Téma Pavla Fischera: Investiční dohoda mezi EU a Čínou

1 měsíc starý 26

Podcast: Play in new window | Download

Tak zvaný „daňový balíček“ je rozsáhlá změna v daňovém systému, která se ve čtvrtek 10. prosince 2020 dostala na pořad hlasování v Senátu.Předně je třeba říci, že na projednání na výborech a na přípravu před jednáním Senátu bylo extrémně málo času. Na pečlivé projednání tohoto návrhu bychom potřeboval měsíce, nikoli dny. Standardní lhůta třiceti dní je už tak dost krátká, tentokrát bylo času ještě méně. Proč? 

Protože zákony, které by od prvního ledna měly začít platit, mají na uvedení do život už jen 20 dní. Vláda navrhla změny v daňových zákonech doslova na poslední chvíli. Firmy, na které tvrdě dopadla pandemická krize, zatím ani netuší, podle čeho se bude řídit od prvního ledna účetnictví. A tomu se nedá říkat odpovědná správa země, ale jeden velký zmatek. 

V jaké situaci se naše země nachází? 

Krize v naší zemi trvá několik měsíců. Je to krize, kterou vyvolala pandemie koronaviru. A zatím nevíme, kdy tato krize skončí. Zato víme, že bylo a ještě bude nutné mobilizovat všechny zdroje v naší zemi, a to zdaleka nejen rozpočtové.

Vláda se za tu dobu nenaučila situaci efektivně řídit. Dokonce obchází vlastní systém opatření, který si zvolila. Jako kdyby podcenila přípravu na další vlny pandemie. Ani po dlouhých měsících pandemie nikdo pořádně neví, co zítra vláda ohlásí a čím se ve skutečnosti bude řídit. Celé skupiny obyvatel, celá odvětví, naši podnikatelé nebo zaměstnanci jsou v mimořádně složité situaci. Trvá nejistota, vyhlížíme a čekáme, až bude konečně k dispozici účinná vakcína a my uvidíme světlo na konci tunelu. A do toho přichází změny daňových zákonů.

O daňových změnách se rozhoduje ve chvíli, kdy vláda navrhla rozpočet s rekordním deficitem. A tak musíme položit otázku, jaké další zadlužování naše ekonomika unese a do čeho prostředky budeme investovat. Navzdory tomu všemu vláda, kterou bych já osobně jen s nelibostí pověřil řízením mnohem menších projektů, než je národní hospodářství, plánuje i další velké kroky. Připravuje například tendr na stavbu nového jaderného reaktoru v Jaderné elektrárně Dukovany, a to v situaci, kdy ještě neodpověděla na všechny otázky: nejedná se tu jen o otázky rozpočtu, ale především bezpečnosti.

Sečteno a podtrženo, vláda, která by měla být lidem oporou, místo toho vzbuzuje obavy, neodpovídá na celou řadu výzev současnosti. Dokonce zmátla už i ty, kteří se zkoušeli řídit například systémem, který známe pod zkratkou PES. Stejný zmatek, aby toho nebylo málo, provázela i příprava rozpočtu a daňového balíčku, o kterém je dneska řeč. Jak jinak si totiž vysvětlit stav, že Poslanecká sněmovna včetně vládního hnutí ANO přijímá návrh, proti kterému dnes vystupuje paní ministryně financí a žádá nás o jeho opravu?

Jistě, ve sněmovně se leccos dá prosadit, zvláště když je pozdní hodina a pozornost ochabne, ale z hlediska formálního hned několik věcí stojí za pozornost. 

S daňovým balíčkem totiž přichází celá řada návrhů, které předložil poslanec Andrej Babiš. Bezpochyby vstoupí do dějin, že tento muž, který o parlamentu už tolikrát mluvil jako „o zbytečné žvanírně“, nyní objevuje nové možnosti a jako poslanec mění i to, co by jako předseda vlády vůbec nemohl prosadit. 

Návrh premiéra by totiž musely předem dostat k vyjádření nejrůznější resorty, například i Národní rozpočtová rada, Legislativní rada vlády a další, a premiér by tedy nemohl předložit něco v tak neuspořádané podobě a s tak devastujícími dopady na rozpočet.

