Svět už nevnímá Petra Pavla jako kuriozitu, říká poradce prezidenta Kolář

Od inaugurace Petra Pavla uplyne pozítří rok. Jaký byl?
Byl konsolidační. To se týká i prezidentské kanceláře, která se postupně stabilizovala. Prezident si tvoří tým, který odpovídá více jeho potřebám a realitě.

Právě pohyby v hradní kanceláři vzbudily velký ohlas. Třeba váš spor s kancléřkou Janou Vohralíkovou, který vyústil v její odchod, a příchod Milana Vašiny, kterého dobře znáte. Podle vás šlo o přirozený krok k profesionalizaci týmu?
Přesně tak. K tomu není co dodat. Jsou lidé, kteří jsou v určitém vývojovém úseku užiteční a vhodní, ale posun agend, zkušeností a potřeb vyžaduje jejich obměnu. Jakákoli instituce postavená na spolupráci lidí je živý organismus a vy ho musíte ladit a přizpůsobovat novým požadavkům.

Pavel k eutanazii: Rád rozhoduji o svém životě, tak proč ne o smrti

Čili odmítnutí vaší žádosti o nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky s tím nemá nic společného?
Odmítnutí mě zaskočilo, překvapilo, naštvalo. Tím se netajím, ale rozhodně nejde o klíč k oněm personálním změnám.

Nešel jste za prezidentem a neřekl mu, ať druhý den Janu Vohralíkovou vyhodí?
To si snad může myslet jen ten, který Petra Pavla vůbec nezná. On si dělá svůj názor, situaci vyhodnocuje a v jednu chvíli se rozhodne. Mimochodem jediná jeho pravomoc ve vztahu ke Kanceláři prezidenta republiky (KPR) je jmenovat a odvolat jejího vedoucího. Všechny ostatní personální otázky jsou v kompetenci kancléře a prezident tím nemá být zatěžován. Kancelář je servisní organizace, kterou má řídit kvalitní manažer a vytvářet prezidentovi podmínky, aby mohl plnit úkoly, jež mu veřejnost svěřila.

Dařilo se mu to?
Co se týče jeho působení v zahraniční politice, zaslouží si jedničku s hvězdičkou. Je úžasné vidět, jak se naši partneři, ale i soupeři naučili brát Petra Pavla vážně. Když si srovnáte jeho vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci loni před inaugurací a letos, vidíte veliký rozdíl. Tehdy ho vnímali jako kuriozitu, nováčka, vojáka v pozici hlavy státu. Teď je to úplně jinak, všichni pečlivě sledují, co říká. I proto, že to, co uváděl před rokem, se potvrdilo a stalo se realitou. Berou ho jako prezidenta země, která se chová srozumitelně, ví, kam patří, nelavíruje a do značné míry též díky hlavě státu je spolehlivým spojencem. Vnímají ho jako politika, který má zároveň vojenskou expertizu.

Už je Petr Pavel politik?
Je jím čím dál víc, ale v tom dobrém smyslu slova, tedy politik jako člověk, který si vybral veřejnou službu. Není tam proto, aby uspokojil své ego, nesoutěží se svými předchůdci, nepotřebuje se odlišovat. Jde svou cestou, která je autentická. Vyjadřuje se střídmě, ale přesně. Nejsou to plané řeči.

Obsahuje pojem spolehlivý spojenec i to, že Petr Pavel nelakuje věci narůžovo? Loni jako první mluvil o tom, že Ukrajinci budou mít jednu šanci na velkou ofenzivu, která nemusí být úspěšná. A letos připomněl, že v případě zvolení Donalda Trumpa musíme být připraveni i na pesimistické scénáře.
To je právě jeho velká přidaná hodnota, která se prokázala v čase. Je realista, ale zároveň se jednoznačně vyjadřuje v tom smyslu, že nebudeme-li Ukrajinu podporovat a prohrála-li by, prohrajeme všichni. Je to náš boj a ta válka se nás bezprostředně týká, neboť jde o existenci naší civilizace, má to hodnotový rozměr. Ukrajina se chtěla vydat západním směrem, dokázala se vymknout z postkomunistického prostoru. Uspořádala svobodné volby, začala uplatňovat demokratické principy vládnutí. Samozřejmě to stále není demokracie západního střihu, je tam vysoká míra korupce a spousta dalších problémů, ale byl tam viditelný progres. Majdan byl přece výsledkem toho, že jim tu cestu chtěl někdo překazit. Tehdejší prezident Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií a na základě toho šli Ukrajinci do ulic.

