Putin nechce být jako bin Ládin. Být diktátorem se ale nebojí, říká muž, který mu pomohl usednout v Kremlu

před 1 měsíc 40

ROZHOVOR / V roce 1995 založil politický technolog, nyní známý galerista Marat Gelman think tank Fond efektivní politiky, který o rok později pomohl zvolit Borise Jelcina podruhé prezidentem a v roce 2000 i vyhrát volby jeho nástupci Vladimiru Putinovi. „Byla to chyba, aby neudělal jsem ji sám,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24. Vladimir Putin, kterého o víkendu čeká další prezidentské klání, se podle něj nebojí být diktátorem. „Říká, že ve světě je hodně diktátorů a on bude jedním z nich. Nechce ale být jako Usáma bin Ládin,“ dodává.

V roce 1990 otevřel Marat Gelman jednu z prvních soukromých galerií moderního umění v Ruské federaci. Zasáhl ale i do voleb na Ukrajině, kde byl politickým konzultantem prezidenta Leonida Kučmy a v roce 2004 krátkou dobu spolupracoval s proruským kandidátem Viktorem Janukovyčem. V roce 2009 založil Permské muzeum moderního umění, kterému šéfoval do roku 2013. Po ruské anexi Krymu opustil zemi. Od roku 2018 je členem vedení opozičního Fóra svobodného Ruska a je aktivní i v Protiválečném výboru Ruska. Koncem roku 2021 byl ruským režimem označen za zahraničního agenta. Nyní žije v Černé Hoře.

V 90. letech jste pracoval jako politický technolog a určitým způsobem jste pomohl Vladimiru Putinovi stát se prezidentem Ruské federace. Vnímáte to s odstupem času jako chybu?

Máte pravdu, podílel jsem se na jeho kampani, ale nebyl jsem tím nejdůležitějším člověkem. V mém životopise jsou dvě věci, které bych možná chtěl změnit. Jednou z nich je moje účast na Jelcinově kampani v roce 1996 proti komunistům. Byl jsem jejím duševním otcem. V té době jsme se báli, že se komunisté vrátí k moci. Nyní chápu, že by možná bylo lepší, kdyby se vrátili, ale instituce by zůstaly svobodné. Jsem z Moldavska a tam komunisté skutečně vyhráli, ale demokracie a svobodná média zůstaly zachovány a nyní vyhrávají volby demokraté. Byla to chyba, aby neudělal jsem ji sám.

V roce 1999 jsem byl šéfem kampaně demokratů. Bylo to poprvé, kdy se dostali k moci. Lídry tehdy byli Němcov, Kirijenko a další. Němcov mi řekl, ať jdu dělat Putinovu kampaň. Tehdy ho ještě podporoval. V té době už bylo všechno rozhodnuté, takže mojí prací nebylo něco změnit. V kampani jsem ale působil a byla to samozřejmě velká chyba.

Můžete změnit své názory, ale nemůže změnit svůj životopis. I proto jsem nyní poměrně aktivní v Protiválečném výboru Ruska (organizace založená ruskými veřejnými osobnostmi, většinou exilovými, které se postavily proti ruské agresi na Ukrajině a režimu prezidenta Putina, pozn. red.), byl jsem na Ukrajině, na frontě, pomáhám lidem, kteří proti Putinovi bojují, protože cítím, že je to moje chyba.

V srpnu 1999 znala Putina jen dvě procenta Rusů, v prosinci stejného roku ho podporovalo už 60 procent. Jak se z neznámého příslušníka KGB stane ředitel FSB, předseda ruské vlády a později i prezident Ruské federace?

Mezitím proběhla kampaň před parlamentními volbami. Kromě Putina byli všichni budoucí kandidáti na prezidenta šéfy stran, které se této kampaně účastnily. Putin byl ale předsedou vlády a ukazoval, že on je tím člověkem, který je zodpovědný za řešení problémů. Za tři měsíce došlo k znevážení všech, kteří jsou v parlamentu. Na konci prosince už byl Putin velmi populární. Z pohledu politického technologa to byla velmi jednoduchá kampaň.

Kdybych ale měl říct, proč si Jelcin vybral právě Putina, měl bych problém. Lidé chtěli někoho, kdo je Antijelcin, a Putin tak vypadal. V roce 1996 jsem pomohl Jelcinovi, který byl v té době ve špatném stavu, vyhrát prezidentské volby. V tom momentě byla zničena nezávislá média a volební systém. Všichni oligarchové se domluvili, že média pomůžou porazit komunisty, a Jelcinovi se to líbilo. Nikdo ho nekritizoval, všechno bylo dobré. Když vyhrál, řekl, že takovou situaci chce navždy. Když přišel Putin, měl všechno připravené a bylo jednoduché udělat další krok k diktatuře.

