Stodola před každou vraždou pil, na kuráž, říká Jan Hájek o své postavě v novém filmu

před 2 měsíce 34

ROZHOVOR / Navzdory své vysoké postavě působí na veřejnosti plaše a uzavřeně, rozhovory na potkání nedává. Šetří gesty i úsměvy, mluví tiše. Na scéně i ve filmu se ovšem Jan Hájek proměňuje dokonale. Donedávna mu přálo hlavně divadlo  (2:22, Mýcení, Kočka na rozpálené plechové střeše, Dech nebo Serotonin), v posledních letech se zdá, že je mu konečně příznivěji nakloněn i svět filmu. Koneckonců, důvodem, proč usedl k mému bloku s otázkami, byl nový film Manželé Stodolovi, který právě vstupuje do kin. Pěkně temný film. Příběh ženy a muže, kteří se nerozpakovali vraždit osamělé seniory, vznikl podle skutečné kauzy. Jan Hájek hraje oddaného Jaroslava Stodolu, který do sebe před vraždou klopí panáky – takovým způsobem, že je vám z něj nevolno.  

Případ Stodolových se odehrál vlastně docela nedávno, za začátku milénia. Vzpomínáte si na něco kolem něj?

Vybavuje se mi, že lidé v té době začali víc telefonovat svým starým příbuzným, víc je navštěvovali, kontrolovali. A senioři se začali bát, třeba téměř přestali chodit nakupovat bez doprovodu. Když šel někdo z nich ven, musel se brzo ozvat, že je v pořádku. 

Jak vypadala příprava k filmu? Odpovídá toxický vztah Stodolových realitě?

Ano, vycházeli jsme z toho, co bylo v reálu. Oba Stodolovi nesou na všech vraždách velkou vinu, ale pravdou je, že Jaroslav byl vykonavatelem téměř všech. To Dana zločiny organizovala, v její hlavě se vraždy rodily. My jen ve filmu jejich role dotvářeli – debatovali jsme o tom. Neměli jsme v plánu schéma á la Lady Macbeth, nicméně podle reakcí se zdá, že to tak někteří diváci chápou. Zatím ho viděli na festivalu v Talinnu, kde měl film světovou premiéru, jsem moc zvědav, jak jej přijmou naši diváci.

Do jaké míry jste se nechali vést fakty a archivními záznamy?

Samozřejmě existují. Ale my herci jsme spisy nečetli, aby nás realita příliš neovlivnila. Mluvili jsme ale o kauze a aktérech s režisérem Petrem Hátlem, který byl v kontaktu s hlavním vyšetřovatelem Lomnickým. Petr nás seznámil se základními fakty, interpretace byla už na nás. Na Jaroslavovi mě zaujala změna jeho postoje v celém tom divném, toxickém vztahu. Dělal to všechno z jakési nemocné lásky k ní. Byl připravený na sebe vzít všechno. Při jedné z rekonstrukcí vražd nicméně zjistil, že Dana vraždila bez něj. To byl pro něj zlom.

Zkoušel jste na své postavě najít něco pozitivního?  

To není prakticky možné. Jediná pozitivní věc je fakt, že tahle kauza změnila tehdejší postupy vyšetřování. Jakékoli úmrtí starého člověka se od tohoto případu šetřilo mnohem pečlivěji než dřív. Zejména soudní pitvy.

Myslíte, že se i společnost o ně dnes více zajímá?

Osobně si myslím, že jsou senioři dnes spíš různě využíváni politiky jako vhodné populistické téma. Jestli se o ně my sami dobře staráme, na to ať si odpoví každý sám. Člověk si do určitého věku připadá nesmrtelný, vlastně to moc neřeší.

Nabídky na celovečerní hrané filmy nedostávám příliš často. Ale když přijdou, mívám to štěstí na většinou zajímavý scénář i osobité režijní pojetí.

Natáčeli jste na autentických místech. Ve vybydlených, neútulných interiérech a domcích. Byly pro vás z hlediska herecké práce inspirativní?

Působilo to opravdu hodně neutěšeně. Izolovaně. Díky skvělé práci architektky Ivany Kanhauserové. Účinek byl spíš podvědomý. Jednou jsem odpoledne v bytě na place usnul, když se chystali záběr. Když jsem se probudil, byl jsem tam sám, nikde nikdo. Nechali mě spát a šli na oběd. Probudil jsem se do zvláštního, divného prázdna. Jako ve vězení. Nechal jsem to na sebe působit, chodil potom bytě, pak jsem v kuchyni objevil gothaj a rohlik, snědl to a bylo mi líp.

 Lucie Žáčková mluvila na tiskovce o svých terapiích a o tom, že ji baví hrát si v rámci záporné postavy se zlem v sobě. Jak to máte vy, uvolnil jste v sobě díky Jaroslavovi také nějaké běsy?

Každý máme své postupy. Nechal jsem si oholit hlavu – jako výraz oddanosti a poslušnosti. Jako důkaz toho, že se Jaroslav zbavuje veškerého samostatného myšlení a jedná pod ženiným vedením… A doufá, že to jednou skončí. Ale ona pořád nemá dost a jde dál a dál. Jeho to samozřejmě viny nezbavuje, neudělal nic, čím by ji zastavil. Dodával si před vraždou kuráž pitím. Alkohol uvolňuje, ale i umožňuje zlo.

