před 1 týden
35
Tento rozhovor patří do seriálu povídání se světovými legendami. Přiznám se, že mi pořád nějak nejde pod fousy vás mít za cizího. Jak to máte vy s Čechy? Berete nás taky stále trochu za své?
Co si budeme povídat – na úrovni národních mužstev se z nás stali soupeři. A zůstane to tak navždy. Osobně ale Čechy pořád vnímám jako bratry. Mám v sobě hodně hluboko, že jsme měli společný stát. Když ještě existovalo Československo, mívali jsme vážně super silnou reprezentaci. Mnoho Slováků teď navíc hraje u vás v extralize, protože česká nejvyšší soutěž je bezesporu kvalitnější než ta naše. I to nás spojuje.
O vztazích mezi Čechy a Slováky ve společné reprezentaci se vyprávějí legendy. Opravdu šlo o dvě rozdělené skupinky, jak se traduje?
Za nás ne. V nároďáku jsem většinu času strávil pod trenérem Luďkem Bukačem. A ten si právě na tohle vždycky dával veliký pozor. Tenkrát tomu nahrával fakt, že v reprezentaci nebyla taková hráčská obměna – do zahraničí se příliš nemohlo, takže jsme se několik let po sobě scházeli v podobném složení. Proto se už v juniorských výběrech dala dohromady parta, ve které se na Čechy a Slováky tolik nehrálo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme pod mým kapitánstvím v roce 1985 vyhráli mistrovství světa – hodně jsme drželi pohromadě. Problém nastal možná až v roce 1986.
Rok po titulu mistrů světa tým najednou skončil v Moskvě až pátý.
Trenér Jano Starší tehdy vybral do týmu sedm Košičanů, vedle nich jsme do Moskvy jeli i já s Dušanem Paškem – to už bylo devět Slováků. A zpětně musím uznat, že pár hráčů si nominaci nezasloužilo. Každý se při hře díval na ostatní, co kdo na ledě předvede, ne na sebe. To nedělá dobrotu. Na druhé straně – Starší na střídačce nestál sám, druhým trenérem byl Čech František Pospíšil. On to taky mohl odhadnout. Já už tenkrát jako kapitán namítal, že to takhle není dobré. Jasně, Košice těsně před MS vyhrály ligu, jenže jiní hráči by si tehdy nominaci podle mého zasloužili víc. A podle toho to i dopadlo.
Dostat se do československé reprezentace nebylo ve vaší éře nic jednoduchého. Vždyť na zlaté MS 1985 se nedostal ani Dominik Hašek!
Tehdy to vůbec bylo zajímavé. Celý rok zářil mladý útok Klíma, Rosol, Kameš, jenže pro šampionát se tahle lajna kvůli zraněním rozpadla. Nevypadalo to pro nás dobře. Možná nám pak na mistrovství i chvíli trvalo, než si všechno sedlo. Naštěstí jsme si nic vzájemně nevyčítali ani ve chvílích, kdy se nedařilo. A že byl průšvih blízko!
Kdybyste neporazili Švédy, nedostali byste se mezi nejlepší čtyři týmy.
Naštěstí rozhodla moje pětka – nejdřív jsem dal rychlý gól já, pak Jardo Benák. A Švédy jsme přemohli. Na MS 85 bylo fajn, že jsme se jako mužstvo skvěle doplňovali. Jednou to šlo naší formaci, jindy Růžičkově, pak začali hrát Dušan Pašek s Jirkou Lálou, chytili se Kameš s Oldou Válkem. Super. My jsme rok před tím trochu pokazili olympiádu v Sarajevu. Hráli jsme skvěle, všichni si mysleli, že tam vyhrajeme. Jenže jsme s Rusy dostali smolný gól, kdy se gólmanovi Jaro Šindelovi divně odrazil puk od plexiskla přímo na záda a pak do branky. A všechno bylo v tahu. Bukač chtěl v Praze moc a moc napravit dojem.
Což se povedlo. Jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka na vyhrané mistrovství?
Toho by bylo víc. Hned se mi třeba vybaví, jak mi přišlo líto, že jsme se nemohli všichni zúčastnit přebírání poháru pro mistry světa. Jirkovi Hrdinovi se totiž udělalo zle, odvezli ho do nemocnice. Vůbec jsme netušili, jak moc je to s ním vážné. Nemohli jsme se přehnaně radovat, když jsme se současně báli o kamaráda. Někdy po ceremoniálu se k nám pak už naštěstí připojil, hodně jsme si oddychli.
