Soupeřky stopuje i u televize, ale její rekord stále platí. Kratochvílová slaví 70

2 měsíce starý 16

Soupeřky stopuje i u televize, ale její rekord stále platí. Kratochvílová slaví 70

V osmdesátých letech zářila na krátkých a hlavně středních tratích. Stala se dvojnásobnou mistryní světa, držitelkou stříbrné medaile z olympijských her, čtyřnásobnou evropskou šampionkou v hale, šestinásobnou vítězkou ankety Atlet roku, dvojnásobnou nejlepší sportovkyní Československa.

A protože 26. ledna doběhla do sedmdesátky, tak v rozhovoru pro Aktuálně.cz zavzpomínala na výrazné momenty svého sportovního života. 

Proč jste si kdysi vybrala právě atletiku?

Má na tom zásluhu učitel Zdeněk Sychrovský, který na základní škole v Golčově Jeníkově založil atletický kroužek a jednou týdně nám prozrazoval taje královny sportu. Mluvil o mé šikovnosti a nejednou mně radil, abych se atletice začala věnovat.

A nakonec jste si dala říct.

Na gymnáziu v Čáslavi mě jedna kamarádka tak dlouho přemlouvala, až jsem s ní šla na hřiště. To mně bylo sedmnáct let. Ve skvělé partě se mi tam líbilo, atletika mě přitahovala a pod taktovkou trenéra Miroslava Kváče jsem se postupně zlepšovala. Cesta k vrcholu byla dlouhá, plná náročných tréninků a odříkání. Mojí výhodou byl výborný fyzický základ, který jsem získala prací na poli, byla jsem pořád venku, ve sněhu, v dešti, v prachu.

Zmínila jste se o trenérovi Kváčovi. Co byste řekla na jeho adresu?

Jako voják byl velice přísný a jeho tréninkové dávky byly pověstné. Jedna moje kamarádka, také atletka, si v posilovně dala stejnou porci jako já a tři dny se potom nemohla hnout. Je pravda, že při mimořádně tvrdých podmínkách jsem se také někdy ozvala, ale moc mi to nepomohlo.

Pro první medaili na mezinárodní scéně jste si doběhla v roce 1979 druhým místem na halovém mistrovství Evropy ve Vídni. Jakou měla pro vás hodnotu?

Obrovskou, protože do té doby jsem vítězila jen na domácí scéně a proto ani do Vídně jsem nejela s medailovými představami. A to mě navíc pouhá setina vteřiny dělila od zlatého kovu. Tento úspěch mě doslova nakopl a byl velkou motivací před olympiádou v roce 1980.

S jakými představami jste se do Moskvy vydala?

Mým jednoznačným cílem byl postup do finále a protože to byly moje první olympijské hry, tak tomu odpovídala i příprava. Budíček jsem měla ve čtyři hodiny, abych po tréninku mohla být v šest hodin v zaměstnání. Bylo to pro mě hodně náročné, ale z odměny v podobě nečekané stříbrné medaile jsem měla velkou radost. Vždyť jsem skončila hned za tehdy skvělou Němkou Kochovou, které jsem se chtěla přiblížit, což se mi také podařilo. Jinak celkovou atmosférou olympijských her jsem byla přímo nadšená a moc jsem si přála vydržet u špičkové atletiky ještě další čtyři roky. Po návratu do Prahy mě po přechodu do VŠ Praha potěšily zlepšené pracovní podmínky.

Další dva roky jste ve všech závodech obsazovala první nebo druhé místo. Co bylo pro vás nejcennější?

Především výborný zdravotní stav, fyzicky jsem byla bezvadně připravená. Třeba po třech hodinách práce na poli jsem šla bez problémů závodit. Zůstávala mně v nezmenšené míře velká láska k atletice. I po náročném tréninku jsem si ještě něco přidala. A na Světovém poháru v Římě se mi v běhu na 400 metrů podařilo poprvé porazit Kochovou. A to mně chyběly pouhé dvě setiny vteřiny ke světovému rekordu. Zjistila jsem, že i tato pět let neporažená suverénka může doběhnout až za mnou. Byla to pro mě obrovská motivace do dalších závodů.

Rok 1983 byl vrcholem vaší kariéry. Prvním triumfem byl světový rekord na 800 metrů, který platí dodnes. Čekala jste tak skvělou generálku před mistrovství světa v Helsinkách?

Nejprve jsem v Praze zaběhla na 400 metrů druhý nejlepší čas na světě, což mě správně nažhavilo a v Mnichově jsem si v jednom závodě chtěla před šampionátem jen potvrdit formu i dobrou náladu. Vybrala jsem si osmistovku, ale s žádnou enormní snahou dosáhnout nějakého mimořádného času. Čili vyhrát a mít pěkný pocit. Běžela jsem s jasnou hlavou, nic mě netlačilo, neznala jsem mezičasy. Nechápu, že se to tak báječně povedlo a že tento čas je platným světovým rekordem i v roce 2021.

O necelé dva týdny později se konalo mistrovství světa, na kterém jste si na 400 i 800 metrů doběhla pro zlaté medaile. Bylo to pro vás splněné přání poslouchat na piedestalu naší hymnu?