Diplomat, manažer a poradce české hlavy státu Petr KolářZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Teď sedíme v kanceláři na Václavském náměstí a díváme se na sochu svatého Václava, což je místo, kde se scházejí tuzemští protivládní demonstranti. A ti by vám řekli, že Majdan byla dopředu připravená akce Spojených států amerických, CIA a Georga Sorose. Umí na to současná politická reprezentace včetně prezidenta reagovat, vysvětlovat to?
Vysvětlovat, že jedna a jedna jsou dvě, je někdy opravdu náročné. Člověk si říká, má-li to vůbec zkoušet tam, kde je nějaká nedostatečnost. Co s lidmi, kteří mají rádi konspirační teorie a věří, že všechno je jinak, než je oficiálně prezentováno, neboť na sociálních sítích se dočetli, jak to skutečně bylo. Úkol přesvědčit tyto spoluobčany je předem odkázán k nezdaru, protože oni mají hotový názor, který se rovná víře. Nerozlišují mezi pravdou a názorem. A my chceme, aby pochopili, že právo na názor není důležitější než fakta. A žádáme, ať je jejich názor výsledkem myšlení, ne jeho náhradou. Když ale s nimi začnete polemizovat a argumentujete fakty, tak jim ubližujete, nutíte je myslet, a to je bolí. Rozbíjíte jim krustu, kterou si vytvořili kolem své sociální bubliny a je jim v ní dobře. Marně jim třeba můžete říkat, že přípravou na obranu se nechystáme na válku, ale chceme jí naopak předejít.

Nechcete po nich moc? Jak se ve složitém světě mají vyznat, když poslouchají premiéry Fica a Orbána, kteří mluví o Ukrajině úplně jinak než česká vláda? Nebo sledují kandidáta na prezidenta USA Trumpa, který s pravdou zachází podle toho, jak se mu to hodí, a fakta často ani nezná?
Žijeme v postfaktické době a máme politiky, kteří jí dokážou velmi efektivně vy-užívat. Vědí, že mnohem podstatnější než fakta jsou emoce, protože kdo s nimi dobře pracuje, vyhrává volby. Český psychiatr Radkin Honzák říká, že jsme po dinosaurech zdědili dvě hlavní emoce, strach a vztek. Kdo s nimi dokáže zacházet, může manipulovat davy. Dnešní doba je také hrozně rychlá a lidé už se nezdržují čtením textů, pokud vůbec ještě sledují média. Většinu informací čerpají ze sociálních sítí, které jsou dokonalým prostředím pro manipulaci s veřejným míněním. Ale také to neplatí absolutně, na ruském venkově moc lidí internet nemá. Oni prakticky nesledují nic.

Nemusí, věří Vladimiru Putinovi.
Jejich názor rovná se víře. A víru nemůžete konfrontovat. V ruské historii to tak bylo vždycky. Je tam nějaký gosudar, a ten představuje stát. Jeho občané jsou od toho, aby pro něj byli obětováni nebo se sami obětovali. Hrdinů, kteří se vrhají pod pásy tanků, je v ruské literatuře a filmech mnoho. Nechci to zlehčovat, ale je to určitý výraz jejich mentality. Mají pocit, že to, co se v Rusku odehrává, jde mimo ně a oni se s tím musejí smířit. U nás je to jiné, tady si lidé myslí, že s tím mohou něco dělat.

A tak jdou na Václavské náměstí?
Třeba. Vždyť přece chtějí ten mír. Akorát nepochopili principy demokratické společnosti, že tu jsou svobodné volby, vláda s mandátem a legitimně zvolená opozice. Toto jde mimo vnímání hlasu ulice. Ta žádá okamžitou změnu, která by odpovídala jejich představám. A ty jsou vzdálené realitě, ale když jim to říkáte, urážíte je, dotýkáte se jejich integrity. A to se neodpouští.

Banderovci na Ukrajině? Slovensko i Maďarsko měly podobnou minulost, řekl Pavel

Jak je tedy možné, že v postfaktické a politicky populistické éře přesvědčivě zvítězil v přímé volbě střídmý muž, který neusiloval o přízeň obyvatelstva planými sliby?
To je úžasný moment, který je zdrojem mého optimismu. Na tom si můžeme ukázat, že se to dá. Když jste autentický, nepředstíráte a máte to skutečně v sobě, lidi prostě získáte. Sama jste dělala s Petrem Pavlem několik rozhovorů, takže víte, že si na nic nehraje a je přesvědčivý právě proto, že je opravdový. Není narcistní typ a jájínek, který se potřebuje předvádět a vymezovat vůči ostatním tím, že je uráží, ponižuje a nálepkuje.