Nebo jiná zajímavá vzpomínka: po zisku mistrů světa nám přišla na led pogratulovat i herečka Veškrnová, dnes Havlová. Od pozdější paní prezidentové jsme tam dostali za odměnu i pusu! Pogratulovat nám přišel i sovětský trenér Tichonov, slavný hokejový diktátor, který něco takového jinak absolutně nedělal. Dorazil za námi až do kabiny, chvíli po předsedovi vlády Štrougalovi. To bylo velké gesto. Jinou výraznou vzpomínku mám i v souvislosti s naším koučem Bukačem.
Jakou?
Naší pětce se v přípravě před mistrovstvím moc nedařilo. Například s NDR jsme vyhráli 11:2, naše lajna ale byla jen u jednoho vstřeleného a dvou inkasovaných gólů… No, a krátce před MS měli Igor Liba s Vinco Lukáčem velké bolesti žaludku. Tak si nás Bukač celou lajnu zavolal k sobě. A řekl: „Já vím, jak se u vás na Slovensku léčíte.“ Donesl vodku, posypal to kořením. Každý jsme vypili po dvou a půl deci. Skvělý psychologický tah! Bolesti záhy ustoupily… Bukač zkrátka věděl, jak na hráče zapůsobit. Byl to hodně inteligentní a zběhlý člověk. Dokázal lidi spojovat. Jinak si k těm zdravotním trablům vybavuji z MS 85 ještě jednu věc.
Koho se týkala?
Vinco Lukáče. Během zápasu schytal ostrou ránu do rozkroku, dvě utkání kvůli tomu nehrál. Paní domácí v hotelu, kde jsme byli ubytovaní, mu citlivé místo obkládala bramborami. Od té chvíle jsme mu přezdívali Pták ohnivák.
Na mistrovství můžete vzpomínat i proto, že jste si po rozhodující výhře nad Kanadou vyměnil dres s hvězdou NHL Ronem Francisem. Pořád ho někde máte?
Ne. Bohužel. Víte, jak to chodí. Někdo vás přemluví, abyste mu ho půjčil, a už ho neuvidíte… Budoucích legend tehdy hrálo v Praze každopádně víc, třeba Lemieux s Yzermanem. Byli ještě mladí, nevyzrálí, ale kvalitu v sobě měli nespornou.
Titul jste vyhráli před svým publikem. Je výhodné hrát mistrovství světa na domácím ledě, nebo to spíš přináší velký tlak navíc?
Tlak tam je. Samozřejmě. Jakmile se vám ale začne dařit, opadne. Hlasitá kulisa vás naopak žene kupředu, aplauduje každému menšímu zákroku, to hráči obrovsky pomůže. Proto můžete být na letošním šampionátu ve výhodě… Třeba právě Praha 85 v tomhle byla výjimečným zážitkem. Stačilo, abyste někoho narazil na mantinel, a hala už burácela. Do té doby jsem tak bouřlivou atmosféru nikdy nezažil. Lidi fandili jak o život, přenášelo se to i na mužstvo.
Při jedné z nejslavnějších chvil československého hokeje jste měl na dresu céčko. Co všechno může kapitán při mistrovství světa udělat pro to, aby to dobře dopadlo?
Být pojítkem mezi ostatními hráči a trenéry. Upřímně – my jsme to tehdy dělali společně s Pavlem Richterem. Dohodli jsme se, že si povinnosti rozdělíme půl na půl. Aby to bylo vyvážené. Zpětně myslím, že to byl vynikající nápad. Konzultovali jsme různé věci s trenéry. Například se zranil Vinco, nevědělo se, koho dát na křídlo místo něj. Navrhli jsme Lálu. A on pak proti Američanům rozhodnul. Byly záležitosti, které jsme samozřejmě ovlivňovat nemohli. U jiných to ale šlo. Já na ten turnaj moc rád vzpomínám, hrál jsem se spoustou kamarádů. Nejen s Pavlem Richterem, i s Jardo Benákem, Oldo Válkem, Frantou Černíkem… Dodnes spolu udržujeme styky.
S některými už to bohužel nejde.
Bohužel. Odešli pan Bukač, jeho pomocník Neveselý, ale i Dušan Pašek. Nedávno zesnulý Petr Klíma na MS 85 nakonec nebyl, těsně před šampionátem si zlomil ruku. Do naší party ale patřil. Je smutné, když to člověk takto vypočítává.
Pamatuji si, když při mistrovství světa 2004 pozval váš hokejový svaz 103 československých mistrů světa na slavnostní oběd, bylo to pak spojené i se sledováním prvního utkání turnaje. Víte, co to je, když se na jednom místě potká 103 mistrů světa? Páni, to bylo úžasné. Stál tam vedle mě Ivan Hlinka, spousta dalších chalanů, mezi nimiž byly neuvěřitelné věkové rozdíly… To pro mě bylo nezapomenutelné poděkování za všechno, co se nám v minulosti povedlo.
V minulosti jsme měli mistrů světa skutečně hodně. Teď se ale český i slovenský hokej potácí v krizi. Věříte, že se z toho v dohledné době zase vymotáme?