Ano, protože na halových šampionátech se hymny nehrály a mým velkým přáním bylo ji na stupních vítězů slyšet. Startovala jsem na čtvrtce i půlce, ale šlo o dost velký risk. Finále na 800 metrů bylo totiž na programu pouhou půlhodinu po semifinále na 400 metrů. Bolela mě hlava, netušila co mě čeká a ani jsem nevěděla, že mám obutou jen jednu botu. Všechno ale nakonec dopadlo výborně. Na půlce jsem šla před vedoucí dvojici Rusek až posledních 200 metrů a i když čtvrtka nebyla jednoduchá, tak jsem ji také zvládla, dokonce ve světovém rekordu 47,99. Ke dvěma zlatým medailím jsem ještě přidala stříbro ze štafety a konečně jsem prožívala dvě nádherné chvíle za zvuků československé hymny.

Ve Světovém poháru v Anglii jste pak porazila Kochovou i na její nejúspěšnější trati 200 metrů. Jaký to byl závod?

Na tomto "svěťáku" družstev byly potřeba body k bronzové medaili a tak jsem po vítězství v závodě na 800 metrů šla také na start dvoustovky. Pro Kochovou to byla při její přímo šílené rychlosti mistrovská trať. Můj pokus ji porazit se však vydařil. Sice jsme obě dosáhly stejného času 22,40, ale několik tisícinek vteřiny rozhodlo v můj prospěch. Netajím, těšilo mě to.

Olympijských her v roce 1984 v Los Angeles se země socialistického tábora z politických důvodů nezúčastnily. Bylo to hodně bolestivé?

Moc to bolelo. Po tvrdé přípravě najednou uhodil blesk z čistého nebe. Československý sport touto neúčastí přišel o dost medailí. Původně jsem se tam chtěla se sportovní kariérou rozloučit, ale nakonec se rozhodla, že ještě budu pokračovat. Poprvé se však ozvaly zdravotní problémy. Čekala mě operace achilovky a na závodní dráhu jsem se vrátila až po 17 měsících. Tehdy se zkoušely nové léčebné metody, takže to nebylo snadné období, rána se dlouho hojila.

Věřila jste ještě v návrat do vrcholové atletiky?

Mým přáním bylo rozloučit se na nějaké vrcholné akci. A to se stalo v roce 1987 na mistrovství světa v Římě. Díky velké vůli se mi podařilo splnit limit a po poloviční přípravě, než na jakou jsem byla zvyklá, obsadila ve velké konkurenci v závodě na 800 metrů páté místo.

U atletiky jste však zůstala jako trenérka. Jaká je dnešní práce s mládeží?

Dost složitá. Chybí chuť i větší vůle k náročné přípravě a přitom bez dřiny to nejde. Mladí lidé dnes mají daleko bohatší denní program, vlastní počítače a mobily, které zapínají i v přestávkách během tréninku. Nejsou zvyklí tvrdě pracovat. Někteří nepřijdou na trénink a třeba i na závod, protože je buď moc teplo, nebo zima, či prší. Stále někam pospíchají. Chtěli by výkony, ale nebaví je to. Mě atletika bavila a navíc jsem měla podporu rodiny. Někdy bych už od této práce chtěla odejít, ale pak se objeví talentovaná dívka a ve snaze ji pomoci se zase vracím.

Jakou roli, v porovnání s vaším obdobím, hrají dnes peníze?

Nesrovnatelnou! Já byla ráda, že v roce 1983 jsem před světovým šampionátem mohla jet na generálku do Mnichova, kam jsem se při tehdejších omezených možnostech podívala poprvé. Když se mi tam pak podařilo vytvořit světový rekord, tak jako odměnu jsem dostala tři tisíce korun, což nebylo ani na televizor, který jsem si chtěla koupit. Dnes je na zahraničních mítincích středem pozornosti už výše startovného.

Pokud jde ještě o váš světový rekord, kterému je už 37 let. Jak prožíváte závody, v kterých je ohrožen?

U televize se stopkami v ruce (úsměv). V posledních letech ho chtěla překonat Kubánka Jelimová a především pak Jihoafričanka Semenyaová při neustálém řešení jejího problému s vyšší hladinou testosteronu. Po jejím pokaždé rychlejším prvním kole jsem vždy dost vystresovaná a vstávám ze židle. Když se se mnou dívá můj synovec, tak mě uklidňuje, že ještě přijde poslední stovka (smích). Jsem ráda, tento rekord už tak dlouho zůstává v České republice.

A jak prožíváte současné více než nepříjemné období pandemie koronaviru?

Téměř denně chodím trénovat. Se čtyřmi či pěti děvčaty se pohybujeme v rohu čáslavského stadionu a už jsme si na současné podmínky do jisté míry zvykly. Horší je, že nemůžeme do posilovny. Jinak se musím přiznat, že velice ráda sleduji biatlon, stal se dokonce mým druhým sportem. Všichni si samozřejmě moc přejeme, aby se celý náš život brzy vrátil do normálu, což by byl, i když trošku opožděný, krásný dárek k mým narozeninám.

Zdroj