před 3 týdny
34
Už nestačí, když budeme jíst zdravě, uplatňovat nejrůznější diety, vyznávat vegetariánství či rovnou veganství. Ústřední hrdinka multiprodukčního evropského snímku CLUB ZERO, kterou představuje Mia Wasikowska (pamatujeme si ji z kostýmních rolí ve filmech jako Alenka v říši divů, Jana Eyrová nebo Paní Bovaryová), totiž začne na prestižní internátní škole prosazovat takzvaně uvědomělé stravování. Není to až taková smyšlenka: s ideou, abychom spotřebovávali stále méně jídla, až se od něho osvobodili úplně, by možná leckteří nadšenci byli ochotni souhlasit.
Důvody k takovému dlouhodobému půstu jsou nasnadě: cítíme se lépe, než když budeme přežraní, zachraňujeme přírodu, neřkuli celou planetu (neboť zvířata, zvláště pak hovězí dobytek, znečišťují ovzduší svým prděním a krkáním, takže nejlépe bude, když se zruší jejich chovy), a hlavně nabouráváme zlotřilý kapitalistický systém, který zbožštil ustavičný růst spotřeby a sobecké zájmy podnikatelů. A neméně podstatné jsou postřehy jak o stádnosti, která nejisté, snadno ovlivnitelné mladé lidi žene ke kolektivnímu přijetí takové ideje, tak o svůdnosti pocitu připadat si výjimečný ve ztotožnění s něčím nadosobním, co považuji za skutečně převratné.
Vlídná manipulace
Režisérka Jessica Hausnerová (*1972), od níž si vedle vcelku působivého filmu Lurdy můžeme ještě pamatovat méně přesvědčivé tituly jako Láska šílená nebo Malý Joe, se vytrvale soustředí na sílu přesvědčení a víry, které mohou výrazně ovlivňovat lidskou existenci, pohrává si s nadpřirozenem. Její ženské postavy se často vyznačují nenápadnou urputností, s jakou bojují za své sebeprosazení, i když mohou podléhat nejrůznějším iluzím a šalbám. Mezi takové hrdinky patří rovněž Wasikovské slečna Novaková, jež se ujme přetváření studentů k obrazu svému, aniž by jakkoli zdůrazňovala provázanost na indickou spiritualitu.
Její počínání je jistě manipulativní (a samotná herečka počínání své postavy také takto vnímá), avšak postupuje vlídně, chtělo by se říci laskavě a vstřícně, nesleduje žádný osobní prospěch – naopak je přesvědčena, že tak pomáhá k nastolení mravně zušlechtěnější, a hlavně udržitelnější společnosti. Onen titulový „Club Zero“ je utajované společenství již zasvěcených jedinců a stát se jeho součástí je vlastně prestižní záležitostí. Hausnerová vědomě znejasňuje přinášenou výpověď, když ji zahaluje do transcendentálního rozměru, neboť studenti slečny Novakové se skutečně prolnou do jiného duchovního rozměru, ať již si pod tím představíme cokoli.
Konat dobro
U Clubu Zero si snadno povšimneme jisté protokolárnosti a výčtovosti, s jakými pohlíží na jednotlivé pohnutky: například mezi důvody, proč si skupinka studentek, mezi nimiž se vyskytne i několik hochů, vybrala právě tento předmět, zaznějí v žádoucím rozptylu nejrůznější motivace, od ryze zištných (získání potřebných kreditů pro udělení stipendia) přes privátní hlediska až k celospolečenským akcentům. Také osvojování a praktikování vyučovaných zásad probíhá s důrazem na názornost a bezmála popisný vhled, ať se již jedná o zobrazení měnících se stravovacích návyků ve školní jídelně nebo v rodinném kruhu, kde ustáleným stolovacím rituálům vzdorující potomci vyvolávají nelibost rodičů.
Ti jejich počínání někdy nerozumějí, jindy se je pokoušejí napodobit, v horším případě je bagatelizují, když dítě do učiliště vlastně odložili, sami pobývajíce ve vzdáleném zahraničí. Ale jak prohlásí Novaková, pouhá nápodoba nestačí, bezpodmínečně nutná je víra ve správnost takového rozhodnutí. Osaměle žijící učitelka, zpodobněná s výrazovou uměřeností jako člověk cele utvrzený v poslání konat Dobro, uctívá božskou Matku coby základ všehomíra, zaslechneme také, s jakou vroucností ji v případě obtíží prosí, aby pomohla.
Budoucí elity
Výmluvné přitom je, že rodičovskou a rovněž ředitelčinu nelibost vůči učitelčinu počínáním zaviní nikoli obsah výuky, byť i ta vzbuzovala pochyby, nýbrž to, že jednoho ze studentů pozvala pedagožka do divadla na operní představení. Takový skutek se totiž ocitá v přímém rozporu s nařízením, že vyučující se mimo školní hodiny nesmějí se svými studenty stýkat. Jinak je patrné, že škola se snaží vyhovět veškerým pokrokářským tendencím: studenti, povětšinou pocházející z movitých, dobře situovaných rodin, nemají být stresováni nějakým přetěžováním, od počátku vedeni jakýmsi rovnostářským smýšlením (už v zavedení poněkud nevzhledných školních uniforem), ale přitom směrováni k povědomí, že patří k budoucím elitám. Ostatně to naznačuje i výuka čínštiny stejně jako nácvik tance do představení podle Prokofjevovy skladby Péťa a vlk.
Hausnerová, jež si napsala i scénář, se vyhýbá jakkoli konfrontačním střetům, rozmluvy i s nimi spojené události se odvíjejí v poklidu, snad dokonce s jakousi zpomalenou obřadností. Záběry, nevzrušeně zaznamenávající jednotlivé události, jsou převážně statické, kameraman Martin Gschlecht, stálý režisérčin spolupracovník, volí pozvolné panorámující jízdy, když si prohlíží obličeje jednotlivých studentů. Ostatně s takovouto nevtíravostí úzce souvisí i výběr barevného pojednání, které zavrhlo byť pouhý náznak nějaké pestrobarevnosti, upřednostňuje pastelové, barevně tlumené odstíny s dominantou žluti a zeleně školního odění. Působivá je třeba naznačená souvislost v zobrazení kasárensky odlidštěného školského prostředí na jedné straně a obdobně zmrtvělého přepychu prosklené vily patřící jedněm rodičům. A stejně výmluvný je pramálo libozvučný hudební doprovod Markuse Bindera. Těží z jakoby orientálního souzvuku perkusí se strunnými nástroji.
Club Zero se po uvedení v Cannes ocitl také na karlovarském festivalu, letos jej diváci mohli spatřit nejprve na přehlídce Dny evropského filmu, do tuzemských kin vstupuje ve čtvrtek 11. září.