Takže jste se nechodil dívat v rámci příprav na staré lidi nebo rozebírat kořeny zla s psychologem…

Ne. Řekněme, že jsme my sami byli psychology postav, které jsme před kamerou stvořili. Byli jsme si vědomi toho – byl to záměr  – že nebudeme rekonstruovat konkrétní krimi případ. Zahrajeme to, jak si představujeme, že asi mohl toxický vztah Stodolových vypadat.

Ve vaší branži bývá těžké se odpojit od dramatických figur, hlavně po divadelním představení. Platí to i ve filmu? Jak moc vás strašil Stodola a škrcení před kamerou v hlavě, když jste odešel z placu?

Teď už mě to tolik nestravuje. Dřív jsem si ale vůbec neuvědomoval, že by k herectví měla patřit i nějaká hygiena. Řada věcí ve mně zůstávala. Až před nějakým časem jsem pochopil, že se musím naučit vyčistit hlavu. Hraju šachy, chodím plavat apod.

Který moment byl pro vás impulsem, že jste si tohle řekl? Nějaká konkrétní těžká role, profesní vyhoření?

Ano, byl to důsledek vyhoření. Asi už nevím, jestli i konkrétní role. Každopádně mě na to upozornili přátelé a kolegové. Že se v tom topím a musím něco změnit. 

Což se vám zřejmě – asi i díky terapii – povedlo. Jaká samoléčba se vám osvědčila?

Fajn je to plavání. Ale není to tak, že když dohraju představení a nemám bazén zrovna za rohem, že musím jet padesát kilometrů, abych nějaký našel. Často stačí, že se prostě těším domů. Na rodinu. Že si uvědomuji, že hraní je jen práce a není tím jediným, čím má člověk žít.

Jak to řešíte během práce? Musí být obtížné najít správnou míru, aby člověka zlo v postavě tolik nepohltilo. Nebo se pletu?

Je to otázka minimalismu, jednoduchosti. Přímočarosti charakterů. Už během zkoušek mě občas Petr zastavil a řekl mi: Moc o tom všem přemýšlíš, nedělej to. Připravil nás zkrátka na to, jak do natáčení vstoupíme a v jaké úloze. Jakmile jsme si to řekli a připravili, mohli jsme jít na plac a už se nic neměnilo. Hráli jsme s předem domluvenými kartami. Problém byl spíš v tom, že jsme točili ve dvou etapách. Na podzim a pak po pauze na jaře. Měl jsem strach, jestli se dokážu do své jasně dané a před kamerou už zformované postavy znovu vrátit.

V poslední době máte štěstí na dobré a žánrově rozmanité role. Na i-vysílání v České televizi vás diváci teď mohou potkat jako vilného adiktologa v sérii Adikts. Jak jste si s touhle postavou i režisérovou odvážnou stylizací sedli?

To byla opravdu neobvyklá práce. Včetně toho, že jsem byl poprvé na place nejstarší. Počínaje hereckým týmem a konče štábem s režisérem Adamem Sedlákem. Průměrný věk myslím 26 let. Pracovalo se mi s nimi moc dobře! A výtečně jsem se bavil. S kameramanem Dušanem Husárem jsme experimentovali – některé obrazy jsem končil pohledem do kamery, což bych si nikde jinde netroufnul. Jeho to bavilo. Byla to moc fajn práce. I když jsem vůbec netušil, jaký bude výsledek.

Seriál rozdělil publikum. Na ty, kteří ho nadšeně přijali a druhé, kteří tvrdí, že jeho protidrogový apel zmizel pod nánosem černého humoru. Udělal jste si na to nějaký názor?

Je pravda, že se objevily hlasy, i odborné, podle nichž spíš seriál na drogy láká, než že by je odrazoval. Ale myslím, že jen nepřijali jeho formu. Za mě je to v pořádku.

Jak často odmítáte role ve filmu? Je, či není dost dobrých scénářů?

Nabídky na celovečerní hrané filmy nedostávám příliš často. Ale když přijdou, mívám to štěstí na většinou zajímavý scénář i osobité režijní pojetí. Jestli je dost dobrých scénářů si tak posoudit netroufám.

Mám rád, když si stoupnu k lince a žena přijde už k hotovému. Když si můžu jídlo vymyslet a udělat sám.

Nenapadlo vás někdy, že byste zkusil psát nebo režírovat?

To víte, že napadlo, jako každého herce. Jenže člověk musí mít nějaké téma, které považuje za nosné. Nemůže to začít tím, že si řeknu: už hraju nějak moc dlouho, tak zkusím režii.

Neříkejte, že nějaké pěkné nosné téma v hlavě nemáte. Zvlášť když vás to už napadlo…

Přímo téma nemám, ale něco se rodí a o tom se zatím nemluví…

A jsou témata, která vám na plátně nebo obrazovce chybí?

Když vám řeknu jedno, tak si za hodinu uvědomím, že jsem přišel na další čtyři. Ale myslím, že si v současné době každý může dohledat, co ho těší. Lehké komedie i smysluplný art.Já mám rád například filmy od Bertranda Bliera.

Co ještě vám dělá radost? Někde jsem četla, že vaření.

To je pravda. Mám rád, když si stoupnu k lince a žena přijde už k hotovému. Když si můžu jídlo vymyslet a udělat sám. Nemluví mi do toho, jen ujídá.

Vaření jste zřejmě propadl už v dětství. Kuchařka Sto receptů prý byla vaší první knihou. Je to pravda?

Je. Teprve pak přišla nějaká ta beletrie.

Přečtěte celý článek