Andrej Babiš totiž návrhem prohlubuje dlouhodobý strukturální deficit, který bude velmi pracné odstraňovat. Využívá svého poslaneckého mandátu, provádí kličku, která by možná na fotbalovém zápase znalce zaujala, ale která nesvědčí o péči řádného hospodáře. Spíše připomíná příručky z vedení volebních kampaní.

Jak to přeložit do běžné řeči? A jak tomu máme rozumět? 

Sněmovna parlamentu schvalovala poslanecké návrhy, které nebyly otestovány, propočítány vládní expertizou, a to je hrubá chyba. Mezi základní principy vlády práva patří předvídatelnost. Proto platí, že každý návrh rozpočtu je proces, v němž je potřeba doložit, kde se na nové výdaje seženou zdroje. Pokud tak neučinil, není ani čestné, a není ani možné, aby předseda vlády tuto svoji roli pomíjel a předkládal návrh zákona pouze jako poslanec. Navíc, aby předložil něco, co předem důkladně nebyl projednal se všemi dotčenými. Ale to pořád není všechno.

Vláda nedokázala připravit do parlamentu návrh na změnu daní s vyčíslením, odůvodněním a jasnými podklady o tom, jak tento deficit bude hradit. Andrej Babiš předložil zásadní změnu daní jako poslanec, přičemž místopředseda vlády Hamáček udělal něco podobného. Ano, i on totiž předložil jako poslanec svůj vlastní návrh. Pánové poslanci si začali rozdělovat hřiště. Zapomněli, že mají odpovědnost ve vládě. Ale taková vláda, která nevládne, patří do starého železa.

Situace, do níž jsme se tím pádem dostali, je proto velmi vážnou zprávou pro občany České republiky. Vláda přestala rozhodovat ve sboru, poslanci se rozhodli soutěžit se svými návrhy samostatně. A tak jsme svědky, že vláda nenašla shodu ani nad něčím tak důležitým, jako je rozpočet, protože i o něm vláda rozhoduje jako celek.  

Toho času jeden premiér, a jeden vicepremiér, kteří působí též jako poslanci, nenašli shodu před rozhodujícím hlasováním. A tak předstupují před sněmovnu, aniž by vysvětlili dopady a propočty všech variant, a vydávají se docela odlišnými směry. Pan premiér přestal v tu chvíli spolupracovat s předsedou vládní ČSSD, vládní koalici vyměnil za ad hoc parlamentní spojení s jinými parlamentními subjekty, konkrétně ODS a SPD.

Pokud je základním rysem právního státu odpovědnost exekutivy za správu země a pokud k tomu patří, že vláda se chová předvídatelně a podle toho navrhuje změny v zákonech, což v případě těch rozpočtových nebo daňových například znamená, že nalezne odpovídající příjmy pro navrhované změny, pak nám pan poslanec Babiš předvedl světový unikát. Je mi líto, že u toho musíme jako senátoři i jako občané asistovat. Situace, do které se Česká republika tak dostala, je nedůstojná a je velmi citlivá. Náklady totiž budeme platit všichni.

Co k tomu říci závěrem? Mám 6 bodů.

Zaprvé, nedávno jsme v senátu přijali předsedkyni Národní rozpočtové rady, paní Evu Zamrazilovou. V rozpravě, kterou jsme s ní vedli a která byla velmi zajímavá, jsem se zeptal na to, jak mohou vypadat témata, která před volbami mohou zničit státní pokladnu. Mluvila o nich jako o dárcích před volbami. A rovnou nabídla několik příkladů, na které bychom měli dávat pozor. Jsem přesvědčen, že je naší povinností zkoumat i ty daňové změny v zákonech právě touto optikou, protože tam předvolební dárky najdeme ve větším počtu. Problém u dárků je, že je někdo musí zaplatit. 

Zadruhé, ti, co měli a mají stále ještě v programu politických stran přípravu na přijetí jednotné měny v rámci eurozóny, ti by měli začít studovat dopady daňových změn na veřejné rozpočty. Protože vstup do eurozóny se po přijetí těchto daňových reforem vzdálí. Naopak ti, kdo vstup do eurozóny neberou jako prioritu, by měli ale také zpozornět. Protože podle varování expertů ekonomiky, které nejsou uvnitř eurozóny, mohou být z různých důvodů zranitelnější a také jim může trvat déle vyrovnat se s následky ekonomické krize.  

Za třetí. Při stejně příležitosti jsme mluvili o penzijní reformě. Právě nutnost připravit se co nejdříve na postupující stárnutí populace je významným apelem na každého, kdo zasahuje do výdajů státního rozpočtu. Překvapuje mě, že pan premiér nebo paní ministryně financí dnes nebijí na poplach. Měli by přeci mluvit o neodkladné reformě důchodů, mají ji dokonce v programu vlády, ale z toho programu zbyly jenom cáry. Jenže na reformu podobného rozsahu budeme potřebovat zmobilizovat nejenom politický, ale především rozpočtový kapitál, jinak se nám něco takového nepodaří.

Za čtvrté. Paní ministryně financí používá nový výraz „daňový mix“. To je pro veřejnost důležité spojení, protože tak označuje výrazné zvyšování daní. Každý, kdo umí počítat, proto musí být na pozoru. Vláda sice tvrdí, že snižuje daně, ale otázka je, na jak dlouho to bude. Příští vláda bude totiž muset daně razantně zvýšit. 

Za páté. Ti, kteří mají za svůj cíl prorodinnou politiku a radují se, že se vytvořily nové možnosti na slevy na daních podle počtu členů rodiny, by měli zbystřit. Zaplaťpánbůh za podporu rodin. Ale měli bychom našim dětem a našim vnoučatům také vysvětlit, že to zaplatí oni, protože i  tak bude vypadat dopad opatření, o kterých dnes rozhodujeme.

Za šesté. Ti, kteří se radují, že kraje a obce dostanou aspoň něco z prostředků, které potřebují do rozpočtu, by také měli zpozornět. Neboť opravdová autonomie samosprávy přeci nevychází z toho, že každý rok čekáme před ministerstvem financí, a prosíme, aby nám šéf resortu zvýšil rozpočty. Ta skutečná autonomie samosprávy vychází z důkladné reformy rozpočtového určení daní. Teprve až samosprávy dostanou rozpočtovou autonomii, dostanou odpovědnost a sebevědomí, aby jednaly podle pravidel řádného hospodáře. Je proto nejvyšší čas provést takové změny, aby naše samosprávy byly autonomní a nemusely čekat na to, co jim vláda laskavě přiklepne.

Za sedmé. Ty, kteří se radují, že bude na investice, musím varovat. Ono rozhazovat peníze z vrtulníku je také metoda. Ale byl bych ve velkých obavách, aby tyto peníze například vláda dala na projekty jako je kanál Dunaj – Odra – Labe nebo na něco dalšího. Protože pak z České republiky zůstane skanzen, rychlé dráhy rychlovlaků v Evropě nás budou objíždět velkou oklikou. Staví se už dnes obchvaty České republiky, aby se ostatní nemuseli u nás zdržovat průjezdem krásnou krajinou, která připomíná památkově chráněnou, jenže skanzen připomínající rezervaci.

Dávejme pozor, aby prostředky, které tolik potřebujeme, se investovaly do výzkumu, do vývoje, do vzdělání, do programů, které nás přenesou do nového tisíciletí, abychom nezůstali zakleti v tom minulém.

Mluvíme o odpovědné správě rozpočtu. Je zajímavé, že senát přijal v červenci 2020 usnesení, kterým vyzývá vládu, aby s velkou pozorností přistupovala k dlouhodobé udržitelnosti veřejných rozpočtů. A v listopadu 2020 přijal Senát další usnesení, kterým senátoři, poté co opět vyslechli šéfku Národní rozpočtové rady, apelovali na vládu, aby zabránila riziku rozvratu veřejných financí s negativním dopadem na budoucí vývoj ekonomiky i životní úroveň občanů.

Teď si položme otázku, co se stalo od té doby? Co se za tu dobu změnilo? Přišla podivná reforma daňových zákonů, která situaci ještě zhorší.

Všechno, co přišlo na stůl s touto reformou, mi připomíná špatně založenou stavbu. Zkoušet to opravovat je jen ztráta času.