Jde o to, aby měli naši nejlepší hráči dostatek chuti k reprezentování. Pak už na jednotlivých šampionátech stačí jen troška štěstí. Věřím, že se zase mohou dostavit dobré výsledky. Jen je potřeba se umět učit od těch nejlepších. Myslím, že se vyplatí sledovat NHL. Pozorovat, jak to dělají Kanaďani, Američani. A nejen oni. V posledních desetiletích se elitní hokej neskutečně promísil, NHL už dávno vzala na milost i systémy evropských zemí, hodně si vzala od Rusů, Skandinávců, ba i Čechů a Slováků. A hrají se tam skutečně fantastické zápasy. Naše budoucnost může být o to lepší, oč víc se dokážeme přiučit.
Slovákům roste v NHL hodně zajímavá mladá generace – útočník Slafkovský a obránce Nemec mohou být jednou velké hvězdy.
Jenže dva dobří hráči, to je málo. Abychom mohli mluvit o zářivé budoucnosti, muselo by jich být víc. Ano, mohou ve svých klubech vyrůst v osobnosti, v tak malém počtu toho ale v národním týmu příliš nesvedou. Co se týká nejbližší budoucnosti, u nás záleží na strašné spoustě faktorů. Bude například vždy velmi důležité, zda bude možné na mistrovství nominovat hráče z ruské KHL. Na rozdíl od vás Čechů prostě nemáme tolik kvalitních hokejistů, abychom komukoliv z nich něco zakazovali. My ty kluky z KHL prostě potřebujeme. I já osobně jsem pro, aby za nás hráli.
Vážně? Nevadí vám, že hraním v KHL nepřímo podporují Putinovu propagandu?
Mně jejich angažmá v KHL nevadí. Absolutně ne. Musíme si uvědomit jednu věc: hokejista má na svou aktivní kariéru zhruba patnáct let. A za tu dobu by si měl vydělat dostatek peněz, aby neměl nouzi ani poté, co už hrát nebude. Jedno vám řeknu bez obalu: jsem přesvědčen, že naši chlapci hrající v KHL nemají vůbec nic společného s tím, co se děje mezi Ruskem a Ukrajinou. Přišli tam sportovat. Hrát. Dělat svou práci.
Copak se KHL nepodílí na Putinově propagandě?
Velmi mě mrzí, že na to zejména u vás v Česku takto nahlíží tolik lidí. Mrzí mě i to, že český hráč, který o tom v podobném duchu mluví vůbec nejvíc, si před lety bez větších výčitek vydělával ve Spartaku Moskva.
Teď myslíte Dominika Haška.
Jistě. Ten samý člověk nedávno v Americe navštívil zápas NHL, proti jejímuž spojování s Rusy tak brojí. A vida – na místě zašel mezi hráče a najednou nevyčítal nikomu nic. Není to podivné? Kdo se nad tím zamyslí, musí nutně dojít k závěru, že ten chlapec nemá všech pět pohromadě.
Copak nemá právo vyjádřit svůj názor?
Pokud se chce prosadit jako politik, tak prosím. To mu nikdo nebere. Ale ne tímto způsobem.
Jak vás tak poslouchám, nebyl byste nakonec i pro návrat ruských hokejistů na mistrovství světa a olympiády?
Jistě. Když se tam mohou zúčastnit Ukrajinci, proč Rusové ne?
Třeba protože Putinovo Rusko Ukrajinu před dvěma roky vojensky napadlo, což odporuje všem principům mezinárodního práva.
Mám za to, že bychom neměli opomíjet ani předchozí dění. Dobu, kdy se Ukrajinci v Doněcké oblasti chovali velmi brutálně k ruské menšině. Rusové se nejdřív začali bouřit. A když to nešlo jinak, nakonec došlo na podporu od ruských vojsk. To je samozřejmě precedens. Když se ale ti druzí rozhodli ničit ruský národ, bylo to hloupé. A sprosté. Takže jak jsem říkal – pokud na turnajích hrají i Ukrajinci, proč by neměli i Rusové? Pokud se takový zákaz týká třeba i juniorů, pak je to v mých očích už opravdu trapné.
Zase vám namítnu – i junior může v ruském dresu posloužit Putinově propagandě.
Sport ale propagandě sloužil vždycky. Ať už za Hitlera, nebo v roce 1968. Jakmile Rusové napadli Afghánistán, Američané se na protest nezúčastnili olympiády 1980 v Moskvě. O čtyři roky později to v Los Angeles proběhlo v opačném gardu. Pořád slyším, že sport a politika k sobě nepatří. Houby! Sport částečně je i politika. Jen by mělo jít o prezentování státu, nikoliv válečných záležitostí.
Pracoval jste v kanceláři prezidenta Gašparoviče, 15 let jste se pohyboval v prostředí vysoké politiky. Co říkáte na výsledky posledních slovenských voleb? Na úspěchy Fica, Pellegriniho?
Volby byly demokratické, stalo se, že vyhráli Fico a Pellegrini. Řeknu to jednoznačně: s tím, jak to dopadlo, jsem spokojený. Pellegrinimu jsem fandil. Stejně jako on chci, aby přestala válka. Slovensko toho už udělalo dost, přijali jsme stejně jako vy spoustu Ukrajinců. Teď se musíme snažit vše urovnat mírovými, diplomatickými cestami. Ne posílat na Ukrajinu zbraně. Tím se to bude jen dál vyhrocovat. Já si myslím, že Rusové nemají zájem z Ukrajiny pokračovat dál.
To je samozřejmě otázka názoru. Podobné postoje má každopádně více slovenských politiků. Vás už politika neláká?
Nemám zájem. Jsem důchodce. S lidmi od politiky se rád potkávám, popovídáme si. Ale že bych chtěl sám něco ovlivňovat? To už ne. Užil jsem si své, pak na mě začaly mít vliv zdravotní problémy. Z hokeje mám v noze železa, chodí se mi špatně, měl jsem i úraz; pořádně nevidím na oko.
Dříve jste působil i ve vedení slovenského hokeje. Ani to vám nechybí?
To mě trochu mrzí, že už tam nejsem. Po Němečkovi s Širokým ale přišli noví lidé, vybrali si jiné spolupracovníky. Nic proti tomu nemám, bylo to demokratické. Už tehdy jsem nicméně říkal, že bývalý skvělý hráč Miro Šatan je na post předsedy slovenského hokejového svazu ještě mladý. Podle mého by měli být v podobných funkcích zkušenější jedinci. Musíme to ale brát i z jiného pohledu. Hokejové kluby na Slovensku zkrátka nemají kvalitní funkcionáře. Od toho se všechno odvíjí.
Přijedete se v květnu podívat do Česka na mistrovství světa?
Rád bych. Poprosím o lístky předsedu vašeho svazu Hadamczika. Lojzu. Uvidíme.
Na jakého hráče jste na šampionátu zvědavý?
Moc se těším na našeho Slafkovského z Montrealu. I na Nemce z New Jersey. Pokud opravdu přijede i Kanaďan Bedard, bude skvělé pozorovat konfrontaci mladých nadějí. Z Čechů jsem se těšil na Hertla, ten se mi v NHL líbí. Po přestupu do Vegas ale asi může na mistrovství světa zapomenout; škoda. Z obránců vám přijede Gudas, to bude taky pěkná podívaná; i když trochu jiného druhu. Hrával jsem ještě s jeho otcem, proti němu to taky bolelo. Já s ním byl v pohodě, paradoxně nejvíc jsme proti sobě hrávali při působení ve finské lize – on hrál s Doležalem za Jyväskylä, já za Kuopio. To byly časy…
Z vašich mladých kluků bych moc stál o to vidět Davida Jiříčka. V NHL bohužel pravidelně nehraje, v Columbusu se zatím úplně neprosadil… Mimochodem – z Columbusu znám osobně Jarmo Kekäläinena, donedávna generálního manažera.
Vážně? Odkud?
Hráli jsme spolu ve finské lize, dva roky jsem mu dělal centra. Byl to celkem slušný hokejista; dynamický, výbušný, rychlý. Skvěle bruslil. Taky se ale pořád na něco vymlouval – tohle mu nevyšlo, protože něco a něco, tamto mu nevyšlo, protože něco jiného. Je fakt, že se musel vypořádat s těžkým zraněním, měl problémy se svaly. Každopádně byl mezi spoluhráči oblíbený. Moc mile mě překvapilo, jak daleko to dotáhnul.
Vás v roce 1987 draftovali Philadelphia Flyers. Jak daleko bylo k tomu, abyste se také dostal do NHL?
Daleko, daleko… Jistě, kdybych z Československa utekl, tak by to zas tak daleko nebylo. Právě někdy kolem toho sedmaosmdesátého povolili i mladším hráčům Paškovi s Libou, že si to na Západě mohou zkusit. Mě ale pustit nechtěli. Když už jsem pak do zahraničí mohl, šel jsem alespoň do Finska. I ve Finsku se na mě z Flyers přijeli podívat. Jenže to už se měnila doba. Přišla revoluce, otevřely se hranice, ven začali chodit mladí. Nastala éra Jágra, Bobbyho Holíka, Reichela. Mně už bylo jednatřicet, bylo to pryč. Nevadí. Ničeho nelituji. Vůbec ničeho.
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Bojovník Jiří Procházka se těšil na rohlíky s vlašákem
