Teď už to musí vyjít, říkají si Češi 10 let. Jak se zrodila rekordní série bez medaile

4 měsíce starý 119

Teď už to musí vyjít, ten tým vypadá velmi dobře, čekali jsme dlouho. Takováto slova o české reprezentaci jsou už nějakou dobu koloritem před každým šampionátem. Čin – tedy zisk medaile, která kdysi pro „nároďák“ byla povinností – ale stále nepřichází.

Zda letos už opravdu přiveze parta se lvem na dresu cenný kov, nebo opět nikoliv, bude jasné nejpozději v neděli 29. května. Zatím si můžete připomenout, jak se medailový cíl – a později spíše sen – v průběhu let rozplýval.

Série skončila

Turnaj v roce 2013, o který se podělilo Švédsko s Finskem, měl být pro českou reprezentaci vyvrcholením krásného období. Jenže na zlato a dva bronzy navázalo obrovské zklamání. Tento šampionát nebyl o smůle. I proti slabým soupeřům dával národní tým minimum gólů, posily z NHL tápaly a po čtvrtfinále se Švýcary byl konec. Bylo z toho celkové sedmé místo – tehdy nejhorší výsledek od roku 1994. Psalo se o průšvihu. Ten se ale v průběhu let utopil v dalších neúspěších.

Jágrův „konec“ předčil vše

Trenér Alois Hadamczik po akci ve Stockholmu a Helsinkách skončil, nahradil ho starý známý Vladimír Růžička. Přísný motivátor, který umí hráče strhnout na svoji stranu a už před tím dotáhl mančaft ke zlatům v letech 2005 a 2010. Poprvé zavítal hokejový svátek do běloruského Minsku.

Už od skupinové fáze to pro Čechy nebyla jednoduchá jízda. Hodně diskutovaná byla prohra s Dány, případně úsporná výhra 2:0 s hokejovým mrňousem – Itálií. Ze třetího místa šli ve čtvrtfinále na výběr Spojených států amerických. Po výhře 4:3 se národ ponořil do euforie a začal pevně věřit ve zlato. Jenže v semifinále s Finy padla reprezentace 0:3, gól nedala ani v bitvě o bronz Švédům a končila po stejném výsledku.

Uprostřed zklamání navíc přišla další ťafka. Jaromír Jágr oznámil konec v reprezentaci, což se stalo větším tématem, než celé vystoupení Růžičkovy družiny. Důvodem měla kromě vyššího věku být i přehnaná kritika. Fanoušci se s tím nechtěli smířit, dokonce vytvořili petici za setrvání legendární „osmašedesátky“. Chtěli ji vidět na domácím šampionátu.

O2 arena opět nezafungovala

Jestli se na tom podílela petice, lze říct jen těžko. Každopádně Jágr si konec rozmyslel. Nakonec kývl na reprezentační „Last Dance“ v Praze. Mistrovství světa se do O2 areny v české metropoli vrátilo po 11 letech, přičemž v roce 2004 byl konec ve čtvrtfinále proti Američanům na nájezdy nesmírně tíživou záležitostí. Natěšení bylo obrovské, plány také.

I proto, že třeba Jakub Voráček měl tehdy za sebou životní sezonu ve Philadelphii Flyers. S kapitánským céčkem na hrudi pokračoval v tom, co předváděl předchozí měsíce na ledech v NHL, tým šlapal poměrně dobře. Ve skupině prohrál jen se Švédy na nájezdy a s extrémně silnou Kanadou. Finům v památném čtvrtfinále vrátil porážku z předcházejícího roku – při výhře 5:3 úřadovali především tříbodoví Jágr s Janem Kovářem.

Pak už ale bylo jen pochmurno a „bezgólovo“ jako na závěr MS v roce 2014. Semifinále s později zlatou Kanadou skončilo 0:2, bronzový duel s USA 0:3. A Jágr – tentokrát už definitivně – uzavřel reprezentační kariéru. Tříleté čekání na medaili leckoho znervózňovalo.

Promarněná šance

Bez velkých hvězd se a s novým trenérem Vladimírem Vůjtkem se v roce 2016 vydal národní tým do Ruska. Možná i kvůli předchozím mrzutým letům nebyla tentokrát očekávání bůhvíjaká. Ale od samotného začátku tým táhnutý kapitánem Tomášem Plekancem příjemně překvapoval a národ se bavil.

