V příběhu potřebuji morální otázky, akce mě neláká, proto mi nejde natáčet, říká dánský režisér August

Dánský režisér, scenárista a kameraman Bille August má na kontě už desítky filmů. Během své kariéry získal Oscara, oceněn byl i v Cannes a v Karlových Varech. Na festivalu současného severského filmu SCANDI letos uvedl historické drama Polibek. Pro server iROZHLAS.cz popsal svůj nový příběh a ohlédl se za minulou tvorbou. „Mám několik filmů, u kterých mám pocit, že jsem selhal. Natočil jsem snímky, které bych si rád vyzkoušel znovu,“ říká August.

Rozhovor Praha 11:36 20. února 2024

Film Polibek, který jste představil na festivalu SCANDI, se odehrává v roce 1913. Příběh na motivy románu Stefana Zweiga vypráví o muži, který vstoupí do armády v naději, že očistí své rodinné jméno, ale místo toho se zaplete do sítě závazků a dilemat. Co vás na něm zaujalo?
Jeden producent mě oslovil a požádal, abych si knihu přečetl. Přišla mi absolutně úžasná, tak jsem si řekl, že do toho půjdu. Původně mělo jít o mezinárodní produkci, ale kvůli právním problémům film nakonec nešel natočit v angličtině.

Byl jsem příběhu ale tak blízko, že jsem ho jednoduše musel natočit, tak jsem se obrátil na dánské společnosti. Děj zůstal stejný. Líbí se mi na něm, že vypráví o komplexitě lásky. Může soucit vést k lásce? Nebo láska k soucitu? Mohou předsudky zabránit lásce k druhému člověku? To vše mě fascinovalo.

Hlavní hrdina je chudý Anton, který chce zahájit kariéru v armádě, kde je vše o cti. Pro něj jako pro člověka, který touží v armádě nějak růst, je nemožné mít milostnou aféru s Edith – s outsiderem, s osobou s hendikepem. Je to příběh o dilematech, který je velmi relevantní i dnes.

Jaký je rozdíl mezi prací na mezinárodní produkci a na tvorbě filmu pro dánskou produkci?
V podstatě žádný, v mezinárodní produkci jsou větší karavany.

Film se odehrává v roce 1913, těsně před první světovou válkou, ale hodně se v něm mluví i o politice a přijímání těžkých rozhodnutí, což působí aktuálně i dnes. Jak pracujete s prvky, které filmu přidávají na relevanci více než sto let od samotného děje?
Zaprvé jde o motiv. Soucit, láska a předsudky k outsiderům jsou dnes stále relevantní. I když se dnes podíváme na mladé lidi, třeba na to, jak používají sociální sítě. Z určité skupiny se velmi snadno stanou outsideři, je to kruté.

Snažil jsem se film natočit tak, aby se soustředil na tento motiv a na své postavy, ani ne tolik na konkrétní dobu. Dnes jsme v situaci, kdy v Evropě probíhá válka, to je k neuvěření. A v něčem shodné jako ve filmu.

Jak jste spolupracoval s herci, abyste vytvořil vizi, o kterou jste usiloval?
Když natáčím film, tak trávím hodně času přípravami. Mluvím s herci, čteme scénář, ale nezkoušíme, to nemám rád. Procházíme fázemi vývoje postav a jejich interakcemi. Čím více času strávím přípravami, tím je pak výsledek lepší.

Nerad ale zkouším konkrétní scény, potřebuji tu „čistotu“ zachovat až pro pozdější natáčení. Chci ale, aby herci byli připraveni, přesně věděli, proč se věci dějí a v jaké fázi je jejich vztah.

S představitelem hlavní role Esbenem Smedem, jste v minulosti již pracoval na filmu Šťastný to muž. Byl pro vás první volbou?
Rozhodně. Když jsem pracoval na scénáři, tak jsem se ptal, jestli by měl zájem. Máme dobrý pracovní vztah a už jsou z nás přátelé. Věděl jsem, že to dokáže.

V dramatu Šťastný to muž hraje člověka, který je tak zaujatý sám sebou, že nemyslí na nikoho jiného. Je posedlý sám sebou. Anton v Polibku na sebe naopak vůbec nemyslí, pouze na Edith. I pro něj to byla zajímavá změna.

