Válka na Ukrajině ukázala, že hlavní zbraň Západu proti Rusku selhává

3 měsíce starý 128

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před dvěma měsíci zahájil Putinův režim válku proti sousední Ukrajině, přičemž západní země v reakci na tuto agresi zavedly rozsáhlé protiruské sankce. Například rezervy ruské centrální banky jsou z velké části zmrazeny, zatímco ruští oligarchové se snaží uchránit svůj majetek v zahraničí.

Západní kapitál už v Rusku fakticky nelze investovat a výrobci špičkových technologií tam téměř přestali dovážet své komponenty. Většina ruských bank je zároveň odpojena (nebo brzy bude) od celosvětové mezibankovní finanční telekomunikace Swift. Na ruské uhlí je uvaleno embargo a současně sílí tlak na konec dovozu ruského plynu a ropy. Jenže může toto všechno stačit Ukrajině k tomu, aby v této válce nakonec zvítězila?

Minulý měsíc ve Varšavě prezident Joe Biden prohlásil, že „tyto ekonomické sankce jsou novým druhem ekonomické politiky, která může způsobit škody srovnatelné s vojenskou silou“.

Zpočátku mnozí očekávali, že takto ničivý ekonomický tlak donutí Kreml invazi přerušit, ale to se zatím nestalo. Už po ruské anexi Krymu v roce 2014 Západ uvalil sankce, které však ruskou vojenskou moc omezily jen málo, pokud vůbec. A ani hrozba sankcí několik týdnů před současnou válkou neodvrátila Putinovu invazi, která začala 24. února.

Někteří dokonce doufali, bohužel mylně, že uvalené sankce vyvolají v Rusku vnitřní nepokoje, které podlomí Putinův režim. Přestože jsou nyní vyhlídky Kremlu na hospodářský růst mimořádně negativní, ukázalo se, že konečný výsledek sankcí bude stejně obtížné předvídat jako výsledek samotné války.

Sankce místo války

Po několik desetiletí západní elity považovaly sankce za vhodnou náhradu vojenského konfliktu. Po skončení studené války ve 20. století se všeobecně očekávalo, že země budou se zapojením do globálního kapitalistického řádu více mírumilovné.

Pokud měly některé země úmysl „rebelovat“, tak ekonomické sankce nabízely poměrně pohodlný způsob, jak problémové státy s nízkými náklady a přijatelným rizikem umírnit. V tomto důsledku se sankce v období od 90. let 20. století do roku 2010 používaly ve velkém rozsahu.

I když Spojené státy v některých případech ještě vojenskou sílu použily, tak většinu autokratických režimů, od Severní Koreje po Kubu, Washington potrestal tím, že je uvalil do ekonomické karantény a prakticky na ně zapomněl. Ruská invaze na Ukrajinu ovšem odhalila nedostatky tohoto přístupu. Ruská federace není poustevnické království, ale ekonomika skupiny G-20, která od zániku Sovětského svazu usiluje o začlenění do světových kapitálových trhů.

Ekonomické sankce v minulosti fungovaly lépe proti menším státům než proti těm velkým. Ve 20. letech 20. století hrozba sankcí rychle a účinně odradila od nežádoucích akcí takové státy, jako byly Jugoslávie nebo Řecko. Nicméně proti větším mocnostem, jako fašistická Itálie nebo císařské Japonsko, se ekonomický tlak tak účinnou zbraní na odstrašení nestal.

„Velké ekonomice bude prakticky vždy trvat měsíce, ne-li déle, než skutečně pocítí deprivaci, kterou sankce způsobují. Pokud je cílem rychle ochromit válečnou sílu Ruska, na zdroje bohaté a nepřátelské jaderné mocnosti s velkou armádou, pak mají sankce jen omezený význam,“ uvedl pro deník The Wall Street Journal (WSJ) Nicholas Mulder, historik z Cornellovy univerzity.

Evropští představitelé si již začali uvědomovat, že samotný ekonomický tlak není schopen ukončit válku takového rozsahu. Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn v polovině tohoto měsíce poznamenal, že evropští lídři se musí rozhodnout mezi „sankcemi nebo zbraněmi“.

