Uplynulo sto let od narození Jiřího Šlitra. Jaký ve skutečnosti byl „doktor Klavír“?

před 2 měsíce 65

ROZHOVOR / Před sto lety, v pátek 15. února 1924, se v Zálesní Lhotě u Jilemnice narodil budoucí hudební skladatel, herec, zpěvák, ale také výtvarník Jiří Šlitr. V novém čísle měsíčníku FORUM 24+ o tomto autorovi největších hitů československé pop-music v rozhovoru s Danem Hrubým zasvěceně hovoří spisovatel a moderátor Lukáš Berný, který napsal první Šlitrovu ucelenou biografii s názvem Doktor Klavír. Mohl si to dovolit, patří mezi největší znalce semaforských dějin. „Jiří Suchý mě považuje za svého archiváře,“ říká s úsměvem.

Lukáš Berný se Semaforu věnuje pětadvacet let – jako fanoušek a sběratel. Léta také spolupracuje s Jiřím Suchým, mimo jiné mu digitalizuje archiv, proto mu rukama prošlo opravdu hodně materiálů. Vedle toho oslovil Šlitrovy příbuzné, u kterých je většina pozůstalosti. „Jsou to nádherné poklady,“ říká. „Kupříkladu rodinná kronika, kterou psala Šlitrova maminka o všem, co její děti dělaly (Šlitr měl ještě sestru Olgu, pozn. red.). Jde o neuvěřitelně detailní pohled nejen do dětství Jiřího Šlitra, ale také o zajímavý vhled do dobových souvislostí. On vyrůstal v Sudetech a rodina před nacisty doslova utekla. Dalším úžasným zdrojem informací a zároveň pohledem za oponu byla korespondence S+Š, do níž mě pan Suchý nechal nahlédnout. Mám pocit, že tuhle výjimku ještě nikomu neudělil, takže si toho opravdu hodně cením.“

O čem si oba umělci psali?

„Tak z 95 procent se jedná o věci kolem Semaforu. A vlastně i ta osobní témata většinou souvisí s prací, třeba se vztahy v divadle, které bylo plné velkých talentů, což s sebou většinou nese i silná ega. Takže to tam naprosto pochopitelně občas zajiskřilo. Šlitr se kupříkladu svého času rozešel s Ferdinandem Havlíkem, šéfem orchestru a aranžérem svých písniček. Málo se ví, že Havlík měl dost zásadní podíl na tom, jak ty písničky zněly. Jenže Šlitr se nadchl pro big beat, a Havlík tohle nadšení nesdílel. Došlo ke střetu a Havlík musel ze Semaforu odejít. Podobně se Šlitr poměrně tvrdě rozešel s režisérem Jánem Roháčem. Centrem jejich sporu byla jedna dívka, ale Šlitr na něj po mnohaletém přátelství dost tvrdě zanevřel i umělecky. To je docela zajímavý moment, nechce se mi věřit, že by profesionál jeho kalibru bezesporu velmi talentovaného Roháče odepsal kvůli tomu, že uspěl u dívky, u které Šlitr neměl úspěch. Vůbec to k jeho nátuře nesedí, ale kdo ví. Proto potom Roháč v Semaforu pracoval už jen se Šimkem a Grossmannem.“

Na základě zkoumání všech výše zmíněných zdrojů – můžete říct, jaký Jiří Šlitr ve skutečnosti byl?

„On byl na prvním místě workoholik, miloval to, co dělal, a věnoval se tomu opravdu denně. Neustále kreslil, skládal, hrál na piano. Nedokázal lelkovat, neměl rád nějaké dlouhé debaty o ničem, nebyl typ na nějaké filozofování. Ač měl velký rozhled, obecně víc poslouchal, než mluvil. Ve společnosti byl radši nenápadný, seděl bokem a neupozorňoval na sebe. Pokud tedy nebyl v dosahu klavír, to se proměnil a táhl zábavu klidně hluboko do noci. Měl rád humor, ale nesmál se moc často, on spíš tak po britsku suše glosoval situaci. Miloval cestování, to byla pro něj skoro až vášeň, vzhledem k tehdejším možnostem stihl sjezdit kus světa. Taky hodně rád sportoval, hlavně lyžoval. V zásadě byl ale velmi uzavřený. On do něj nikdo úplně neviděl, ani jeho nejbližší. Miloval samotu a vyhledával ji – ačkoliv měl déle než deset let stálou partnerku, Sylvu Daníčkovou, nežili spolu v jedné domácnosti. Jejich vztah byl poměrně volný a Šlitr toho po pravdě dost využíval, ženy jej velmi přitahovaly. A on je pochopitelně taky.“

FOTO: FORUM 24+

Je pravda, že ani Jiří Suchý neznal blíž přítelovo soukromí?

„Ano, je to pravda, o těch opravdu niterných věcech Šlitr prostě s nikým nemluvil. Se Suchým měli dlouhá léta kamarádský vztah, ale spíš jako s kolegou v práci. To znamená, že se vám perfektně spolupracuje, rozumíte si lidsky, je legrace, máte ho rád, ale prostě s ním nezajdete po práci na pivo. A to byl taky vztah S+Š. Bulvární tisk občas vytáhne, že se nesnášeli, rok spolu nepromluvili a podobně. To jsou naprosté nesmysly. Ale pravdou je, že skutečně niterné přátelství tam dlouho chybělo. Vlastně až v posledním roce Šlitrova života se opravdu sblížili i na té osobní rovině. I tak si ale Šlitr nechával svá tajemství pro sebe, byl prostě takový. Když dvě z jeho tajných dívek otěhotněly, roli otce přijal, pomáhal jim finančně i lidsky, alespoň tak, jak mu čas dovoloval. Ale nikomu to neprozradil, zjistilo se to až po jeho smrti.“

Celý rozhovor o Jiřím Šlitrovi najdete v únorovém vydání měsíčníku FORUM 24+, pro předplatitele je rovněž k dispozici v elektronické podobě zde.

Přečtěte celý článek