Umění být spolujezdcem. Oscarové Drive My Car je plachý klenot

4 měsíce starý 28

Expozice filmu Drive My Car trvá čtyřicet minut, a i když se toho v ní stane hodně, spíš pokorně plyne před očima. Záměrně si udržuje odstup od dvojice hrdinů. Júsuke je slavným divadelním hercem, Oto, jeho manželka, píše scénáře pro televizi. Jejich vztah se zprvu jeví až básnicky jemně. V intimních chvílích si společně vyprávějí smyšlený milostný příběh, který možná bude námětem dalšího televizního seriálu, nebo možná zůstane navždy jen v paměti obou manželů jako jeden z těch vzácných, a přitom zcela pomíjivých artefaktů blízkosti.

Júsuke s důstojností a klidem brázdí velkoměsto v zářivě červeném Saabu 900, autě „staré školy“, se kterým ho zjevně pojí silné pouto. Jeho dráhu záhy přetne v rychlém sledu několik tragických událostí: nehoda, po níž se dozví, že má v oku glaukom, zmeškaný let na ruský divadelní festival, který ho přivede domů ve chvíli, kdy ho žena podvádí s o generaci mladším kolegou. Namísto očekávaného melodramatu ale protagonista reaguje plaše, otočí se a nepozorovaně odchází. Divák se může jen domýšlet proč.

Na cestách autem provází Júsukeho kazeta s Čechovovým Strýčkem Váňou, kterého právě zkouší na divadle. Všechny repliky krom Váňových namluvil klidný, monotónní hlas Oto a stárnoucí herec se do nich pokouší rytmicky přesně trefovat. Jako by mu tahle podivná činnost nahrazovala dialog se ženou a umožňovala mu vyhnout se okamžiku, kdy s ní bude muset mluvit o tom, co je v jejich životě pochroumané. A když má konečně k rozhovoru dojít, nachází Júsuke Oto v jejich bytě mrtvou. Zůstanou jen vzpomínky, kazeta se Strýčkem Váňou, kterého už ale na divadelních prknech nedokáže hrát, a věrný Saab, v němž hrdina alespoň zakouší iluzi toho, že má volant existence pevně v rukou.

Na zadním sedadle

Rjúsuke Hamaguči patří k mladší generaci japonských filmařů, která navazuje na mezinárodní festivalové úspěchy svých předchůdců jako Hirokazu Koreeda, Naomi Kawase nebo Kijoši Kurosawa. Hamaguči se výrazně etabloval pětihodinovým opusem Happy Hour (2015), v němž empaticky pozoroval život čtyř japonských třicátnic. Loňský rok pro něj byl plodný, když v krátkém sledu uvedl nejprve na Berlinale povídkovou antologii Kolo štěstěny a naděje, za niž získal Velkou cenu poroty, a o pár měsíců později pak v Cannes Drive My Car, které si odneslo cenu za scénář. Oba filmy spojuje inspirace literaturou a precizně vystavěné dialogy, nicméně zatímco Kolo štěstěny a naděje působilo poněkud unyle a neživotně, Drive My Car je snímek překypující životem, nuancemi a významovými vrstvami.

Projevuje se v něm režisérův charakteristický cit pro zachycení psychologických detailů a magické všednosti, schopnost dosáhnout absolutní blízkosti tím, že si kamera i vypravěč občas paradoxně udržují odstup a nechávají tak prostor divácké empatii. Jednu z mnoha lekcí, kterou Júsuke ve filmu dostává, je schopnost být někdy jen spolujezdcem, vymanit se z obsesivní potřeby věci kontrolovat a svěřit rytmus existence do rukou druhým. Podobně působí i Hamagučiho režijní metoda.

Tenhle metafyzický přerod má v Drive My Car zcela triviální a srozumitelné vyjádření: dva roky po smrti manželky přijíždí Júsuke do Hirošimy, aby jako režisér nazkoušel osudového Strýčka Váňu pro místní divadelní festival. I když trvá na tom, že své auto bude řídit sám, pořadatelé mu vnutí řidičku, málomluvnou a uzavřenou dvacátnici Misaki. Přítomnost nového elementu v kabině Saabu, kde stále zní magické čechovovské zaříkávání Oto, znamená postupné narušování ulity, do níž se hlavní hrdina uzavřel.