„Kdybyste se mě zeptali před dvěma měsíci, odpověděl bych, zbláznili jste se? Ale nyní je to zřejmé, Ukrajina potřebuje další zbraně,“ uvedl pro WSJ Asselborn. Sankce vůči Rusku podle něj pouze doplňují zuřivý odpor, který klade ukrajinská armáda vybavená rostoucím množstvím materiálu od NATO.

Jednota proti Kremlu

USA a Evropa podle Muldera prokázaly při přijímání současného režimu sankcí pozoruhodnou jednotu. Snahy prezidenta Ronalda Reagana o uvalení sankcí proti Sovětskému svazu, Libyi a Nikaragui v 80. letech byly spornější a narazily na odpor německých kancléřů a britské premiérky Margaret Thatcherové.

Evropští představitelé úspěšně tlačili na Reaganovu administrativu, aby zrušila sankce, které by zabránily evropským firmám ve výstavbě plynovodů ze Sibiře. Význam tohoto sporu neunikl současnému ministru zahraničí USA Antony Blinkenovi, který o této zapomenuté krizi Severoatlantické aliance napsal koncem 80. let knihu.

„Udržování sankcí vůči zemi velikosti Ruska bude od USA vyžadovat, aby řídily nejen své spojence v NATO, ale také ty, kteří nejsou západními spojenci. Celkem 37 vyspělých ekonomik koordinuje kampaň za izolaci Ruska. Tato skupina kontroluje přibližně 55 procent světového HDP. Velká část mezinárodního společenství však zůstává mimo tuto koalici,“ říká historik Mulder.

Mnoho latinskoamerických, afrických a asijských zemí se k sankcím zdráhá připojit, mimo jiné proto, že jsou závislé na ruských komoditách a surovinách. Většina rozvojových ekonomik si nemůže dovolit přestat nakupovat ruské produkty bez alternativních zdrojů dodávek.

„Pokud chce Západ přesvědčit nebo přinutit rozvojové země, aby přestaly obchodovat s Ruskem, bude jim muset pomoci zmírnit šok z odklonu od ruských komodit, jinak budou čelit extrémní inflaci, dluhovým krizím a regionálním recesím,“ odhaduje Mulder.

Až nastane čas mírových jednání, budou podle něj sankce užitečným nástrojem. „Vyjednání dohody se může zdát v tuto chvíli nepravděpodobné, ale historie ukazuje, že válečné cíle válčících stran se mohou v průběhu času měnit, zejména v dlouhodobých konfliktech. V případě skutečných mírových rozhovorů by mohlo být postupné zrušení sankcí vázáno na stažení Ruska z ukrajinského území,“ uvedl také Mulder.

Západní vyjednavači by mohli podle ekonomů podobně využít zmrazených aktiv. Vlády USA, Velké Británie, Evropské unie a Švýcarska dosud zmrazily aktiva ruské centrální banky v hodnotě zhruba 400 miliard dolarů a soukromý majetek v hodnotě nejméně 240 miliard dolarů. Západ tím sice značně získal, ale zároveň kvůli sankcím utrpěl vážné finanční ztráty.

Na konci roku 2020 činil stav ruských přímých zahraničních investic 446 miliard dolarů. Velká část těchto peněz byla odepsána, protože západní firmy ze země odešly. Dluhopisy a další investice v hodnotě asi 120 miliard dolarů se staly nenávratnými nebo jim hrozí nesplacení.

Hospodářské sankce proti Rusku otevřely nová bojiště. Ovšem uvalování dalších a dalších sankcí nemůže podle historika Muldera odpovědět na důležité politické a strategické otázky.

„Mohla by jaderná mocnost, jejíž hospodářství a instituce jsou sankcemi zničeny, přejít k demokracii bez vnější pomoci? Sankce samy o sobě nejsou odpovědí. K tomu bude Západ potřebovat příznivá ekonomická opatření a prozíravou diplomacii,“ říká na závěr historik z prestižní Cornellovy univerzity.

Válka na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy

Chcete sdílet, nebo se dozvědět praktické zkušenosti s pomáháním uprchlíkům? Připojte se každé pondělí v 19:00 na naše Twitter Spaces.

Zdroj