Když se mluví o Putinovi a Jelcinovi, vždy si vzpomenu na část filmu Svědkové Putinovi režiséra Vitalije Manského, kde po prezidentských volbách v roce 2000 Jelcin čeká na to, až mu Putin zavolá. Jaký byl mezi nimi vztah?

Já tomu rozumím tak, že když se Jelcin, jeho rodina a lidé kolem něj rozhodli pro Putina, byli si jistí, že bude jejich člověkem, že budou vládnout dál jeho prostřednictvím.

Na začátku tomu tak bylo, ale když Putin nechal zavřít Michaila Chodorkovského, myslím si, že jedním z cílů bylo zničení komunikace s Jelcinovou rodinou, protože jeho rodina a Vološin, který byl šéfem Putinovy administrativy, garantovali Chodorkovskému, že nebude zatčený. Když se tak stalo, Vološin skončil. To byl moment, kdy Putin ukázal, že je stále člověkem z KGB, a ne členem rodiny.

Vládne nyní Putin sám, nebo ho někdo vodí jako v 90. letech, jak tvrdíte?

Putin není sám. Nyní se nezajímá skoro o nic, zajímá se pouze o válku. Samozřejmě že někteří oligarchové vládnou, ale jen díky tomu, že jim k tomu dává možnost. Lidé mluví o ruských elitách, které jsou v okolí Vladimira Putina, ale já říkám, že to nejsou elity, ale nomenklatura. Elity jsou lidé, kteří jsou u moci, protože něco reprezentují, v nomenklatuře jsou lidé, protože jim diktatura dala moc.

Myslím si, že nyní existuje pár lidí, kteří jsou velmi důležití, protože Putinovi pomáhají řešit problémy, jako byl třeba ten s Prigožinem. Samozřejmě že mají vlastní moc. Například Abramovič je jediným člověkem, kterému Putin věří a může mluvit s lidmi mimo Rusko. V situaci, kdy s nimi Putin nemůže mluvit, je pro něj důležitý.

Poznáváte v Putinovi, který odstartoval největší konflikt v Evropě od druhé světové války, toho muže z 90. let, se kterým jste pracoval?

Víte, v roce 1999 mi zavolal Jegor Gajdar (od 15. června 1992 do 14. prosince 1992 úřadující premiér Ruské federace, hlavní ideový tvůrce ekonomických reforem začátku devadesátých let v Rusku, pozn. red.) a řekl mi, že v Petrohradě jsou lidé, kteří by se mnou, s Němcovem a dalšími chtěli mluvit. Byla to skupina demokratů, kteří Putina znali z dřívějška. Tito lidé nám řekli o Putinovi všechno, že děláme velkou chybu. My jsme si ale říkali, že to jsou kecy. Byla to optika lidí, kteří Putina prokoukli, nebyla ale naše ani 99 procent společnosti.

Myslím si, že škola v KGB byla možná i hereckou školou. Jeho transformace začala mezi roky 2004 a 2008. V té době se změnil v člověka, kterého vidíme dnes.

Když poslouchám, co Putin tehdy říkal, byl fantastický. Říkal, že jen blázen by chtěl být prezidentem více než jedno volební období, že je to velmi špatné pro zemi i pro člověka, že Rusko chce být součástí Evropy. Říkal to, co od něj lidé chtěli slyšet. Myslím si, že škola KGB byla možná i hereckou školou. Jeho transformace začala mezi roky 2004 a 2008. V té době se změnil v člověka, kterého vidíme dnes.

O víkendu budou v Rusku volby. Jaká nyní panuje v Kremlu nálada?

Z jedné strany volby nesnášejí, protože je nemají pod kontrolou. Z druhé strany je milují, protože je to doba, kdy jim tečou peníze. Na podzim se hodně snažili Putinovi vysvětlit, jak důležité volby jsou. Není to ale jednoduché. Putin vyhraje, a pokud ne, někdo stejně napíše, že vyhrál. Je pro ně důležité volby legitimizovat. Je tam ale i další skupina lidí, která tvrdí, že legitimizace voleb není potřeba a že je důležité, aby všechno proběhlo v klidu.

Dnes mají pouze jeden problém. Jde o projekt Poledne proti Putinovi. Lidé do volebních místností přijdou v poledne, budou se tvořit fronty. Jde o legální demonstraci proti Putinovi. Je to šance, jak ukázat, že lidé jsou proti jeho režimu a válce na Ukrajině, ale bez nebezpečí. Nikdo nemůže přijít a říct, že jsou proti Putinovi. To je hlavní Putinův problém.

Další věcí je to, že jsme napsali dopis evropským politikům, aby volby neuznali. Nebyli jsme ale úspěšní, jen pár jich náš dopis podepsalo. Situaci ale změnila Julija Navalná a náš dopis nyní podepsalo přes 500 politiků. Může se stát, že hodně zemí – možná i Evropská unie – se rozhodne neuznat výsledky voleb. Pro Putina je to velmi důležité, protože se nebojí být diktátorem. Říká, že ve světě je hodně diktátorů a on bude jedním z nich. Můžou si vytvořit mezinárodní frontu diktátorů. Nechce ale být jako bin Ládin. Pokud se svět rozhodne neuznat výsledek voleb, z diktátora se jím ale stane.

Zmínil jste přínos Julije Navalné pro ruskou opozici, o které by se asi dalo říct, že je rozdělená. Část jí je ve vězení v Rusku, část v exilu, další část se Vladimiru Putinovi podařilo zlikvidovat. Myslíte, že se právě Julija Navalná může stát její novou tváří a sjednotit ji?

V současnosti už novou tváří opozice je. Pokud bude chtít, může ji sjednotit. Je problém, že dříve byla více méně jednotná a mimo ni stál Fond boje s korupcí (nezisková organizace založená Alexejem Navalným, jejímž cílem je odhalování korupce mezi vysoce postavenými vládními činiteli, pozn. red.). Nebylo to ale nijak agresivní.

Občas se říká, že nemusíme být jednotní, že máme jiné názory. Například Ilja Ponomarjov se rozhodl, že je dobře, když bude bojovat na ukrajinské straně. Různé skupiny mají odlišné názory, ale všechny jsou proti Putinovi. Problémem je, že Evropská unie řekla, aby se ruská opozice organizovala a měla jednoho člověka nebo skupinu lidí v čele. Chodorkovskij se pokusil uspořádat kulatý stůl, bez Fondu boje s korupcí ale nebyl kulatý.

Když se na Juliji Navalnou podíváte na Wikipedii, uvidíte, že Marat Gelman v roce 2019 řekl, že bude velkou političkou. Před měsícem jsme se potkali v Londýně, v roce 2014 jsme spolu slavili Nový rok. Může být tím, kdo ruskou opozici sjednotí, ale možná si nemyslí, že je to dobrý nápad. Nevím.

Jste známým galeristou, když se podíváte na současné ruské umění, co nám říká o současném Rusku?

Ruské umění je oddělené od ruské vlády. Je důležité rozumět tomu, že například literatura jde mimo Rusko. Spisovatel číslo jedna Vladimir Sorokin žije v Berlíně, Michail Šiškin žije ve Švýcarsku, Ulická v Berlíně. To jsou hlavní ruští spisovatelé. To stejné je i v hudbě a výtvarném umění. Naše občanská pozice je, že jsme proti válce, a říkáme to i našemu publiku.

V Rusku probíhá zvláštní kvazikulturní proces s patriotickou kulturou. Hodně lidí pomáhá vládě umlčet umělce, kteří jsou proti válce.

Existuje ale bohužel i druhá strana. V Rusku nyní probíhá zvláštní kvazikulturní proces s patriotickou kulturou. Kulturu není jednoduché vytvořit, potřebujete deset, dvacet let, ale už existuje.

Hodně lidí pomáhá vládě umlčet umělce, kteří jsou proti válce. Jsme proti této vládě, říkáme, že je to naše chyba. Vzniká hodně poezie o tom, co cítíme, co můžeme dělat. Je důležité dělat každodenní deník a občas nebýt umělci, být dokumentaristy. Hodně umělců tak nyní pracuje.

Vrátíte se někdy do Ruska?

Nevím. Svoji misi vidím tak, že budu pomáhat. Je mi 63 let. Mluvili jsme o mé práci v 90. letech. Myslím si, že není dobrý nápad, aby lidé jako já byli součástí budoucího Ruska. Máme své problémy, udělali jsme chyby, snažíme se zničit tento režim, ale když se objeví nový režim, musí přijít i noví lidé. Pokud budou potřebovat pomoct, pomůžeme jim. V posledních letech jsem se ponořil do evropského uměleckého života. V budoucnosti asi budu důležitější tady. Samozřejmě se tam chci vrátit.

Přečtěte celý článek