Když totiž nesprávně založíme stavbu, tak co na tom, když se budeme hádat o to, jestli ta stavba má dobrou fasádu nebo ne. Špatně založená stavba je nestabilní a přinese ještě takové náklady pro každého z nás, že bychom si měli uvědomit, že je možná lépe se o to ani nesnažit. Při jednání o daních na příští rok 2021 jsem nemohl hlasovat jinak. Podpořil jsem, abychom zákon odmítli jako neodpovědný. 

Závěrem stojí za to dodat, že jsem se svým názorem neuspěl. Nakonec byla přijata jakási kompromisní varianta, která trochu zmírňuje důsledky této neodpovědné změny. Ale za to úsilí a za ten pokus to stálo.

Představitelé Evropské komise v posledních hodinách roku 2020 ohlásili, že se jim podařilo uzavřít obchodní dohodu s Čínou. Pracovalo se na ní sedm let a nyní je ještě potřebné, aby se o ní hlasovalo v Evropském parlamentu. Co nám smlouva, na které se obě strany překvapivě shodly během světové pandemické krize, přináší? Je vůbec výhodná? Rád bych nastínil šest oblastí, o kterých bychom měli veřejně mluvit, než bude dohoda ratifikována. 

Za prvé: Co to je investiční dohoda a potřebujeme ji vůbec?

Uzavírat obchodní dohody je rozhodně v zájmu občanů ČR a také EU. Jenomže v tomto případě tkví základní problém ve zcela odlišném světonázoru obou stran – demokratické Evropy a totalitní Číny. Nejde ani tak o investiční dohodu, jako především o politickou deklaraci. Čínská strana se například zavazuje k tomu, že bude pokračovat v úsilí ratifikovat závazné dohody o zrušení nucené práce. Chybí ale závazné datum a konkrétní sankce, pokud by se tak nestalo. Tento závazek přitom Peking dává už několik desítek let, aniž by ho naplnil. 

V investiční dohodě se uvádí řada nových příležitostí rozvoje obchodu a investic v automobilovém sektoru, ve finančních službách, ve stavebnictví nebo ve výrobě, ve zdravotnictví nebo telekomunikacích, v dopravě nebo v technologiích pro ekologii. Čína se například zavazuje k tomu, že v těchto oblastech omezí nedovolenou státní pomoc pro tamní firmy. Právě díky finanční pomoci ze strany státu přitom obvykle drtí světovou konkurenci.

Jenomže Peking fauluje už desítky let. Státní firmy vydává za soukromé a zastírá jejich vlastnickou strukturu. A ani v tomto případě nejde o nové sliby, obdobné závazky už jsme od Pekingu slyšeli, když usiloval o členství ve významných mezinárodních organizacích, například ve Světové obchodní organizaci. Jak šéfka Evropské komise zajistila, aby tentokrát Peking začal plnit své povinnosti?

Za druhé: Komu by investiční dohoda mohla přinést největší zisky a proč by se měli mít zástupci odborů na pozoru?

Státem kontrolované hospodářství Číny je kolos, který může zbořit světovou hospodářskou spolupráci. Nabízí sice obrovský potenciál, ale odmítá dodržovat pravidla. A proto bude čínský systém vlastně vždy vzdálený spolupráci s otevřenými ekonomikami. Není tedy kompatibilní ani s trhem v České republice, protože naše ekonomika je mimořádně otevřená a ve srovnání s Čínou relativně malá. Čína uplatňuje agresivní hospodářskou politiku. Jak všechna rizika vyhodnotila česká vláda, který se na vyjednávání podílela?

Čínské hospodářství vytváří obrovské přebytky. Trh funguje nedostatečně, namísto volné soutěže do toho vstupuje stranické vedení a přebytky zkouší nejlépe vyvážet někam do zahraničí. Tak, jako Čína v minulosti položila ocelárny celého světa svou státem dotovanou výrobou, může položit další odvětví v nejbližší budoucnosti. 

V Pekingu zpracovali strategii s názvem Made in China 2025. A k tomu si zvolili deset oblastí, v nichž chtějí vybudovat gigantické firmy, které se prosadí na světových trzích. Tato odvětví bychom si měli zapamatovat. Jedná se konkrétně o informační technologie, robotiku, letectví, námořní dopravní prostředky, kolejovou dopravu, automobily na nový pohon, výrobu elektřiny, zemědělské stroje, farmacii a lékařské přístroje. 

V každé z těch oblastí jsou u nás vynálezci, podnikatelé, inovátoři, vědci nebo celé firmy, které se mohou dostat do hledáčku plánovačů v Pekingu. Nebylo by to ostatně poprvé, ty zkušenosti Češi už mají, jak jsme se dozvěděli na veřejném slyšení na téma Národní bezpečnost a obchod s Čínou. Slyšení pořádal bezpečnostní výbor pod mým vedením v září 2019. 

Pokud se nepřipravíme včas, ve všech jmenovaných sektorech si Čína prosadí takové postavení, že to nejen u nás, ale i v dalších zemích bude spět k zavírání podniků a masívním ztrátám pracovních míst. A to bude mít dopad na trh práce v zemích Evropské unie a také v České republice. Proč nejsou vlastně odboráři slyšet mnohem víc? Dodávám, že v Číně není možné ani zakládat odborové organizace, natož vyjednávat v rámci tripartity s vládou. I tady platí, že Čína sice chce sedět za stolem všech přestavitelných organizací, ale jejich pravidly se odmítá řídit – v případě odborů jde o pravidla Mezinárodní organizace práce. 

Za třetí: Jak důležitým aktérem je EU na čínském trhu?

Evropské společnosti podle posledních údajů investovaly na čínském trhu celkem 140 miliard EUR. To by mohlo na první pohled vypadat jako velké číslo, ale pokud se podíváme na statistiky přímých zahraničích investic do Číny v minulém roce ze všech zemí světa, představuje Evropa malý zlomek. 

Na prvním místě figuruje Hongkong se 66 % podílu přímých investic do ČLR. Dost pravděpodobně v případě investorů z tohoto „zahraničí“ půjde spíše o firmy, které komunisté z Číny založili na jiné adrese, aby využili výhodných daní a přístupu na světové trhy. Na druhém místě statistiky investorů je s necelými čtyřmi procenty Singapur, další země ani nemusíme zmiňovat. Zahraniční aktéři totiž musí při vstupu na čínský trh překonávat velké překážky. Ve vyjednané investiční dohodě čteme, že se evropským firmám umožňuje podnikat ve zdravotnictví dokonce v několika pečlivě vybraných čínských městech. Teprve při tomto čtení si člověk uvědomí, že přicházíme do Číny opravdu z velké dálky. Zatímco my otevíráme jednotný evropský trh, Čína několik měst. 

A to jsme nezačali ani mluvit o tom nejdůležitějším, tedy o investicích do důvěry a do ochrany základních svobod. Pokud jsou čínské banky z velké části pod kontrolou strany, pokud soudnictví není nezávislé, pokud tu nefunguje svoboda informací, takže se ani včas nedozvíme, jak si která firma stojí, pak si nelze v Číně dost dobře představit zdravé svobodné podnikání. 

Za čtvrté: Dění v Číně řídí a ovlivňuje komunistická strana. 

Vliv komunistické strany se projevuje na každém kroku. Mluvíme-li o hospodářství, pak si stačí přečíst zákon o podnicích, který stanovuje, že základní organizace komunistické strany mají všude působit v souladu se stanovami komunistické strany Číny. A firmám zákon ukládá, aby pro činnost komunistů vytvořily odpovídající podmínky. Takže rozhoduje strana, a to doslova v každém podniku.  

Jak uvádí oficiální zpráva amerického Kongresu právě k podmínkám pro podnikání v Číně, komunistické politbyro vyžaduje upravovat vnitřní pravidla firem tak, aby mohl člen komunistické strany být součástí nejvyššího vedení společností. Jistě, z hlediska čínských komunistů je to jedině správně, ale z hlediska podmínek pro podnikání našich firem je to noční můra. Jak asi takový čínský komunista v Evropské firmě bude uvažovat? Komu bude loajální? Komunistické straně, jak má uloženo? 

Situace má k rovným podmínkám daleko. Podnikání na čínském trhu přináší čím dál větší riziko a je nejvyšší čas, aby naši podnikatelé slyšeli od vlády České republiky, že jim nemůže garantovat férové podmínky při jejich pronikání na čínský trh. Potom ale každý, kdo se tam vydá, musí započítat do svého podnikání velkou míru rizika.       