Zkoušení Čechova není jen složitý proces sladění hereckého ansámblu, který mluví několika různými světovými jazyky. Jde především o překonávání bolesti, pocitu křivdy, životní izolace a v přeneseném slova smyslu o dopovězení toho, co mezi Júsukem a Oto zůstalo navždy viset. Cesta k odpuštění někomu, s kým už nemůžeme mluvit, nakonec možná vede jen skrze pochopení a přijetí vlastního smutku. Symbolicky tento proces probíhá v ulicích Hirošimy, jež má s hojením bohaté zkušenosti.

Filmový román

Drive My Car vychází z motivu stejnojmenné povídky Haruki Murakamiho, která se celá odehrává v jedoucím autě, v němž hrdina vede dialog se svou řidičkou. Hamaguči text slavného krajana rozvíjí a obohacuje o další prostory, vztahy a dějové linie. Bez debat jde o nejpovedenější filmovou adaptaci díla japonského prozaika. Z krátké povídky se stává bohatý vizuální román, který všední a privátní strasti protagonisty reflektuje skrze Čechovovu hru a známé dramatické konstelace naopak dává do zcela nového kontextu, když Júsuke vede s ruským dramatikem a jeho postavou zvláštní nepřímý boj. Váňa se pro něj stal rytmickým fetišem, zaklínadlem pronášeným hlasem mrtvé manželky. Zkušený herec zprvu nutí své kolegy pronášet dialogy mechanicky, tak jak se je učí on sám. Postupem času se ale začíná otevírat různým dalším tónům, interpretacím a jazykům, kterými mluví jeho mezinárodní svěřenci.

Hamaguči svou neokázalou, pozornou a nesmírně trpělivou režií dochází k momentům čisté magie, jako je scéna zkoušení v parku, kde najednou dosud zmrtvělý Čechovův text ožije. Jde o zcela unikátní ukázku síly filmového jazyka, který nepotřebuje slova k tomu, aby vyprávěl o věcech pomíjivých, ale klíčových. Zatímco celá řada filmů s výraznou divadelní inspirací upadá do teatrální topornosti, Drive My Car naopak dramatickou linii zcela organicky vtěluje do svého stylu, v němž není ani stopa po patosu a strnulosti.

Júsukeho pozvolné procitání z apatie se výrazně zrcadlí i na jeho vztahu se šoférkou Misuke, kterou hrdina zprvu ignoruje. Právě ona je ale nakonec tím, komu uzavřený a zhrzený herec věnuje svůj nejemotivnější kompliment. Ten opět nemá formu melodramatického citového vyznání, jde jen o konstatování toho, že s ní za volantem se cítí v bezpečí. Přijetí role spolujezdce je první krok k tomu, aby se Júsuke opět stal pánem vlastního života a vymanil se z minulosti mechanicky zachycené na staré kazetě.

Tříhodinová stopáž už dlouho nebyla lépe obhájená než v případě Drive My Car. Dostat se na konkrétní místo, ke konkrétnímu pocitu, k pochopení vnitřních pohnutek zabere čas. Objížďky neexistují. A Hamagučiho režijní mapa je na milimetr přesná. Ke katarzím nespěchá. Připravuje je s ohromující pokorou a trpělivostí. Dialogy jsou stejně podstatné jako to, co postavy nikdy nevyřknou.

Nakonec ani nejvýraznější moment Strýčka Váni, Sonin monolog o utrpení a vykoupení, který jako by konečně nabídl Júsukemu moment prozření a úlevy, ve filmu nezazní. Jedna z postav, němá korejská herečka, ho vyznakuje v momentu tak intimním, čistém, silném a odzbrojujícím, až se tají dech. V malém všedním okamžiku jako by byl náhle obsažený celý vesmír. Tahle mantra dokonale vystihuje mistrná rodinná dramata uznávaného japonského režiséra Hirokazu Koreedy. V Drive My Car se mu Rjúsuke Hamaguči režijní brilancí vyrovnává a navazuje po svém na bohatou tradici japonského filmového realismu.

Ve stísněné kabině jedoucího auta dospívá Drive My Car k existenčním poznáním, která by shrnutá do slov vyzněla zoufale banálně. Hamaguči tak dělá to, co každý skvělý filmař. To nejzásadnější nakonec nechá rezonovat ve svém spolujezdci, divákovi.

Zdroj