Hodně vašich filmů se zaměřuje na mezilidské vztahy, v rodinách, mezi milenci, manželi nebo páry. V čem jsou pro vás zajímavé?
Klíčovou věcí při natáčení filmu je zapojení publika a pro to je potřeba zápletka. Jenže zápletka, tedy přesun osoby z bodu A do bodu B přes různé překážky, to je jen vyprávění. A to je jednoduché. Náročné je využití zápletky k zformulování něčeho jiného. Většina mých filmů má premisu, která je důležitá. Jinak nedávají smysl.

Většina dnešních filmů jsou akční filmy. Akce mě neuspokojuje, přijde mi únavná a moc jednoduchá. Já hledám něco jiného, něco, co souvisí se složitostí lidských bytostí. V příběhu potřebuji morální otázky a problematiku.

Často také propojujete historické epizody s lidskými příběhy. Například ve filmu Noční vlak do Lisabonu spojujete dějiny portugalské diktatury s příběhem profesora ze současnosti. Co do vašich příběhů přidává tento lidský prvek?
Specifická historie samotná mě tolik nezajímá. Často ale do mých zápletek přidá něco navíc. Válka a diktatury také odhalují, jak se lidé chovají a jak trpí historickými událostmi.

Zaměřujete se také na těžká témata – ve filmu Tiché srdce jste se zabýval tématem eutanazie nebo tématem apartheidu a segregace ve filmu Sbohem, Bafano. Cítíte, že máte zodpovědnost za to, abyste tato témata zprostředkoval „správným způsobem“, aby působila citlivě?
Nemyslím si, že mám nějakou větší odpovědnost, ale jde o témata, která mě velmi zajímají. Asistovaná sebevražda je něco, o čem se v mé zemi hodně debatuje. Ne že bych to nutně podporoval, ale velmi mě to zajímá.

Populace stárnou a nemocnice dokáží udržet lidi při životě možná i proti jejich vůli. Jednoduše jde o něco, o čem se debatuje. Já o tom debatuji prostřednictvím filmu.

Natočil jste mnoho filmů a zkoumal jste různé žánry. Na jaké klíčové aspekty se zaměřujete, když pracujete na vývoji nového příběhu?
Zkoušel jsem natáčet thrillery nebo akční filmy, ale u mě nefungují. Některým režisérům jdou výborně a to respektuji, ale já to nejsem. Nijak nesoudím konkrétní žánr, tak to prostě je.

V prosinci jsem zrovna dokončil natáčení televizní série o hraběti Monte Christo. Je tam několik akčních scén, které jsou pro mě velmi nudné na přípravu. Není se v nich na co soustředit a jejich natočení trvá velmi dlouho. Když se koukám na akční scény, tak mi nepřijdou napínavé, zajímavé, nic mi nesdělují.

Chápu ale, že obrovská část publika je miluje. Mě ale nelákají, proto mi nejdou natáčet.

Mnoho vašich filmů je také založeno na již existujících knihách. Jak vypadá proces adaptování románových příběhů?
Když měním novelu ve film, tak se musím velmi soustředit na to, o čem příběh skutečně je a co chci vyprávět. Když si vyberu premisu, tak musím sledovat svůj instinkt.

Potom vytvářím scénář, který funguje pro film, aby se z něj nestala jen ilustrace knihy. Pro věrnou adaptaci musím být nevěrný.

Některé z mých oblíbených filmů jako Kmotr, Vykoupení z věznice Shawshank, Přelet nad kukaččím hnízdem nebo filmy Stanleyho Kubricka jsou podle knih a neřešíme to. Jednoduše jsou to výborné filmy.

Když se ohlédnete za svou kariérou, na co jste nejvíce hrdý?
Několik takových momentů mám, ale neprozradím jaké. Mám ale také několik filmů, u kterých mám pocit, že jsem selhal. Když se filmy odkládají kvůli financování, často se mění obsazení, a to je problém. Casting je stěžejní. Natočil jsem snímky, které bych si rád vyzkoušel znovu. Příběh je skvělý, ale chtěl bych změnit obsazení.

Julie Šafová