Kultura je jako papiňák, který jednou musí bouchnout  

před 1 měsíc 34

Komentář

Proč dodnes žijeme z odkazu Vladimíra Boudníka, který se narodil před 100 lety

V. B.  s 1. manifestem explosionalismu, 1949

V. B. s 1. manifestem explosionalismu, 1949

Před měsícem jsme si připomněli sté výročí narození Jiřího Šlitra. Skladatele, herce a výtvarníka, který přes svůj krátký, pouhých pětačtyřicet let trvající život stihnul změnit vývoj české populární hudby a spoluprací s Jiřím Suchým zásadně upravil také naši představu o dobrém humoru. Měsíc po něm přišel na svět další velikán. Vladimír Boudník narozený 17. března 1924 žil ještě o rok kratčeji než Šlitr. A přesto měl na českou kulturu v jistém ohledu ještě větší vliv.

Dar, kterým se nesmí pohrdnout

Únorový puč komunistů v roce 1948 v Československu změnil všechno a týkalo se to pochopitelně i kultury. Literatura, film, hudba, divadlo, výtvarné umění, všechno se mělo na příští roky stát prodlouženou rukou vládnoucí strany sloužící k propagandě její totalitní ideologie. Známe to i ze současnosti a nemusíme se ani vydávat daleko: pokud si nějaká autoritářská partaj proklestí cestu až do nejvyšších pater moci tak jako teď na Slovensku, její vůdci najednou všechny automaticky považují za lokaje sloužící jejich zvráceným či despotickým idejím. Ve vyžadování poslušnosti mají přitom zvlášť spadeno na umělce. A když se dotyční jejich nárokům vzpírají, dokáže taková politická smečka ficovského střihu vyvinout neuvěřitelnou energii, aby vzdorným umělcům tuhle svobodu nastavující jejich autoritářské vládě zrcadlo vzala.

Boudníkovi ji nedokázali sebrat ani komunisti. Pro nesmírně senzitivního umělce byl svět za dveřmi jeho ateliéru (respektive bytu, protože ateliér si mohl s nutným požehnáním úřadů opatřit až v závěru života) pouhým vzdáleným šumem doléhajícím do nekonečného vesmíru imaginace, kterou si nosil ve vlastní hlavě. Umění pro něj nebyla profese, ale posedlost. Ve svých grafických experimentech se už na začátku padesátých let podíval do předtím neprobádaného světa výtvarné kreativity s takovou odvahou, že se v té době dostal ještě dál než tvůrci na Západě, kterým do objevování nikdo nemluvil a za nonkonformitu jim nic nehrozilo.

Boudník věděl, že s abstraktní tvorbou (označil ji za explosionalismus) připomínající setkání dvou atomových pum na operačním stole nemá v komunistickém Československu žádnou šanci. Že mu ji v zemi oblepené tupými plakáty s namalovanými budovateli nikdo oficiálně nevystaví, natož aby si ji koupil. Přesto své tvorbě věnoval veškerou energii, která mu zbývala po osmihodinových směnách tehdejšího šestidenního pracovního týdne, stráveného po většinu života v továrně.

Právě tohle krajně obětavé – a jak se později ukázalo sebezničující – prožívání vlastního uměleckého talentu jako daru, kterým se nesmí nikdy pohrdnout ve snaze udělat si snazší život, tak okouzlilo jeho přítele Bohumila Hrabala. Nebýt setkání s Boudníkem na brigádě v kladenských hutích, psal by jinak. Díky němu si začínající spisovatel uvědomil, že silné příběhy odrážející věčné hledání smyslu naší existence si není třeba vymýšlet. Že jsou všude kolem nás, stačí jim „jen“ naslouchat a využít literární nadání k jejich zachycení na papír. Boudník sám sebe vnímal jako kondenzátor podnětů, jimž je třeba se věnovat s veškerou péčí, i když můžou na první pohled působit banálně nebo vzhledem k dobovému nastavení společnosti provokativně. Hrabal to tak začal dělat taky.

Přečtěte celý článek