Válka je hnus. Zóna zájmu je o věčných sklonech člověka k násilí, říká režisér Jonathan Glazer

před 2 měsíce 80

Britský režisér Jonathan Glazer vypráví ve filmu Zóna zájmu o rodině Rudolfa Hösse, velitele osvětimského vyhlazovacího tábora. Sleduje její spokojenou každodennost. Působivý a znepokojivý portrét života u zdi, za kterou se odehrává masové vraždění holocaustu, získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes, pět nominací na Oscara a řadu dalších cen. Zóna zájmu, událost současné sezony, vstupuje do českých kin.

Rozhovor Praha 9:02 14. února 2024

Jak jste adaptoval knihu Martina Amise? Pro čtenáře bude asi velké překvapení, že kniha má stejné jméno, Zóna zájmu, ale naprosto odlišné postavy i děj…
Myslím, že jsem z knihy absorboval její esenci a pak jsem se vydal na vlastní cestu k historickým zdrojům, ze kterých Martin Amis čerpal. A ke skutečným postavám. Například od fiktivního velitele vyhlazovacího tábora a příběhu jeho manželství ke skutečné postavě.

A tak jsem se krk za krokem vzdaloval od příběhu knihy. Ale esence celé knihy byla tou jiskrou, která zažehla můj zájem na tom, abych se na cestu vydal. Vzdálil jsem se příběhu, zajímala mě ta groteskní obyčejnost skutečné rodiny Rudolfa Hösse. Takže jsem v pravém slova smyslu Amisovu knihu neadaptoval, ale pořád byla klíčovou součástí mého tvůrčího procesu.

Řekněte nám prosím víc o sound designu celého filmu. Všechno to, co slyšíme, ale nevidíme, výstřely, křik, hluk, je nesmírně intenzivní. Jak jste zvuk filmu vnímal?
Zvuk byl od začátku nesmírně důležitý, nechtěl jsem vizuálně reprodukovat hrůzy holocaustu. Nemyslím si, že by to byla vhodná cesta. Měl jsem pocit, že děláme dva filmy, jeden, který uslyšíte, a druhý, který uvidíte. Do zvuku šlo stejné úsilí jako do obrazu. A v diváckém vnímání filmu se pak obě roviny prolínají.

Věnovali jsme detailní pozornost tomu, aby zvuková stopa byla autentická a uvěřitelná. Abyste mohli sledovat film a porozumět tomu, co se děje za zdí. Pocítit to, jak je rodina Hössových plně odpojená od toho, co se kolem odehrává. Pracovali jsme na tom mnoho měsíců se sound designérem Johnniem Burnem, starali se o detaily.

Skladatelka Mica Levi je moje kamarádka a hudbu k Zóně zájmu připravovala už v době, kdy vznikal scénář. Postupně jsme se ponořovali hlouběji a hlouběji. A snažili se porozumět. Ve filmu nakonec uslyšíte jen zlomek hudby, kterou Mica Levi složila, ale my jsme to k dokončení Zóny zájmu všechno potřebovali.

Židovský tvůrce

Jste Brit židovského původu a rozhodl jste se udělat film, ve kterém se plně zaměříte na viníky holocaustu a vytěsníte oběti. Pokoušel jste se nimi nějak identifikovat? Nebo vůbec ne?
Jako židovský tvůrce k filmu přistupuju s značnou zodpovědností. Ale snažil jsem se najít způsob, jak se o všech těch událostech vyjádřit způsobem, jaký jsme tu zatím neměli.

Usiloval jsem o film, který vystihne naši podobnost s pachateli. Ne podobnost s masovým vražděním, ale podobnost s lidmi, kteří se vrahy můžou stát. Čím jsme jim podobní? Kde se bere v člověku ta hrozivá kapacita k něčemu takovému? Nebylo to snadné rozhodnutí, ale cítil jsem, že je správné.

Po útoku Hamásu 7. října a následné válce v Gaze posílil antisemitismus v Evropě i v Británii. Jak se k tomu stavíte? Jak je Zóna zájmu relevantní pro dnešek?
Témata filmu se vztahují k současnosti bez ohledu na aktuální situaci, klademe otázky po tom, jestli dokážeme opravdu lidsky reagovat na tragédii a jak je možné, že je jeden lidský život cennější než jiný. Násilí a útlak nejsou řešením. Vedou k dalšímu násilí a útlaku. Já se snažím se mluvit o tom, jakou násilnou kapacitu člověk má.

Holocaust naplánovali lidé s neuvěřitelnými vražednými úmysly, ale pracovali na něm do značné míry obyčejní lidé, kteří se stali tím, kým se stali. Zdá se mi, že to je vzorec, který se v dějinách opakuje.

Idealisticky odmítám přijmout vysvětlení, že člověk prostě má násilné sklony. Doufám, že to dokážeme překonat. Současný konflikt je hnus. Jako všechny války. Ale Zóna zájmu je o dávnějším a trvalejším.

