před 2 týdny
28
POVÍDKA / „Včera mě máma donutila jít na koncert. Musel jsem vyměnit mikinu za košili, dokonce na mě navlíkla i sako. Vrchol byl, kdy na můj pečlivě rozcuchaný smeták použila hřeben a pomádu. Prý jí to za všechny ty roky dlužím. Tak jsem jako pitomec seděl s ulízlými vlasy ve třetí řadě, máma se dojímala a já sledoval nohy pianistky. Hudba v chillu, docela nářez. A na konci jeden hráč, buď to byly velké housle, nebo malá basa, slzel. Vlastně docela sranda.“
Ta atmosféra nikdy nemůže být klidná. Za půl hodiny začátek, žádné zdržování! Nástroj naladěný, já v obleku, překontrolovat noty i souseda, co otáčí listy líp než já. Kuřáci běží pro poslední dávku, nováčci si uvolňují zápěstí a rozdýchávají trému. My mazáci máme tohle za sebou, za chvíli se řadíme, dneska premiéra s novým dirigentem, světová hvězda. Nacvičeno máme, po kolikáté to už hraju? Dvacet let je holt dvacet let. Pár vtípků, nástup na značky, ladíme, začínáme.
Vlastně jsem šťastný člověk. Živím se tím, co mě baví. První takty koncertu se soustředím naplno, ale jakmile najedu do správných kolejí a blíží se pasáže s pomlkami, můžu vnímat radost. Mozek by v tomto ohledu zasloužil bližší zkoumání; hraju, vnímám dirigenta, kolegy, noty a při tom část mé pozornosti poletuje kousek nad mojí hlavou a pozoruje lidi.
Záblesky štěstí. Hlavy mírně na stranu a čistý úsměv, žádná strojenost. Polotemný sál je vhodné místo pro toulavou část mozku. Mezi sametovými potahy a antickými sloupy pobíhá pozornost a rozpoznává žádaný úhel v obličeji. Pár milimetrů mezi smutkem a křikem. Jen štěstí.
Kdo to může říct o své práci? Kdo jiný kouzlí lidem šťastný úsměv? Tak se lidé tváří jen několikrát v životě. Nad čerstvě zrozeným miminkem. Zamilovaní. Při nalezení ztracené věci. Po milování. A na koncertě, kde hraju já. Mám skvělou práci, chodím se dívat na šťastné lidi, a ještě mi za to platí.
Dříve jsem sedával úplně na kraji pódia, bokem k publiku není dobrý výhled. A jako znalec fyziky vím, že při převrácení vysoké židličky bych dolétl na pomezí druhé a třetí řady. Draze pojištěným nástrojem bych zranil nejmíň pět lidí. Vztahuje se pojistka i na vypíchnuté oko nebohého diváka? Teď už jsem mazák a sedím hlouběji v orchestru. Průzorem mezi kolegy si užívám svou observatoř. Observatoř šťastných tváří.
Za ty roky už umím tváře číst. Raději čtu ženy. Muži jsou vedeni ke skrývání citů, ženy se umějí smát, i když si odběhly na koncert z těžkých bojů. Tahle dáma s perlami na krku ještě před hodinou odesílala tabulky a teď tu jen sedí a koupe se ve vlnách symfonie. A tamta v sametových šatech je tu poprvé. Celý život si přála jít na opravdu slavnostní koncert a nikdy nemohla, protože… Protože práce, protože děti, protože vzdálenost, protože finance a najednou někdo řekl, tak pojď se mnou. Cink, právě se plní životní sen.
Děti, ty se umějí smát a mít široce otevřené oči. Doprovod jim drží ruce, aby mezi větami nezačaly spontánně tleskat. Tamten starší pár vedle? Jsou tu často. Mají víc abonmá, už sem chodí jako do Kolbenky. On oblek, co by potřeboval trochu povolit v pase, a ona vždy stejný lurexový svetřík. V autě se stihli pohádat, on před začátkem upil z placatky, ona nerada řídí. Ale teď je všechno v pořádku, už hrajeme druhou větu a oba se usmívají stejně jako v roce 1982, když se potkali na fakultě.
Plavovláska na kraji řady přehodila nohu přes nohu a vynikly její dokonalé lodičky. Možná italské, ladný tvar a hříšně vysoký podpatek. Impulsivní nákup, suvenýr z dovolené, nebo dar od tajného milence? Možná je schraňuje na dně skříně už několik let a konečně dnes mohly na červený koberec. O přestávce špehýrkou zkusím zjistit, jestli v nich umí taky ladně chodit.