Za páté: Celá investiční smlouva by mohla EU přinést ekonomické i politické náklady.  

Pokud Peking tak drze odmítá dodržovat základní pravidla pro pracující a pro odboráře, přestože se k tomu zavázal, pokud odmítá odstranit nucenou práci, jak se zavázal dobrovolně před desítkami let, a namísto toho staví rekordním tempem pro miliony Tibeťanů a Ujghurů pracovní lágry, působí uzavírání další nové dohody pokrytecky. Je na EU, aby našla způsob, jak bouchnout do stolu a vymáhat na Číně staré i nové závazky. V opačném případě poslouží jako stafáž v čínské světové hře o moc a nebude jí to nijak k užitku. 

Za šesté: Komu to prospěje? 

Určitě by bylo chybou říkat, že snaha o rozvoj spolupráce s Čínou je zbytečná a vyjde pokaždé vniveč. Ze spolupráce bude určitě užitek. Nejspíše to potěší velké korporace, u nichž se ještě na několik let zvýší zisk, než se eventuálně dostanou úplně pod kontrolu čínských hráčů nebo se pro ně změní podmínky, protože strana rozhodne. Výhody se ve světle uzavřené dohody už nemusí týkat menších firem, které přijdou na buben v houštině čínského hospodářství, kde se bez dobrých stranických konexí byznys prostě nemůže podařit. 

Užitek z investiční dohody rozhodně nebudou mít řadoví občané našich zemí, protože právě v době, kdy by bylo třeba zvyšovat bezpečnost našich ekonomik proti predátorským postupům čínských státních aktérů, tak trochu v naivní víře otevíráme náruč bez dalších podmínek. Je tedy nejvyšší čas, aby vláda České republiky vysvětlila, jak si smlouvu představovala a s jakým cílem ji doporučila uzavřít.

Co by EU mohla dělat jinak, když nemáme na výběr, protože na Čínu narážíme doslova na každém kroku? 

Je potřeba hledat nové cesty, posílit soběstačnost a spolupráci s jinými partnery. Stálo by jistě za to prohloubit spolupráci například s Indií, která má obrovský hospodářský potenciál. Právě Indie se začala bránit před rostoucím vlivem Číny a hledá alternativy. Země EU jsou demokratické, stejně jako Indie. Nebo nabídněme kooperaci Taiwanu, který dokonce vyhlíží, až s námi bude moci uzavřít hospodářskou dohodu. Je to světový lídr například ve výrobě komponentů pro počítače. Anebo rozvíjejme obchod s Austrálií, kterou Peking těžce trestá za údajně protičínské postoje. A to dokonce přesto, že existují čínsko-australské dohody o hospodářské spolupráci, v nichž se jistě o žádných takových trestech pro neposlušnost Australanů nemluví. Jenže pro komunisty v Pekingu je respekt k suverenitě jiné země – třeba Austrálie – něčím naprosto nepodstatným. Poučíme se z toho dříve, než bude pozdě? 

Naprosto chápu, že obrovský čínský trh leckoho okouzluje. Ale měli bychom si uvědomit, že všechno zdaleka nemůže být na prodej. A přivírat oči nad tím, jak se doposud komunistická Čína stavěla ke svým mezinárodním závazkům, by mohlo být fatální chybou. 

Jsem rozhodně pro rozvoj oboustranně výhodných vztahů. Ale ne za každou cenu. Je naivní očekávat, že Peking splní podmínky, které jsou ve smlouvě zakotveny, například zrušení nucené práce. Je samozřejmě správně, že to evropští vyjednavači do smlouvy zakotvili. Teď ale zbývá prosadit, aby nešlo o závazek, který vyzní v covidem zasažené Evropě poněkud dutě. 

Zeptám se proto naší vlády, co to v Bruselu s Čínou vlastně vyjednala. K jednání dávala svůj souhlas opakovaně také Praha, byl to osobně ministr průmyslu a obchodu a dopravy. 

Až dojde na ratifikaci v Evropské parlamentu, bude to skvělá příležitost a těším se na tu zásadní politickou diskusi. Protože zásadní politickou diskusi v EU potřebujeme jako sůl.

Zdroj