A navíc se dalo předpokládat, že bude dodržovat literu i ducha ústavy?
To se určitě dalo, byť dodnes je dost lidí, kteří mají pocit, že to celé byl jakýsi komplot.

Nikoli jakýsi, ale že si ho vybraly a dosadily americké tajné služby.
A kdovíjaké další. Roztomilé je, že takoví lidé rádi míchají hrušky s jablky. Na jednu stranu je to podle nich loutka CIA a na druhou je to bolševický rozvědčík.

Přesto dokázal přesvědčit přes 58 procent voličů. Hráli v tom roli i jeho soupeři?
Určitě ano, žádný z nich nebyl tak autentický jako Petr Pavel.

To bych neřekla. Andrej Babiš si na nic nehrál, nevybočil ani o píď ze šuplíku, v němž byl jako premiér i lídr opozice.
Záleží na tom, jak to berete. Mám s ním osobní zkušenost, kdy mě jeden den vychvaloval do nebes, a najednou ze mě byl lusknutím prstů padouch, protože jsem nebyl na jeho straně.

Petr Pavel neuvažuje v kategoriích padouchů a dobrodějů?
On má své emoce pod kontrolou. Ale zažil jsem ho i hodně rozhořčeného ve chvíli, kdy registroval nespravedlnost nebo křivdu. To snáší špatně. Zcela ovšem chápe, že prezidentská funkce není o jeho pocitech, ale o zájmech země, jejích občanů a našich spojenců. Jde o další úroveň jeho funkce. Je prezidentem občanů ČR a také hlavou země, která je členem EU, NATO a širší rodiny demokratických států. To je jeho přidaná hodnota v rozbouřeném světě, který se potýká s novými paradigmaty poté, co pan Putin rozbil, co se rozbít dalo. Petr Pavel se stal příkladem státníka, jenž si uvědomuje, co se se světem děje, dokáže to formulovat a nabízí řešení, tedy mnohem větší spojení celého demokratického světa, aby nezahynul na úbytě.

Rozhovor s Petrem KolářemZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Několikrát jste zmínil, že Petr Pavel je autentický a na nic si nehraje. Je pro vás důvěryhodné i jeho sdělení, že pětiletý mandát je až až a o další usilovat nebude?
S panem prezidentem jsem na toto téma mluvil. Petr Pavel nesnil celý život o tom, že se stane prezidentem. Když skončil na nejvyšší pozici svoji vojenskou kariéru, měl jiné plány.

Vím dokonce jaké. Přednášet na školách o bezpečnostní situaci a sekat dříví v Černoučku.
Jeho paní k tomu ještě chtěla, aby prořezával stromy. Tam byla skutečně jiná představa, ale doba si o něj řekla a on to přijal. Ne jako výzvu pro sebe, avšak jako službu, kterou bere naprosto vážně. Plní-li velmi dobře úkol, který mu osud přinesl, neznamená to, že se do sebe zamilovává. Rozumím tomu, že není jeho touhou být prezidentem na věčné časy a minimálně na deset let. On permanentně vyhodnocuje svůj výkon, je v něm hluboká pokora, má neustálé pochybnosti.

To měl Václav Havel také a byl na Pražském hradě třináct let.
Vždyť ano. Na začátku si asi nepředstavoval, že tam bude tak dlouho. Prezident Pavel do toho šel s tím, že bude naší zemi prospěšný a bude sloužit. Máme tu leccos k napravování. Zjistil, že tato pozice mu dává skvělé příležitosti k odbrzdění některých témat. Zmíním třeba euro, kdy se ten zarezlý vagon na vedlejší koleji se skřípáním rozjel a lidé se o tom baví, odborníci diskutují. Na rozdíl od jiných kandidátů, kteří od začátku křičeli, že chtějí být prezidenty, ale kromě nich samých je skoro nikdo nechtěl, Pavel říká, uvidíme, zda mě lidé budou ještě chtít. Nejdříve musí něco dokázat, a když o něj lidé i potom budou stát a doba si to bude žádat, netvrdí, že to vzdá. Jen má pocit, že mandátem je zavázán k jednomu období, a co bude pak, se uvidí.