Vlastně jsem šťastný člověk. Nebo bych měl být. Počítám si šťastné lidi už osmnáct let. Miluju matematiku a fyziku, část mozku hraje koncert a malé počitadlo někde vzadu přičítá. Tachometr štěstí? Kdepak, žádný rozmar, je to úkol. Musí se počítat. Svět musí mít řád, logiku a opodstatnění. Hudba se řídí podle not a dirigenta, život potřebuje taky osnovu.
Počítám šťastné lidi, protože jsem dostal úkol. Můj život měl řád a opodstatnění, když jsem měl vedle sebe Karolínu. Někdy v minulém tisíciletí jsme se potkávali v tramvaji, každé ráno spěchali stejným směrem. Ona běžela na přednášky algebry, já s obřím futrálem na zkoušku. Při třináctém setkání jsem tu krásnou zrzku oslovil, jestli nechce přijít odpoledne na generálku. Přišla.
Protože muzikant může milovat fyziku a matematička může milovat muziku. Byla ve velkém městě ztracená, mezi geniálními introverty osamělá. Generálka koncertu pro ni byla skokem do jiné dimenze. Bylo jaro a to jaro trvalo pět let. Poznávání, láska, štěstí, milování. Dala jeho životu význam. A když začal plánovat závaznou budoucnost, odešla.
Ach jo, zase o sobě přemýšlím jako o cizí postavě z románu. Ale byl to jiný člověk než já teď. Vidím, co měl dělat líp a co by stejně neuměl jinak. Udělala dobře, že odešla, stáhl bych ji do svých temnot. Třetí věta, tam musím pořádně počítat, konec vzpomínek. Ještě bych zklamal publikum, co si přišlo pro úsměv, ne pro chyby. Konec je jízda, kdo ví, co se tenkrát autorovi honilo hlavou. Inspirace, nebo zoufalost? Každopádně to má grády, pianistka si závěr užívá.
Potlesk, ta opojná droga. Nemelodický zvuk, šum moře, příboj. Klaníme se, pozornost upřená na sólisty, teď můžu zahlédnout víc šťastných tváří. Dnes jich tu ale máme, to se mi strhne počitadlo. Tentokrát ani lidé z krajních řad neutíkají k bufetu, aby si ušetřili frontu. Tak ještě chvilku, proto tady jsem: opojení, satisfakce.
Přestávka, dojmy, jde s kuřáky na střechu vydýchat ten příboj. Oni si říkají vtipné postřehy, občas zabrblají. Dívám se dolů k řece. Tady jsem se chtěl taky zabít. Odešla a tomu nadějnému cellistovi skončil důvod žít. Chtěl s ní vychovávat děti a ona mu vrátila klíče. Už ji nikdy nekontaktoval, musel ji v sobě pohřbít a oplakával ji. Umřela mu láska. Neviděl jiné řešení rovnice než přestat žít. Ale kolegialita ho brzdila, dělat špatné jméno orchestru? Kdyby tenkrát skočil ze střechy, rozbil by štěstí mnoha lidem.
Analyzoval a vyhodnotil varianty, mělo to vypadat jako nehoda. Doma ne, osamělého muže by našli až po mnoha týdnech. Cestou z vystoupení pro nejlepší zdravotní sestřičku to bude správně ironické, prostě místo brzdy sešlápne plyn a bude to rychlé. A pak na noční silnici od Kolína viděl anděla.
Já, to já jsem viděl anděla! Neměl křídla ani mužskou tvář a vůbec ne blond vlnité vlasy. Vypadal jak Karolína, rozčepýřená krátkovlasá zrzka, turecký sed, na sobě volné proužkované tričko a v ruce hrnek kakaa. Bělostná pleť, dlouhé ruce i nohy a průsvitně modré oči. Karolína v nedělní ráno. Ale tohle byl anděl a říkal mi, teď ještě ne, Jiří. Mám svobodnou vůli, křičel jsem nahlas. Na anděly se nekřičí, Jiří. Víme o tvé tíži, máš bolest, ale teď ještě není čas.
Uděláme dohodu. My ti pomůžeme přežít, dáme tvému životu řád a význam. Můžeš tu bolest skončit, ale až způsobíš deset tisíc šťastných úsměvů. Dřív ne. Nezapomeň. Deset tisíc. Místo touhy umřít začal mozek počítat. Bude to za rok, za pět let, nebo nikdy? Počítají se jen ty, co vidím, nebo všichni v sále? Mám to vzít na vzorku a extrapolovat na kapacitu sálu? To si ujasním příště, až se mi Karolína zase zjeví. Určitě ji ještě uvidím, až zase nebudu chtít žít.
