před 2 měsíce
80
Komunisté se s těmi, kteří s nimi nesouhlasili, nijak zvlášť „nepárali“. Někteří skončili na popravišti, někteří ve věznicích, další pod tlakem utíkali do exilu. Existují ale příběhy, které jsou dodnes s velkým otazníkem. Co se vlastně stalo? A proč? Otázky, na které neumíme odpovědět – i proto, že v archivech jsou stále nezpracované a nedigitalizované dokumenty, které by některé odpovědi mohly alespoň naznačit.
Jak to bylo doopravdy Praha 8:43 17. února 2024
Bylo to v roce 1988, kdy se podle slov badatele Františka Stárka „ztratil 22letý student architektury z Brna. Naposledy byl viděn 30. září, kdy se rozloučil se snoubenkou. Po deseti dnech zavolal na Správu jeskyní Moravského krasu neznámý hlas, podle kterého v Macoše leží tělo – a byl to student Pavel Švanda“.
Nevyjasněná úmrtí s odérem komunistické StB? Poslechněte si, jak to bylo doopravdy
„Vše, co se tehdy dělo, bylo podivné. Případ si převzala ,Státní‘, což bylo krajně neobvyklé, protože nevyšetřovala sebevraždy. Strýcem Švandy byl kardinál Tomáš Josef Špidlík, jeden z nejvyšších představitelů kléru ve Vatikánu,“ pokračuje badatel.
Zajímavý je i dochovaný archivní dokument, kde byla původně jako důvod Švandovy cesty uvedena „turistika“ – to je ale přeškrtnuto a nahrazeno slovem „návštěva“. Těžko říct, co k tomu tehdy estébáky vedlo. Možná doufali, že by se Pavel mohl stát jejich informátorem. Navíc se pohyboval v okruhu disidenta Josefa Adámka.
Bezprostředně po úmrtí pak ale bylo konstatováno, že šlo o sebevraždu. Rodina a přátelé tomu nevěřili, a tak v 90. letech požádali o nové vyšetřování.
Totalitní StB ‚zpackala‘ nejednu západní operaci. Terorizovat Čechoslováky jim šlo líp, hodnotí badatel
Číst článek
„Už ale chyběly dokumenty, skartace probíhaly velmi důkladně a detailně. Nejprve hned po Švandově úmrtí a pak koncem roku 1988, kdy proběhly takzvané Lorencovy skartace,“ vysvětluje badatel Stárek.
Zůstávají tak dvě hypotézy: Estébáci od Švandy chtěli informace o jeho strýci, on s nimi nechtěl spolupracovat a zemřel „náhodou“. Tělo pak hodili do propasti. Druhou možností je, že v důsledku estébáckého tlaku student spáchal sebevraždu.
„Modus operandi Státní bezpečnosti je tady jasný. Věřící člověk nepáchá sebevraždu. Myslím, že ho estébáci vzali k Macoše a nějak se jim to zvrtlo,“ domnívá se František Stárek.
Příběh Pavla Wonky
Další neobjasněné úmrtí, alespoň co se týká viníků, přináší příběh Pavla Wonky.
„Byl to občanský aktivista, který fakticky dělal to, co Charta, ale sám a ve Vrchlabí. Tato kombinace nemohla dopadnout dobře. Snažil se poukazovat na to, jak byly zákony formulované a jak prováděné. Obraceli se na něj spoluobčané, když se jim něco stalo ze strany státních orgánů, on za ně pak psal dopisy, stížnosti. Byl to takový advokát chudých,“ popisuje Wonku badatel Stárek.
Následovaly tresty: nejprve za kritiku poměrů (14 měsíců), pak za to, že chtěl kandidovat ve volbách (21 měsíců) a nakonec další vazba za údajné neplnění ochranného dohledu.
V té době už byl Wonka v zoufalém zdravotním stavu, držel hladovku, přesto bez lékařské péče zcela rutinně do vězení nastoupil. Když 26. dubna 1988 zemřel, byl z toho velký poprask.
„A přestože v 90. letech vznikla komise pro objasnění úmrtí, k viníkům se nedostala,“ dodává Stárek.
Ubit k smrti?
Třetí případ se odehrál v Nové Pace, kde žil 20letý Zdeněk Urban, „vlasáč“ se zájmem o hudbu. Tehdy byla mládež centrem pozornosti estébáckých akcí, protože počet těch, kteří se netajili nesouhlasem s poměry v zemi, v této skupině lidí rostl.
Tichá demonstrace za svobodu. Poslední rozloučení s Palachem v tichu, které řvalo
Číst článek
Shodou okolností byl Zdeněk Urban příslušníky Veřejné bezpečnosti zatčen, zřejmě následně zmlácen... A pak se vlastně neví, co bylo dál. Ani další vyšetřování v 90. letech nová fakta nepřineslo. Zůstávají pochybnosti, jasné je snad jen to, že i v jeho případu v tom „měla prsty“ tehdejší bezpečnostní složka státu.
„Bohužel tu zůstávají stále neobjasněné případy. A bojím se, že čím budeme od těch časů dál, bude mnohem horší se k nim vracet. Podobných případů bylo víc, archiválie jsou ale zpracovány jen v malém procentu. Věnuji se jim proto, že mým hnacím motorem je pocit odpovědnosti k lidem, kterým se to stalo,“ uzavírá František Stárek.
Poslechněte si celý podcast Jak to bylo doopravdy, audio je nahoře v článku.