Natáčení v Osvětimi

Film jste natáčel v reálném prostředí, přímo v Osvětimi. Říkám si, jaké to bylo? Jak mohl vypadat třeba první den vašeho natáčení?
Jsou to pocity plné protikladů. První natáčecí den je plný příslibů a optimismu. Objevujete nový svět. Jste jako praktikující filmař plný nadšení a vzrušení. Jste obklopený skvělými kolegy, herci a techniky, ale ten protiklad spočívá v tom, o čem točíte. Tenhle svár jsme všichni cítili po celou dobu.

Spolutvůrce Staříků režíruje nový film. Provazníkův Sbormistr se inspiruje kauzou Bambini di Praga

Číst článek

Osvětim má obří tíhu své historie, samozřejmě. Byla to těžká, ale mimořádná zkušenost, emoční a spirituální výzva…. Snad to aspoň trochu odpovídá na vaši otázku…

Ve filmu se objevuje i dívka, která se snaží vězňům pomoct. Jaký byl obrazový koncept, který provází její pasáže?
Potkal jsem v Osvětimi ve městě devadesátiletou ženu, která mi vyprávěla o svých zážitcích z války. Bylo jí tenkrát 14 let a chodila v noci do míst, kde vězni pracovali. Nechávala jim tam jídlo, hlavně ovoce. Bylo to nesmírně statečné a hrozně nebezpečné. A na tom se zakládá tato část filmu.

Celou Zónu zájmu jsme natočili bez klasického filmového svícení. Všechno jsme natočili za běžného denního světla. A to mě postavilo před otázku, jak natočíme tyto noční scény.

Nemohl jsem přece najednou začít tuto část filmu svítit. Ale jak budeme dívku v noci na poli schopní vidět?

Odpovědí byla termokamera. Její záběry mají jisté kouzlo. Jsou opakem zbytku filmu, ona na nich působí jako světluška nebo záchranný člun, věřím, že je snímání těchto záběrů přidává něco na významu a jejím důležitost v celému ději. Její postava opakem všech hrůz, plamínkem dobra, opakem všeho, co tam jinak vidíme.

Proč pro vás bylo důležité natáčet v Osvětimi? Hrané filmy, které by vznikly přímo tam, jsou raritou. Jak se osvětimské muzeum stavělo k vašemu záměru, že film vznikne přímo u zdi tábora?
Ano, to je samozřejmě hodně citlivé téma. Brali jsme rešerše hodně vážně, v muzeu jsme byli mnohokrát, pečovali jsme o vztahy s historiky a archiváři z Osvětimi v čele s Piotrem Cywińskim, ředitelem muzea. Budovali jsme vzájemnou důvěru a diskutovali o detailech. Potřebovali jsme k natáčení jejich požehnání.

Perspektiva filmu zaměřená na nacistické pachatele je jistě provokativní, ale jim vůbec nevadila. Bavili jsme se spíš o tom, jak bude natáčení probíhat. Bylo to komplikovaný proces, všechno stálo na důvěře a jejich svolení.

V Osvětimi jsem chtěl natáčet hlavně kvůli tomu pocitu, který jsem si odnesl ze své první návštěvy. Chtěl jsem natočit film přímo o tom místě. Dodnes čelíme takovému množství popíračství a revizionistickým pokusům, že jsem chtěl být tak přesný, jak to jen bylo možné. Dům stojí ve stejné vzdálenosti od zdi tábora.

Orientace v prostoru je stejná, to aby například slunce vycházelo na stejné straně. Musel jsem sám věřit, že je to stoprocentní. Aby tomu mohli věřit ostatní. Herci a pak i diváci. Jinde bych takový film nebyl schopen natočit.

Podivínský krčmář toužící po spiknutí. Se stereotypy o Židech v Polsku bojuje muzeum i populární seriál

Číst článek

Groteskně obyčejní lidé

Chtěl jste, aby herci taky studovali historické reálie, nebo spíš, aby používali intuici a empatii?
Ne, to pro mě nebylo důležité. Nesnažili jsme se vytvořit biografický film. Snažili jsme se je ukázat jako nás samotné. Jako naše sousedy. Obyčejné lidi. S ambicemi a touhami, jaké má kdekdo. Chtěli jsme sebe samotné projektovat na ty postavy. Jak groteskně obyčejní byli.

Hannah Arendtová tvrdila, že ti lidé nepřemýšleli. Aby mohli provádět to, co prováděli, nesměli přestat konat, protože by museli začít myslet. A výkon Sandry Hüller v hlavní úloze, to je neustálá aktivita, pořád se něčím zaobírá. Jinak by musela přemýšlet. Chtěl jsem, aby se herci cítili jako doma, pyšní na svůj dům a na to, že se jim daří. A to bylo důležitější než portrét skutečných historických postav.

Co byla vaše největší obava, když jste film začal připravovat a potom znovu, než jste ho poprvé ukázal divákům?
Neuplynul jediný den, abych během příprav o filmu nezapochyboval. Třeba o tom, jestli a jak ho mám vůbec dělat. Děsilo mě to a zároveň jsem cítil, že je to cesta, na kterou se musím vydat. Věděl jsem, že musím nějak zesílit, protože to je nesmírně emocionálně náročný projekt.

Jsem překvapený, jak silný ohlas Zóna zájmu má. Těší mě to samozřejmě, ale přijetí filmu mě opravdu překvapilo.

Pavel Sladký

Přečtěte celý článek