Zmínil jste téma eura, ale Petr Pavel zvedá i jiná, třeba ochranu životního prostředí, zelené technologie, rovnost pohlaví a Istanbulskou úmluvu. Opravdu jsou to věci, které ho zajímají, nebo mu je někdo našeptává, protože jsou módní a přitažlivé pro mladé?
Petra Pavla opravdu dobře znám a mohu zodpovědně prohlásit, že je to v něm. Je o tom hluboce přesvědčen. On je nesmírně lidský, a rozhodně si nemyslím, že třeba v případě sňatků stejno-pohlavních párů by v tom byl nějaký kalkul. Nevidí prostě důvod, proč by jim to mělo být odpíráno. To neznamená, že nerespektuje konzervativní pohled na věc. Snaží se být moderátorem debaty a nasvěcovat ji tak, aby lidé měli chuť o vyřčených argumentech přemýšlet.

Platí to i o ekologických tématech?
Jednoznačně. Petr Pavel uvažuje strategicky a vidí rizika, která jsou spojena s demografií, vývojem planety, klimatem. Všichni přece chceme dýchat čistý vzduch, pít čirou vodu a nejíst ryby, v nichž jsou plasty. A nechceme se tu usmažit. Víme, že když s tím nebudeme nic dělat, část africké populace se zvedne a půjde. Evropa nemá kapacitu na to, aby je všechny přijala a integrovala. Musíme se tedy starat o to, abychom tomu předešli. Pomáhat jim tam, kde žijí, aby to nebyl život na rozpálené pánvi. Toto téma tedy prezident bere vážně a hledá v debatě s odborníky i politiky východisko.

Má prezident reálnou šanci se zásadními tématy pohnout?
Nemáme prezidentský systém a Petr Pavel nemá žádnou aspiraci suplovat roli vlády. Přesto je prezidentský úřad tradičně vnímán jako cosi vznešeného, lehce monarchistického, tatíček Masaryk a tak dále. Koneckonců vidím to na lidech, kteří se v prezidentově blízkosti vyskytnou. I ti, kteří se s ním dříve normálně bavili, v něm teď vidí tu autoritu a trochu ztrácejí dech. Petr Pavel o tomto postavení hlavy českého státu ví a snaží ses tím pracovat tak, aby to bylo ve prospěch celku. Model, který nastavil, je podle mě velmi správný a funkční.

VIDEO: Prezident mluvil v Kladně s občany o Ukrajině, milostech i svém dětství

To jest jaký?
Prezident není od toho, aby věci řešil, ale otevíral. A snaží se vést dialog napříč politickým spektrem, přimět politiky, aby aspoň v těch zásadních otázkách národního, státního a civilizačního zájmu přestali vést permanentní kampaň a nacházeli styčné body. V Polsku jsou politici hodně rozpolceni, společnost je tam ostře rozdělena. Přesto je několik témat, kde se na krev rozhádané tábory dokážou sjednotit. To je postoj k Rusku a rozvoj ekonomiky, především dopravní infrastruktury. Poláci stavějí dálnice, letiště. Vnímají to jako strategický zájem státu. To nám chybí a vlak nám ujíždí. Prezident se v tom snaží něco dělat a má lepší předpoklady než kdokoli jiný, aby s tím pohnul. Střízlivě a s rozmyslem se snaží zasahovat tam, kde je jeho zásah produktivní a kde může něčemu pomoci. Není to jednoduché, jistě je řada problémů, byly tu věci kolem jmenování ústavních soudců, důchodová reforma a spory o ni, což bude ještě pokračovat. Nejsem si vědom, že by se prezident dopustil nějaké fatální chyby. Možná jsem ale zaslepený, vy tam nějakou vidíte?

Ne, jen si myslím, že by už mělo končit konsolidační období a nastoupit to „budovatelské“, ať už se to týká areálu Pražského hradu, nebo třeba silného prezidentova angažmá při výstavbě Vltavské filharmonie jako jedné ze zbraní proti blbé náladě. Aby tu po nás něco velkého a krásného zbylo…
To, že pan prezident svého času oslovil architekta Josefa Pleskota jako konzultanta pro Pražský hrad, vypovídá o tom, že ho to zajímá. Nejen směrem k Hradu, který se k radosti veřejnosti otevírá, ale i k celé zemi. Snad nic neprozradím, když řeknu, že Vltavská filharmonie je jedním z projektů, jež pan prezident vnímá velmi pozitivně a bude ho podporovat.

Rozhovory, Petr Pavel, Petr Kolář, skutečnost, Pražský hrad, USA, Rusko, Švédsko, Irsko, Jana Vohralíková, Ukrajina