Pak ale přišlo čtvrtfinále s Američany. Český hokej se nevymanil z blbé nálady po porážce 1:2 v nájezdech. Ta dost bolela, protože nároďák nebyl v zápase horší. Turnaj v roce 2016 pro něj končil za velké anomálie. Ačkoliv neprohrál ani jeden zápas, po 65 minutách – čili po základní hrací době a prodloužení nebo nájezdech – cenný kov opět unikl. Vůjtek po konci řekl: „Je to promarněná šance.“ A místo na střídačce přepustil Josefu Jandačovi.

Krize narůstá

Frustrace po mistrovství světa, o které se podělila Paříž s Kolínem nad Rýnem, bobtnala. Dříve během sezony reprezentace pohořela na superprestižním Světovém poháru, nedařilo se mladým reprezentačním výběrům a korunu všemu dali opět dospělí v květnu. Stopku ve čtvrtfinále v tomto případě vystavili Rusové, a to celkem jednoznačně výhrou 0:3. Na rozdíl od přechozího šampionátu se ve fázi představující hranici úspěchu a neúspěchu nemluvilo o nedostatku štěstí. Absence medaile už byla skličující. Čím dál tím častěji se začínalo objevovat spojení „krize českého hokeje“.

Zase ti Američané…

Ani druhý Jandačův pokus na šampionátu nepřinesl kýžený efekt. Byť po vydařeném vystoupení na hrách v Pchjončchangu bylo nastavení před MS optimistické. V roce 2018 během akce v Dánsku čeští fanoušci ožili zejména ve chvíli, kdy dorazili bostonští kabrňáci Davidové Krejčí a Pastrňák. V útoku tým i díky nim fungoval víceméně podle představ, ale už příprava ukázala, že v defenzivě jsou určité mezery. Pro postup ze skupiny to nebyl problém, ale – jak už bylo zvykem – ve čtvrtfinále byly tyto „díry“ obnaženy. Američany k výhře 3:2 dotáhla především excelentní a dvougólová star Chicaga Blackhawks Patrick Kane.

Půst měl po Jandačovi ukončit známý bouřlivák a srdcař Miloš Říha.

Říhovy slzy

Hokejová smetánka se v roce 2019 sešla v Bratislavě. Takže to pro českou reprezentaci byl skoro domácí šampionát. Prostředí Říhově výběru náramně svědčilo. Většinu soupeřů – včetně v té době dvakrát za sebou korunovaných mistrů světa Švédů – smáznul, pouze na Rusko ve skupině nestačil. Díky druhému místu měl pro čtvrtfinále konečně soupeře, který představoval relativně snadnou překážku.

Německo Češi z turnaje vyhodili jasným výsledkem 5:1. Pak se nicméně stroj zadrhl a přišla tvrdá facka od Kanaďanů. Stejný výsledek jako ve čtvrtfinále, jen v neprospěch národního týmu. Přechozí výkony ale dávaly naději, že aspoň bronz se konečně bude houpat na krku. Druhé setkání s Rusy skončilo po nevydařených nájezdech v slzách.

A nějaké zbyly ještě po návratu do Prahy. „Úkol, který jsem dostal, jsem nesplnil,“ soukal ze sebe Říha a z očí se mu koulely slané kapičky. Druhou šanci mu sebrala pandemie, která bez náhrady zrušila šampionát ve Švýcarsku.

Ani sebevědomý Pešán neuspěl

Otázka „kdy jindy než letos?“ padala zejména před loňským šampionátem. S mladým trenérem Filipem Pešánem měla přijít nová éra, zvlášť když měl kouč na papíře pro MS v lotyšské Rize k dispozici možná nejsilnější tým ze všech účastníků akce. Jenže jakmile turnaj začal, kdekomu se na jazyk dralo slovo chaos. Herně to týmu neklapalo, trenér dělal mnoho manévrů, které veřejnost nechápala. Do toho část fanoušků Pešán dráždil bezemočním vystupováním za jakýchkoliv okolností. V kritických chvílích tým – aspoň viditelně ze střídačky – nekomandoval, nesnažil se ho nakopnout.

Kontrastem vůči sebevědomým prohlášením před mistrovstvím byla situace, kdy reprezentaci hrozilo, že ani nepostoupí ze skupiny. V zápase o vše se Švédy prohrávala 0:2, nakonec fantasticky otočila na 4:2. Ale to byl jediný pořádně euforický moment. Ve čtvrtfinále vyprovodili „Pešánovce“ Finové. A pokračovalo rekordní čekání na cenný kov. Přechozí nejdelší neúspěšná série trvala za československých časů mezi lety 1950 až 1954.

Smutku už bylo za poslední dekádu víc než dost. Budou se Češi konečně radovat pod vedením finského kouče Kariho Jalonena?

Zdroj