Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.
Sem, do české kotliny, přece patří Magdalena Dobromila Rettigová nebo paní Mužáková-Rottová, tedy Karolína Světlá, což vůbec nebyla špatná spisovatelka, jenže podívejte se na jejich podobizny a srovnejte to s tou „naší paní“: takové známé boubelaté tváře oproti drahokamu. Nesmíte si však splést její portréty z mládí s těmi truchlivými daguerrotypiemi z posledních let, kdy, opět slovy Halasovými, už z ní odcházela žena a ona byla oděna v jupku lacinou, kterou nechtěli už ani vetešníci. Na té tváři se už zase česká bída projevila, to už je paní usoužená a uvláčená, za kterou chodil Pánbůh s pokladničkou, jak už chodí za chudáky. Nutné je vzít obrazy její slávy, kdy několik let zářila jako zeleň moří a dva křišťály. Ta doba je zachycena nejjasněji na Hellichově portrétu z roku 1845, který vznikl, protože se v Praze její obdivovatelé shodli, ten zázrak musí být zachycen: taky jí na to půjčili šaty a šperky.
Jak se to ale mohlo přihodit, že kdesi ve východních Čechách mezi prostým lidem, v rodině dosti tuctové, pologramotné, otec štolba, matka pradlena, a mezi sourozenci, kteří se k ní nemohli fyzicky a duševně přiblížit ani z dálky, vyrostla tak kouzelná bytost (sestra divizen, ústa hnízdo pomyšlení)? Když přišla poprvé v únoru 1843 na Žofín na český bál, vypadalo to možná podobně, jako když se na ples dostavila inkognito „její“ Popelka, jak to nejspíš s tímto úmyslem i scenárista František Pavlíček do toho filmu napsal a do kterého i Libuše Šafránková byla, vsadil bych se, vybrána podle té krásné paní: trochu posmutnělá touha za úsměvem. Vždyť jak by asi jinak vypadala Barunka?