba v Chorvatsku je v provozu kolem 74 kusů upgradovaných za pomoci elektroniky a komponentů z Německa na verzi M-84A4 Sniper.

Srbové se zase obrátili na tradiční přátele v Moskvě, takže je jejich M-2001 modernizován za pomoci komponentů z tanku T-90, a má i aktivní pancíř ERA. Jedině Slovinci se rozhodli dědictví po Jugoslávii navždy zbavit. O stejném osudu svých starých M-84 pak uvažuje také Kuvajt. Legenda bude však nejspíše tedy ještě dlouho žít.