Stát, jak ho známe, možná právě teď eroduje, říká autor knihy Neznámá společnost

4 měsíce starý 42

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Zda se pocit, že se Češi mohou spolehnout jenom sami na sebe, opravdu váže pouze ke komunismu.
  • Proč se dnes lidé vyjadřují více tím, co nakupují, než tím, co dělají.
  • Proč se vytrácí důvěra ve stát a co kvůli tomu hrozí.
  • Proč potřebujeme více sociologů a humanitně vzdělaných lidí.
  • Co může člověk dělat v situaci, kdy se rozpadají jistoty a ohrožuje nás klimatická změna.

Ve své knize píšete, že lidé mají potřebu si všechno zasazovat do příběhů. Když vezmeme pandemii, její příběh se ze začátku zdál jasný – neznámá hrozba, proti které jsme se všichni spojili, šili jsme roušky, nosili seniorům nákup. Jaký je ale příběh pandemie teď?

Na jaře to byl příběh sjednocující a všichni jsme se k němu mohli nějak vztáhnout. Dnes je trh s příběhy o pandemii daleko větší.

Několikrát jsme si prošli značnou frustrací. V létě roku 2020 jsme měli naivní pocit, že už je to za námi. Potom přišly testy, které nefungují úplně dobře. S očkováním jsme si řekli, že už vše bude fungovat, a zjišťujeme, že ani ono nefunguje tak dobře, jak jsme si mysleli. Promoření také pořád ne a ne nastat. Společný jmenovatel příběhů, které nyní vidíme v médiích a v tom, jak lidé píšou a mluví, je ten, že se na nic nedá spolehnout.

Důsledek toho je, že když mám pocit, že se nemůžu na nic spolehnout, tak se spolehnu sám na sebe a udělám si to nějak po svém. Instituce a informace přestávám vnímat jako spolehlivé.

Pocit, že se lidi mohou spolehnout jenom na sebe, zmiňujete v knize vícekrát. Označujete ho za „privatismus“ – stahování se do sebe – a dáváte ho do souvislosti s dědictvím komunismu. Jenže od konce komunismu uplynulo už 30 let a třeba moje generace si z něj nepamatuje nic. Je vůbec tuto nedůvěru ke všemu kromě sebe sama správné vztahovat k minulému režimu?

Privatismus pozorujeme v sociologických výzkumech napříč Evropou. Na tom, že jeho míra je větší v postkomunistických zemích, existuje mezinárodní shoda. Vysvětlení, které se používá, je takové, že generace našich rodičů byla vedena k tomu, že všechno veřejné je ve skutečnosti falešné nebo funguje ve prospěch někoho jiného. A nejlíp se člověk zařídí, když si vytvoří svůj soukromý svět, stáhne se do něj a na to veřejné rezignuje.

Stejně jako vy si ale myslím, že to nemůže být celé vysvětlení. Samozřejmě, étos, který se vytváří napříč generacemi, je dlouhodobá věc. Neodezní deset let po pádu komunismu, bude s námi dlouho a lidé se tak naučili chovat.

Na druhou stranu, kdybychom měli nějakou pozitivní vizi po roce 1989, ke které bychom se mohli vztáhnout, myslím si, že by to bylo jiné. Sociolog Ondřej Císař říká, že poslední velká společná vize bylo ta, že jdeme na západ, do Evropské unie a NATO. To se stalo a od té doby v podstatě nic.

Přečtěte si také

Když nám sociolog dokáže o pandemii říct více než lékař

Demonstrace nebo populární hnutí, která se objevují, jsou všechno protesty proti něčemu. Proti covidovým opatřením, proti uprchlíkům, proti Babišovi, proti Jitce Obzinové… Kdy jsme naposledy demonstrovali za něco?

Myslím si, že se tím dostáváme k tomu, co tu chybí – představa, že existuje nějaký veřejný zájem, hodnoty, za které bychom se mohli všichni postavit. Tohle v současné české veřejné diskusi není. Což také nahrává privatismu.

Ptám se proto, že pro mou generaci jsou víc než komunismus příznačné sociální sítě. Instagram je třeba založený na obrázcích hezkých aut, šatů, dovolených – výhradně soukromých věcí. Sociální sítě sice vznikly s příslibem toho, že spojí komunitu, vybudovali jsme si ale obrovitý obchoďák s názory jako bonusem. Hrají dle vás sítě v „privatismu“ nějakou roli?

Určitě hrají. Výzkum sociálních sítí obecně tvrdí, že sociální sítě místo toho, aby přinášely nějakou novou kvalitu, spíše zesilují to, co už bylo.

Paralela, která mě k tomu napadá, je, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Zdroj