Konec přestávky, z pódia zmizelo koncertní křídlo do propadliště, teď jsme v hlavní roli my všichni. Výhled na diváky se mírně změnil, třeba jich dnes uvidím víc. Osmnáct let od úmluvy s andělem a už se blížím polovině. Domácí koncerty, světová turné i lázeňské altánky, všude počítám. O přestávce to bylo přesně čtyři tisíce osm set šedesát pět. Za osmnáct let. Anděl byl ďábelsky prohnaný, touhle rychlostí se to nestihne. Copak za dalších osmnáct let ještě můžu hrát?
Dohodu o přežití anděl tehdy splnil. Troufl jsem si po propité noci dojít na konkurz, kam jsem se nikdy předtím neodvážil. A uspěl. Splnění profesního snu. Můj život je hraní a zkoušení, v mezičase přežívám, topím se v temnu a piju. Mám přesný plán, kdy se můžu opít a kdy být střízlivý, aby se mi netřepaly ruce. Ale moje výpočty nezvážily stárnutí. Křivka není lineární, ale regresivní. Za pár let takový koncert nezvládnu a kde se dopočítám šťastných tváří? Musím se dívat pozorněji, dokud mi to hraje.
Tahle symfonie je jako na houpačce, chvílemi hraju jak o život, pak dva listy samá pomlka. Musím sbírat úsměvy. Světová pódia, zvlášť ta moderní, mají větší distanc mezi muzikanty a publikem, doma jim sedím málem na klíně. Tak tady to máme, usměvavý pár, asi ještě bezdětní, nemají mezi obočím tu vrásku zodpovědnosti. Jemně se drží za konečky prstů. Vedle nádherných lodiček sedí starší dáma, možná vdova. Koncerty jsou útěchou mnoha vdovám, které nechali muži na život osamělé. Tady se může usmát.
Kdyby mě tenkrát neopustila, dcera by dnes vybírala šaty do tanečních a syn by se trápil etudami, protože chce na konzervatoř. V časech, kdy přežívám jen díky vínu a bourbonu, žiju v hlavě duální život. S Karolínou, dvěma dětmi, v městském bytě na Vinohradech. Znám vzorek na pohovce v obýváku, odstín vlasů mých potomků. I jejich neřesti. Syn podědil víc temnosti, dcera zase vypočítavost. Piju, abych mohl sledovat můj šťastný život s ní.
Není čas na kdyby, musím počítat šťastné tváře. Dnes mám dobrý výhled, čtrnáct, patnáct, šestnáct. Teď je pasáž pro lesní rohy a já můžu s profesionálním výrazem obhlížet publikum. Kdo by si všímal mě, když mají všichni pozornost upnutou na dirigenta? Všechny nás spojil svým nadšením, jen souká nitky, aby upředl dokonalý zvuk. Všichni sledují dirigenta. Až na ty průsvitně modré oči.
Tuhle část publika vidím, jen když se violista nahne k pultíku, aby otočil list. Mžik a zase výhled na rozložitá záda. Jak je možné, že vidím v polotemném sálu barvu očí? Protože má tak bledou pleť. Musím vydržet do dalšího otočení. Neplním úkol, nepočítám, oči se určitě nesmály, jen prázdně hleděly mým směrem. Teď hraju, soustředím se, nenechat se rozhodit, jsem profesionál.
Konec fráze, otáčím list, bledé oči stále civí na mě. Kluk, zrzavá ulíznutá patka, košile, co mu nesedí u krku, lhostejný výraz. Co když je to její syn? Vedle něj sedí silná žena s ochranitelským náklonem. Nebo hlídá, aby neutekl během představení? Na chvíli se mi odkrvily konce prstů. Přece by po tom všem nešla na koncert, kde hraju. To by mi nemohla udělat. Vždyť jsem ji pro sebe musel pohřbít, abych ji už nikdy nepotkal.
Mohl by to být můj syn. Karolína by seděla vedle, pyšně se dívala na mě, tátovi to dnes jde. Už se tam nemůžu dívat. Budu věřit tomu, že mi oba nadšeně zatleskají. Počkat, počkat, tak proč vlastně celé roky počítám? Vždyť tu sedí se mnou a já pošetilý jsem už v půlce úkolu. Brzy to bude pět tisíc! To mi pak zbude málo času na moje milované.
Poslední věta graduje a místo soustředění se mi klepou ruce a stahuje krk. Tohle přece nemůžu, jsem muzikant v prestižním hudebním tělesu! Třeba si té slzy nikdo nevšimne, všichni sledují úžasného dirigenta. Jen ten kluk s prázdným pohledem ne, ale stejně je to další poťouchlý vzkaz od anděla. Až se večer opiju, vyříkám si to s ním. Vlastně jsem šťastný člověk, mluvím s andělem každou chvíli.
