před 1 týden
32
Rozhovor o herectví, aktivismu na Českém lvu, životě se slavnými rodiči, vizionářství i obyčejném štěstí.
„Občas ze sebe tak jako vystoupím, koukám na sebe a ptám se sama sebe: Proboha, co to děláš, proč se předvádíš před lidmi,“ popisuje během rozhovoru pro časopis Neovlivní herečka Tereza Brodská svůj trochu zvláštní vztah k vlastní profesi.
Mluví v něm otevřeně, ale bez jakékoli trpkosti i o nestandardním vztahu se svými slavnými rodiči Janou Brejchovou a Vlastimilem Brodským. A při tom trousí sebeironické poznámky, které do výsledného rozhovoru nezapadají. Třeba když se natáhnu a s omluvou jí uzmu z ramene padající vlas. „To víte, po padesátce všechno padá dolů,“ utrousí a pokračuje ve vyprávění o tom, že by profesi klidně z minuty na minutu změnila, ale už je podle ní pozdě.
Tereza Brodská v představení Nadechnout se života. Foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt
Víc než dvacet let. Tolik času uplynulo od derniéry hry Jak vraždili sestru Charlie, v níž se Tereza Brodská sešla na jevišti Divadla Ungelt s Alenou Vránovou a Valérií Zawadskou, do letošní premiéry kusu Nadechnout se života. Na stejné scéně je její hereckou partnerkou Jitka Smutná; vedou slovní souboj ženy opuštěné manželem a jeho rovněž opuštěné milenky, která je výrazně starší než zrazená manželka. A mezitím? Tereza Brodská na prknech nevystoupila, protože, jak sama říká, projekt WTF Natálie Kocábové, v němž účinkovala v roce 2015 v Rock Café, se jako klasické divadlo nepočítá.
Neo: Co máte proti divadlu?
Nic zásadního. Kdybych měla něco proti divadlu, tak se asi nevrátím po dvaadvaceti letech na jeviště. Jen k němu mám trochu zvláštní vztah a nevím, jestli to budu umět dobře formulovat.
Respektive jde o vztah s herectvím jako takovým. Víte, mí opravdoví blízcí přátelé jsou z jiných oborů než z herecké branže. Dost často z lékařského prostředí. A když si to srovnáte – jejich práci a herectví –, tak mám jednoznačný pocit, že herectví se přikládá mnohem větší význam, než má. Nikdy jsem vlastně nebyla stoprocentně přesvědčená, že dělám něco, co má smysl. Protože ve svém důsledku je to něco, co ten svět ve skutečnosti doopravdy nepotřebuje.
A čím jsem starší, tím to pociťuju víc. Plus na divadle nemám pocit kontroly. Když natáčíte film nebo seriál, tak jste uzavřená skupina lidí, kteří něco tvoří. Snaží se, já teda určitě, tomu dát maximum. Za mě klidně 200 procent. A když to všechno dobře zapadne, tak se to dá dělat s určitou lehkostí, a hlavně všichni společně. Vždycky máte kontrolu, možnost opravy, druhého záběru. To na divadle tahle kontrola chybí. Tam je to pokaždé znovu od začátku. A nejsem odtržená od diváka jako u filmu, ale naopak jsem mu přímo vystavena. S tím mám pořád problém.
Neo: Že nenaplníte očekávání?
A to je mi jedno, jestli naplním, nebo ne. Já musím vědět, že jsem to udělala poctivě za sebe. Každý do toho divadla může přijít s nějakým očekáváním od hry, které se míjí se skutečností. Nemůžete se trefit do vkusu nebo očekávání každému v sále. Když se to někomu nebude líbit, tak se mu to líbit nebude. A půjdeme všichni domů a on podruhé nepřijde, nebo už nikdy do toho konkrétního divadla nepřijde. To je v pořádku, to respektuju.
Já to mám spíš tak, že si často na tom jevišti říkám: Co to tady děláš? A to je můj problém. Ne divadla nebo ostatních v tom sále, ale můj. Mám samozřejmě chvíle, kdy si to na jevišti užívám a nechám se pohltit okamžikem. Ale pak jsou chvíle, které by se podle mě herci stávat neměly. Říkám text, a přitom tak jakoby ze sebe vystoupím a hledím na sebe a říkám si: Proboha, co tohle je? Proč se tady předvádíš před lidmi?
Neo: Je v tom jakési pátrání po smyslu vlastní existence? Po tom, co dělat, aby to bylo z vašeho hlediska smysluplnější?
V jistém smyslu asi ano. Já bych neměla problém toho z minuty na minutu nechat. Už nikdy nevylézt na jeviště nebo před kameru. Jenže já nic jiného neumím. A jsem moc stará na to, začínat jinou kariéru. A kdybych se tím ke všemu uživila, byla by to taková třešinka na dortu.
Neo: Máte nějakou představu, co by to mělo být? Vždyť nikdy není pozdě…
Ale je. Kdybych skutečně chtěla měnit směr, tak to znamená třeba pět šest let studií. A začínat s něčím před sedmdesátkou, no to asi fakt není možné.
Neo: Když se vrátím k tomu, že máte trochu zvláštní vztah k herectví. Trochu mi připomínáte písničku od Divokýho Billa Pocit. A tam je verš, trochu nekorektní z dnešního pohledu: „Něco jako má buzík, co se mu nezdaj chlapi…,“ a vy jste herečka, co se jí nezdá hraní…
Já tu profesi nechci dehonestovat. Mě strašně mrzí, že v tom pro sebe neumím objevit tu hloubku. Ten pocit, který mají jiní herci, že něco předávají lidem. Já kolegům, kteří o tom tak mluví a snad to tak i cítí, nerozumím.
Neo: Ale nechodíte se na ně dívat, abyste to pochopila. Protože do divadla, pokud vím, tak taky nechodíte jako divák…
No, protože tam prožívám ten pocit z druhé strany. Koukám na toho člověka, často ho i znám, a říkám si: Že zrovna tenhle člověk tu hraje takovou a takovou postavu? Vždyť to je divné. A proč tak jako tajtrlíkuje…
Neo: A ještě jednou do toho vztahu s herectvím zabrousím. Řekla jste, že natáčení je pro vás lepší. Ale upřímně tomu taky moc nedáte… Když jste převzala druhého Českého lva za film Dvojrole na konci 90. let, tak od té doby jste se objevovala ve filmu spíše sporadicky…
To je ale taky tím, že tady to funguje jinak než v zahraničí. Když tady převezmete Českého lva, tak minimálně rok netočíte, někdy i dýl. To vám potvrdí každý. Nedávno ho dostal naprosto excelentní kameraman Vladimír Smutný za Nabarvené ptáče a jeho první reakce byla: Ježišmarjá, ale já bych chtěl ještě točit, ale teď jsem dostal toho lva…
U nás to tak prostě je. Ve světě naopak, když dostanete cenu, tak to přinese novou práci a přehršel nabídek. Tady ne. A já bych klidně točila víc. Jenže ono moc není co.
O tom, jaké to je žít se jménem slavných rodičů. Proč je dobré mít kolem sebe vizionáře a proč si myslí, že na Českého lva aktivistické projevy nepatří mluví Tereza Brodská v aktuálním časopise Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.
Zdroj náhledové foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt
